Podívejme se nyní blíže na všeobecný vzorec kapitálu, který zní takto: P - Z - (P + p). Skládá se ze dvou aktů: z koupě zboží neboli P - Z a z prodeje neboli Z - (P+p). Podle zákonů zbožního oběhu se musí hodnota P rovnat Z, avšak zároveň hodnota Z se musí rovnat P+p. To je možné pouze tehdy, zvětšuje-li se samo Z, je-li Z zbožím, které během své spotřeby vyrobí větší hodnotu, než jakou má samo. Záhada nadhodnoty je rozřešena, jakmile nalezneme zboží, jehož užitná hodnota má tu specifickou vlastnost, že může být pramenem hodnoty, neboli zboží, jehož spotřeba je tvořením hodnoty; pokud jde o toto zboží, vzorec P - Z - (P + p) bude vypadat takto: P - Z ... (Z + z) - (P + p).
Víme však, že hodnotu zboží vytváří pouze práce. Uvedený vzorec může mít skutečnou platnost jen tehdy, je-li pracovní síla zbožím.
»Pracovní silou čili pracovní schopností,« říká Marx, »rozumíme souhrn fysických a duševních schopností, jimiž disponuje organismus, živá osobnost člověka, a které člověk uvádí v činnost, kdykoli vyrábí nějaké užitné hodnoty.«[17]
Pracovní síla musí na trhu vystupovat jako zboží. Co to znamená? Jak jsme již viděli, směna zboží předpokládá, že majitel zboží má právo zcela svobodně nakládat se svým zbožím. Majitel pracovní síly nebolí dělník musí být tudíž svobodným člověkem, má-li se jeho pracovní síla stát zbožím. Jeho pracovní síla musí zůstat zbožím; nesmí ji proto prodat jednou provždy, nýbrž jen na určitou dobu; jinak by se stal otrokem a přeměnil by se z majitele zboží ve zboží.
Ještě jedna podmínka musí být splněna, má-li se pracovní síla stát zbožím. Viděli jsme, že má-li se stát užitná hodnota zbožím, nesmí být užitnou hodnotou pro svého majitele. Pracovní síla nesmi mít proto také pro dělníka užitnou hodnotu, má-li na trhu vystupovat jako zboží. Užitná hodnota pracovní síly však záleží v tom, že vyrábí jiné užitné hodnoty; předpokladem této výroby je vlastnictví nezbytných výrobních prostředků. Tam, kde dělník má výrobní prostředky, neprodává svou pracovní sílu, nýbrž užívá jí sám a prodává své produkty. Má-li se stát pracovní síla zbožím, musí být dělník odloučen od výrobních prostředků; především od nejdůležitějšího výrobního prostředku od půdy.
Dělník musí být svobodný v každém směru, musí být zbaven nejen jakékoli osobní závislosti, nýbrž i všech nutných výrobních prostředků; tylo podmínky musí být splněny, aby majitel peněz mohl přeměnit své peníze v kapitál. Tyto podmínky nejsou dány od přírody a nejsou charakteristické ani pro všechny společenské formace. Jsou výsledkem delšího historického vývoje a poměrně pozdě nabývají takového rozsahu, že mají rozhodující vliv na společenské zřízení. Novodobé dějiny kapitálu začínají v 16. století.
Nyní známe zboží, jež vytváří nadhodnotu. Jaká je jeho vlastní hodnota?
Hodnota pracovní síly, stejně jako hodnota každého jiného zboží, je určena pracovní dobou společensky nutnou k její výrobě, a tedy také k její reprodukci.
