Sledovali jsme vznik prostého zbožního oběhu a viděli jsme, jak se zároveň rozvíjela i funkce peněz jako míry hodnot a oběživa. Peníze se však neomezují pouze na tyto funkce.
Sám rozvoj zbožního oběhu vyvolává nutnost a vášnivou touhu podržet a hromadit peněžní zboží - zlato. Zvláštnosti peněz odpovídají zvláštnostem zbožní výroby: tak jako je zbožní výroba společenskou výrobou, při níž působí soukromí, na sobě navzájem nezávislí výrobci, tak i peníze jsou společenskou mocí, která však již nepatří společnosti, nýbrž může se stát soukromým vlastnictvím kterékoli osoby. Čím větším množstvím peněz někdo vládne, tím větší je i jeho společenská moc, tím více statků, požitků a produktů cizí práce, kterými vládne. Zlato je všemocné, je jediným zbožím, jež každý potřebuje a každý přijímá. Tak se zároveň se zbožním oběhem probouzí a roste touha po zlatě.
Avšak s rozvojem zbožní výroby se nestává hromadění zlata jen vášní, nýbrž i nutností. Čím více se výrobky stávají zbožím, čím méně, se vyrábí pro osobní potřebu, tím nezbytnější jsou peníze, aby mohl být člověk vůbec živ. Člověk musí neustále kupovat, a aby mohl kupovat, musí prodávat; avšak výroba zboží, které prodává, vyžaduje čas a prodej zboží je závislý na náhodě. Aby člověk mohl vyrábět zboží a měl po dobu výroby zabezpečenou existenci, musí mít.zásobu peněz. Taková zásoba je nutná i k tomu, aby bylo vyrovnáváno váznutí oběhu. Víme již, že množství obíhajících peněz je závislé na cenách, na množství zboží a na rychlosti oběhu peněz. Každý z těchto činitelů se neustále mění; množství obíhajících peněz proto podléhá ustavičnému kolísání. Odkud přicházejí peníze, když je jich nutně potřeba, kam odplývají, když se stanou přebytečnými? Oněmi reservoáry, které peníze hned přijímají, hned zase vydávají, a tak - vyrovnávají poruchy v oběhu, jsou peněžní poklady, jež se hromadí na nejrůznějších místech.
V počátcích zbožního oběhu se podobně jako při prosté výměně vždy bezprostředně směňují dva druhy zboží. Rozdíl je však v tom, že jedno zboží je nyní stále všeobecným ekvivalentem peněžním zbožím. Avšak s rozvojem zbožního oběhu se vyvíjejí vztahy, jimiž se zcizování zboží časově odděluje od realisace jeho ceny v příslušné částce peněz. Dochází nyní k tomu, že kupující zaplatí zboží dříve, než je obdrží, anebo, jak tomu bývá častěji, že je zaplatí až později. K objasnění uvedeme příklad. Italský tkadlec hedvábí - na příklad ve 13. století - kupuje hedvábí, které zpracovává, někde ve svém sousedství. Ale hedvábné látky, které tká, jdou do Německa; než dojdou na místo určení, než dojde k jejich prodeji a než se utržené peníze vrátí do Italie, uplynou 3-4 měsíce. Tkadlec vyrobil hedvábnou látku, a jeho soused, přadlák hedvábí, vyrobil jisté množství hedvábí. Přadlák hedvábí prodá své zboží ihned tkalci hedvábí, který však dostane utržené peníze za své zboží teprve za čtyři měsíce. Co se stane? Tkadlec koupí hedvábí, avšak zaplatí je až za čtyři měsíce. Vztah mezi kupcem a prodavačem bude nyní vypadat jinak. Prodavač se stává věřitelem, kupec dlužníkem. Avšak i peníze dostanou nyní novou funkci. Peníze nyní nezprostředkovávají zbožní oběh, nýbrž samostatně oběh uzavírají. V této funkci nejsou oběživem, nýbrž platidlem neboli prostředkem ke splnění přijatého závazku, že' bude dodáno určité množství hodnot.
Takový závazek však nemusí vždycky vyplývat ze zbožního oběhu. Čím více se rozvíjí zbožní výroba, tím větší je i snaha přeměňovat dodávání určitých užitných hodnot v platby prostřednictvím peněz, jež jsou všeobecnou formou hodnoty. Naturální dávky odváděné státu se mění v peněžní daně, naturální platy úředníků v peněžní platy atd. Funkce peněz jako platidla nyní přesahuje rámec zbožního oběhu.
