2. PRAMEN NADHODNOTY
Známe již všeobecný vzorec kapitálu: P - Z - (P + p). Dosud však nevíme, odkud pochází p neboli nadhodnota. Zdá se, jako by z uvedeného vzorce vyplývalo, že nadhodnotu plodí akty koupě a prodeje a že tudíž nadhodnota pochází ze zbožního oběhu. Tento názor je velmi rozšířen a vyplývá namnoze z toho, že se zaměňuje hodnota zboží s užitnou hodnotou. To platí zvláště o tvrzení, že při směně obě strany získávají, protože každý vydává to, co nepotřebuje, a dostává to, co potřebuje. Říkává se to často takto: »Zbavuji se něčeho, co má pro mne malou hodnotu, a dostávám za to něco, co má pro mne větší hodnotu.« Takto lze objasňovat v:znik nadhodnoty jen tam, kde pojem hodnoty je ještě zcela zamlžen. Abychom se tímto výkladem mohli spokojit, museli bychom zapomenout, že základem směny jednotlivých druhů zboží je jak to, že jejich užitné hodnoty jsou různé, tak zároveň i to, že jejich hodnoty jsou stejné. Na druhé straně bychom však museli být tak naivní, jako je tomu namnoze u čtenářů vulgárních ekonomů; museli bychom považovat nekriticky za bernou minci všechno, co tito ekonomové vykládají, a museli bychom skutečně věřit, že obchodní operace na příklad soudobého obchodníka jsou na stejné úrovni jako výměna mezi prvobytnými divochy. Víme však, že nadhodnota nevzniká na úrovni výměny, nýbrž na úrovni zbožního oběhu, který je zprostředkován penězi, a že se nadhodnota projevuje jako přírůstek peněz. O »zisku«, kterého člověk dosahuje tím, že získává něco, co má pro něho užitnou hodnotu, a zbavil se přitom něčeho, co pro něho užitnou hodnotu nemá, nemůže být tudíž u transakce, jež je vyjádřena vzorcem P - Z - (P+p), ani řečí.
Setkáváme se zde s manévrem, jehož vulgární ekonomie ráda užívá, aby splnila svůj hlavní úkol a ztížila poznání soudobých ekonomických vztahů: novodobé jevy se ztotožňují s jevy, jež patří dávné minulostí.
Zde však nemáme co činit s výměnou, nýbrž se zbožním oběhem. Avšak ani výměna, ani oběh nemohou za normálních okolností vytvářet nadhodnotu, jestliže se za stejné hodnoty zboží dávají stále stejné hodnoty zboží.
Předpokládejme však, že dojde k porušení zákonu zbožního oběhu; majitelům zboží se na příklad dostane výsady prodávat zboží s cenovou přirážkou 10 % k původní hodnotě. Krejčí prodá svůj kabát místa za 30 marek za 33 marek. Avšak běda! Za soudek vína, který dříve kupoval za 30 marek, musí nyní zaplatit 33 marek. Nic tím tudíž nezískal.
Můžeme se ještě pokusit objasnit vznik nadhodnoty tím, že budeme předpokládat, že ne všichni, nýbrž jen někteří majitelé zboží rozumějí tomu, jak kupovat zboží pod hodnotu a jak je prodávat nad hodnotu. Dejme tomu, že obchodník koupí od rolníka za 90 marek 40 centů brambor, jež mají hodnotu 100 marek, a prodá je krejčímu za 110 marek. Je sice pravda, že na kanci procesu má obchodník v rukou větší hodnotu než na počátku. Avšak úhrn existujících hodnot zůstává týž. Na počátku byly tyto hodnoty: 100 marek (u rolníka) + 90 marek (u obchodníka) + 110 marek (u krejčího) = 300 marek. Na konci máme: 90 marek (u rolníka) + 110 marek (u obchodníka) + 100 marek (u krejčího) = 300 marek.
Obchodník nemá v rukou tudíž větší hodnotu proto, že by hodnota vzrostla, nýbrž proto, že druzí mají v rukou menší hodnotu. Nazvu-li tuto větší hodnotu nadhodnotou, pak mohu padle toho nazvat klidně nadhodnotou i hodnotu, kterou ukradne zloděj přímo z cizí kapsy.
Přivlastňování nadhodnoty začalo historicky právě stejným způsobem, t. j. přivlastňováním cizích hodnot; docházelo k tomu buď prostřednictvím zbožního oběhu za pomoci kupeckého kapitálu, anebo bez tohoto zprostředkování, zcela nezastřeně, za pomoci lichvářského kapitálu. Avšak oba tyto duhy kapitálu mohly existovat jen proto, že docházelo k porušování zákonu zbožního oběhu, ke zjevnému a hrubému porušování základního zákona zbožního oběhu, padle kterého se navzájem směňují pouze stejné hodnoty. Pokud kapitál vystupoval proto pauze ve formě kupeckého a lichvářského kapitálu, byl v rozporu s hospodářským zřízením a mravními názory své doby. Ve starověku stejně jako ve středověku měl obchod a zvláště lichva špatnou pověst. Pranýřovali je jak antičtí pohanští filosofové, tak církevní otcové, papežové, stejně jako reformátoři.
Kdybychom chtěli určit typ ssavce, nevzali bychom si jako vzor ptakopyska, který klade vejce. Stejně tak chceme-li poznat kapitál, který je ekonomickým základem soudobé společnosti, nesmíme vycházet ad jeho takřka předpotopních forem, představovaných kupeckým a lichvářským kapitálem. Teprve když se vytvořila jiná, vyšší farma kapitálu, vytvořily se i mezi články, které uvedly funkce kupeckého a lichvářského kapitálu do souladu se zákony dnes vládnoucí farmy zbožní výroby. Teprve nyní ztrácejí tyto funkce charakter, který dosud nutně měly, to jest charakter prostého šejdířství a přímého olupování. Kupecký a lichvářský kapitál lze pochopit teprve tehdy, známe-li soudobou základní farmu kapitálu.
Tím se vysvětluje, proč Marx V prvních dvou dílech »Kapitálu« nepojednává a kupeckém a lichvářském kapitálu; Marx zde zkoumá základní zákony kapitálu.
Oběma zmíněnými farmami kapitálu se zde tudíž dále zabývat nebudeme. Jako výsledek tohoto zkoumání je třeba si zapamatovat, že nadhodnota nemůže pocházet ze zbožního oběhu. Ani koupě, ani prodej nevytvářejí nadhodnotu.
Avšak na druhé straně nadhodnota nemůže vzniknout ani mima sféru oběhu. Majitel zboží může svou prací zboží přetvořit a přidat tak k němu novou hodnotu, která je určována množstvím společensky nutné práce, jež byla vynaložena; tím se však hodnota původního zboží nezvýší, nedostalo se mu tím žádné nadhodnoty. Koupí-li tkadlec hedvábí v hodnotě 100 marek a zpracuje je na hedvábnou látku, rovná se hodnota této látky hodnotě hedvábí zvětšené a hodnotu, kterou vytvořil tkadlec svou prací. Sama hodnota hedvábí se tím nezvýšila.
Stojíme tedy před podivnou záhadou: nadhodnotu neplodí zbožní oběh, avšak nadhodnota nevzniká ani mimo jeho sféru.