Pro obchodování bylo ovšem velmi nepohodlné, musel-li být při každém prodeji i koupi přezkoušen obsah a váha každého kusu peněžního kovu. Tato potíž byla odstraněna, jakmile se za správnost váhy a obsahu každého kousku kovu zaručila všeobecně uznávaná autorita. Z kovových slitků se tak staly kovové mince vyráběné státem.
Z funkce peněz jako oběživa vzniká jejich mincová podoba. Přijalo-li však již zlato mincovou podobu, dostává se této podobě ve sféře oběhu samostatné, na obsahu mince nezávislé existence. Potvrdí-li stát, že mincová známka obsahuje určité množství zlata, nebo se mu rovná, pak to za určitých okolností stačí k tomu, aby mincová známka fungovala jako oběživo, jako skutečné množství zlata.
Vede k tomu již sám oběh penízů. Čím více je peníz v oběhu, tím více se opotřebovává a jeho nominální a reálný obsah se stále více rozcházejí. Starý peníz je lehčí než peníz, který právě vyšel z mincovny; přesto však za jistých okolností mohou mít jako oběživo stejnou hodnotu.
Ještě ostřeji vystupuje rozdíl mezi nominálním a reálným obsahem u drobných mincí. Velmi často sloužily jako první peníze obyčejné kovy, jako na příklad měď, které byly později zatlačeny drahými kovy. Měď a po zavedení zlaté měny i stříbro přestaly být mírami hodnot, avšak měděné i stříbrné mince sloužily dále jako oběživo při obchodování v drobném. Nyní odpovídaly určitým váhovým dílcům zlata. Hodnota, kterou představovaly, se měnila úměrně se změnami v hodnotě zlata, a kolísání v hodnotě stříbra nebo mědi na ni nemělo vlivu. Ukazuje se, že za těchto okolností jejich kovový obsah nemá žádný vliv na jejich funkci, kterou mají jako mince; státním zákonem lze tedy libovolně stanovit, jaké množství zlata má měděná nebo stříbrná mince představovat. Nyní již byl jen krok k tomu, dosadit na místo kovové známky známku papírovou a zákonem stanovit, že bezcenný papírek se rovná určitému množství zlata.
Tak vznikly státní papírové peníze, jež nelze ztotožňovat s úvěrovými penězi, které mají svůj původ v jiné funkci peněz.
Papírové peníze mohou nahradit zlaté peníze pouze jako oběživo, a nikoli jako míra hodnot; mohou je nahrazovat jen potud, pokud představují určitá množství zlata. Pro papírové peníze jako oběživo platí tytéž zákony jako pro kovové peníze, které zastupují. Papírové peníze nemohou nahrazovat větší množství zlata, než kolik ho může pohltit zbožní oběh. Vyžaduje-li zbožní oběh v nějaké zemi 100 milionů marek ve zlatě a stát dá do oběhu 200 milionů v papírových penězích, bude to mít za následek, že na příklad za dva dvacetimarkové papíry lze koupit jen tolik jako za jednu zlatou dvacetimarkovou minci. Ceny vyjádřené v papírových penězích jsou v tomto případě dvakrát vyšší než ceny vyjádřené ve zlatě. Papírové peníze byly znehodnoceny, protože jejich vydávání překročilo míru. K tomu dochází nyní v Rusku, kde již déle než třicet let jsou státní papírové peníze vydávané ve velkých množstvích neustále pod hodnotou kovu, který mají zastupovat. Velkolepým příkladem takového znehodnocení papírových peněz jejich nadměrným vydáváním jsou asignáty[16] z doby Velké francouzské revoluce; za 7 let (od roku 1790 do března 1797) bylo dáno do oběhu přes 45.581 milionů asignátových franků, čímž byly nakonec zcela znehodnoceny.