Vraťme se nazpět k našemu tkalci hedvábí, který koupí hedvábí od přadláka hedvábí, ale nemůže mu ihned zaplatit. Avšak v peněžních záležitostech přestává veškeré přátelství. Přadlák hedvábí si myslí: co mám černé na bílém, to je jisté. Nechá si proto od tkalce hedvábí vystavit poukázku, na níž se tkadlec zavazuje, že za čtyři měsíce zaplatí částku peněz, jež odpovídá ceně prodaného hedvábí. Avšak přadlák hedvábí sám je zavázán k určitým platbám, které musí provést před uplynutím čtyř měsíců. Protože však nemá hotové peníze, platí poukázkou, kterou obdržel od tkalce hedvábí. Poukázka má tudíž nyní funkci peněz; vzniká nový druh papírových peněz - úvěrově peníze (směnky, šeky atd.).
Může nastat ještě jeden případ: tkadlec hedvábí koupil od přadláka za 5 dukátů hedvábí. Přadlák ale koupil pro svoji manželku od zlatníka náramek za 6 dukátů. Zároveň zlatník odebral od tkalce hedvábí hedvábnou látku v hodnotě 4 dukátů; platby se provádějí současně. Všichni tři - přadlák, tkadlec a zlatník - se scházejí. Přadlák má zaplatit zlatníkovi 6 dukátů, ale zároveň má dostat od tkalce 5 dukátů. Zaplatí zlatníkovi 1 dukát a ohledně zbytku jej odkáže na tkalce. Tkadlec má ale dostat od zlatníka 4 dukáty, a proto mu zaplatí jen jeden dukát. Vzájemným vyrovnáním se tudíž pomocí pouhých dvou dukátů uskutečnily tři platby, jejichž úhrn činil 15 dukátů.
V praxi to ovšem nebývá tak jednoduché, jak zde předpokládáme. Ve skutečnosti se ale vždy platby prodavačů zboží navzájem částečně vyrovnávají, a to tím více, čím více se rozvíjí zbožní oběh. Koncentrace plateb na několika málo místech a v určitých lhůtách vedla k vytvoření zvláštních metod a ústavů sloužících tomuto vyrovnávání, jako na př. virements [převody dluhů] ve středověkém Lyonu. Dnes slouží tomuto účelu žirové banky, odúčtovací sdružení a pod. Pomocí peněz musí být prováděny jen ty platby, jež se vzájemně nevyrovnávají.
Úvěrová soustava odstraňuje hromadění pokladů jako samostatnou formu obohacování. Kdo chce uchovat své bohatství, nemusí je již schovávat v zemi nebo v truhlici, jakmile se rozvine úvěrová soustava. Může peníze půjčovat. Na druhé straně úvěrová soustava vyvolává nutnost, aby se dočasně hromadily poklady, aby se hromadily peníze, kterými se v den splatnosti vyrovnávají dlužné částky.
Avšak vždycky se nepodaří nahromadit takový poklad. Vzpomeňme na našeho tkalce hedvábí. Slíbil, že zaplatí za čtyři měsíce, protože doufá, že do té doby své zboží prodá. Předpokládejme však, že nenalezne pro své zboží kupce a že tedy nebude moci zaplatit. Přadlák hedvábí však s touto platbou počítá, protože se na ni spoléhal, zavázal se rovněž k platbám, snad zlatníkovi, který se zavázal zase jinému. Vidíme, že nemůže-li platit jeden, nemůže platit ani druhý; to platí tím všeobecněji, čím více je rozvinut řetěz po sobě následujících plateb a soustava jejich vyrovnávání. Předpokládejme nyní, že třeba v důsledku všeobecné nadvýroby ne jeden výrobce, nýbrž řada výrobců není s to prodat své zboží. Protože nemohou platit, nemohou platit ani ostatní, kteří své zboží již prodali. Platební poukázky ztrácejí veškerou cenu, všichni chtějí hotové peníze - všeobecný ekvivalent. Nastává všeobecný nedostatek peněz, peněžní krise, která při určitém stupni rozvoje úvěru nezbytně provází každou výrobní nebo obchodní krisi. Tím se velmi jasně ukazuje, že za zbožní výroby nelze peníze nahradit pouhými poukázkami na zboží.
Peníze mají dvojí sféru oběhu: vnitřní trh uvnitř daného státu a světový trh. Formu mince a známky hodnoty mají peníze pouze uvnitř země, a rl1koli ve styku mezi jednotlivými zeměmi. Na světovém trhu berou na sebe opět svoji původní podobu jako slitky drahého kovu, ať už zlata nebo stříbra. Oba kovy sloužily dosud na světovém trhu jako míra hodnot, zatím co ve sféře vnitřního oběhu země může fakticky sloužit jako míra hodnot pouze jedno peněžní zboží.
Ostatně se zdá, že od doby, kdy Marx psal »Kapitál«, projevuje se nepopiratelná tendence, aby se zlato.stalo jediným peněžním zbožím i na světovém trhu.
Světové peníze mají především funkci platidla, prostředku k vyrovnávání mezinárodních bilanci, t. j. přebytků a schodků dovozu a vývozu.