Pracovní síla předpokládá existenci dělníka. K jejímu udržování je zase třeba určitého množství životních prostředků. Pracovní doba nutná k výrobě pracovní síly se tudíž rovná pracovní době společensky nutné k výrobě tohoto množství životních prostředků. Toto množství je určováno řadou okolností. Čím více pracovní síly dělník vydává, čím déle a čím namáhavěji pracuje, tím více životních prostředků potřebuje, aby opět nahradil vydanou pracovní sílu, aby byl s to pracovat příští den stejně jako dříve. Avšak potřeby dělnické třídy v různých zemích jsou různé; závisí to na přírodních a kulturních zvláštnostech každé země. Norský dělník potřebuje větší množství životních prostředku než indický; výroba potravy, oděvu, obydlí, topiva atd., které potřebuje norský dělník, vyžaduje větší pracovní dobu než výroba životních prostředků pro indického dělníka. Dále: v zemi, kde chodí na příklad dělníci bosi nebo kde nic nečtou, jsou jejích potřeby menší než tam, kde jsou jejich potřeby více rozvinuty, kde na příklad nosí obuv nebo čtou noviny a knihy, byť by i v klimatických a přírodních podmínkách nebylo žádného rozdílu. »V protikladu k ostatním zbožím,« říká Marx, »zahrnuje tedy určení hodnoty pracovní síly historický a morální prvek.« [18]
Dále, jak každý ví, dělník je smrtelný. Kapitál však chce být nesmrtelný. Proto je nutné, aby dělnická třída byla nesmrtelná, aby se dělníci rozmnožovali. V úhrnu životních prostředků nutných k udržení pracovní síly musí být proto obsaženy i životní prostředky nutné k udržování dětí (případně i žen).
Konečně je třeba k výrobním nákladům pracovní síly počítat i náklady na vzdělání, náklady, jichž. je třeba k dosažení jisté zručnosti v určitém pracovním odvětví. Pro většinu dělníků jsou tyto náklady mizivě malé.
Všechny tyto okolnosti vedou k tomu, že hodnota pracovní síly dělnické třídy je v určité zemi a v určitém období určitou veličinou.
Nemluvili jsme zatím o ceně, nýbrž o hodnotě, ani o zisku, nýbrž o nadhodnotě. Stejně tak musíme i zde si být vědomi toho, že mluvíme o hodnotě pracovní síly, a nikoli o mzdě. Avšak již zde je nutno poukázat na zvláštnost, s níž se setkáváme při placení pracovní síly. Podle názoru vulgárních ekonomů zálohuje kapitalista dělníka mzdou, protože ve většině případů platí dělníkovi dříve, než prodal produkty jeho práce. Ve skutečnosti však je to dělník, kdo dává pracovní sílu kapitalistovi na úvěr.
Předpokládejme, že někdo nakoupí brambory, aby z nich vyráběl lihovinu. Brambory zaplatí, až vyrobí lihovinu, avšak dříve, než ji prodá. Nebylo by směšné, kdyby tvrdil, že rolníka zálohoval cenou jeho brambor, protože mu je zaplatil dříve, než prodal lihovinu? Naopak, rolník mu úvěruje cenu svých brambor, dokud z nich nevyrobí lihovinu. Říkáme-li, že platíme hotovými, pak tím říkáme, že zboží zaplatíme, jakmile je koupíme. Kupci by se velmi divili naší ekonomické moudrosti, kdybychom tvrdili, že ten, kdo jim zaplatí za zboží, až když je spotřeboval, zaplatil nejen hotovými, ale dokonce je penězi zálohoval. Avšak dělníkům se vulgární ekonomové ještě stále odvažují namlouvat takový nesmysl. Kdyby od dělníků bylo odebíráno jejich zboží pracovní síla za hotové, muselo by být zaplaceno ihned, jakmile přechází do vlastnictví kapitalisty; muselo by tudíž být placeno na počátku každého týdne, a nikoli na jeho konci. Při dnešním systému vypláceni riskují dělníci nejen svou mzdu, ale jsou rovněž nuceni žít na dluh, a musí si proto klidně nechat líbit, že hokynáři falšují a zhoršují jejich potraviny. Čím delší výplatní lhůty, tím jsou na tom dělníci hůře. Čtrnáctidenní nebo dokonce měsíční výplatní lhůty jsou jedním z nejtíživějších břemen námezdního dělníka.
Avšak ať už je systém vyplácení mezd jakýkoli, dělník a kapitalista stojí za normálních poměrů vždy proti sobě jako dva majitelé zboží, kteří navzájem směňují stejné hodnoty. Pohyb kapitálu již není v rozporu se zákony zbožního oběhu, nýbrž probíhá na základě těchto zákonů. Dělník a kapitalista stojí proti sobě jako majitelé zboží, tudíž jako svobodně osoby, které jsou si rovny a navzájem nezávislé; jako takoví patří ke stejné třídě - jsou si bratry. Dělník a kapitalista směňují navzájem stejné hodnoty. Zdá se, že s panstvím námezdního systému byla nastolena vláda spravedlnosti, svobody, rovnosti a bratrství. Bída poroby, tyranie, vykořisťování a pěstního práva je za námi.
To nám zvěstují učení zástupci zájmů kapitálu.