ODDÍL DRUHÝ - NADHODNOTA

Kapitola sedmá. RELATIVNÍ NADHODNOTA

Je-li nutná pracovní doba neboli část pracovního dne, během níž se vyrobí jen hodnota, kterou kapitál platí za zboží pracovní sílu, stálou veličinou, lze zvýšit míru nadhodnoty jen prodloužením pracovního dne. Činí-li na příklad nutná pracovní doba 6 hodin denně a zůstává-li nezměněna, jak tomu bývá za stálých výrobních podmínek, lze zvýšit míru nadhodnoty jen prodloužením pracovního dne.

O významu této okolnosti jsme pojednali již v kapitole páté. Avšak pracovní den nelze prodlužovat do nekonečna. Snaha kapitalisty o jeho prodlužování má přirozené hraníce, protože dělník se vyčerpá, morální hranice, protože dělník se chce pohybovat volně jako člověk, a politické hranice, protože stát byl různými okolnostmi přinucen omezit pracovní den.

Předpokládejme, že pracovní den dosáhl hraníce, za níž nemůže být za daných okolností dále prodloužen; tato hranice je dána dvanáctou pracovní hodinou. Nutná pracovní doba činí šest hodin, míra nadhodnoty je tudíž 100%.

Jak lze nyní tuto míru zvýšit? Velmi prostě. Stlačím-li nutnou pracovní dobu z 6 hodin na 4, zvýší se doba nadpráce z 6 hodin na 8. Délka pracovního dne zůstala stejná, avšak poměr obou jeho součástí, poměr mezi nutnou a nadbytečnou pracovní dobou se změnil. Tím se změnila i míra nadhodnoty. Stlačením nutné pracovní doby z 6 hodin na 4 při 12hodinovém pracovním dni stoupla míra nadhodnoty ze 100 procent na 200, zdvojnásobila se. Nejsnáze to pochopíme, znázorníme-li, délku pracovního dne a jeho částí přímkami určité délky. Předpokládejme, že přímka A - B představuje dvanáctihodinový pracovní den, úsečka A - C nutnou pracovní dobu a úsečka C - B nadbytečnou pracovní dobu:

Jak lze prodloužit C - B o dvě délkové jednotky, jež představují pracovní hodiny, aniž se prodlouží A - B? Zkrácením A - C:

Na první přímce je C - B stejné délky jako A - C. Na druhé přímce je C - B proti A - C dvojnásobné délky.

Nadhodnotu lze tedy zvětšit nejen absolutním prodloužením pracovního dne, nýbrž i zkrácením nutné pracovní doby.

Nadhodnotu vyráběnou prodloužením pracovního dne nazývá Marx absolutní nadhodnotou; naproti tomu nadhodnotu, která vzniká zkrácením nutné pracovní doby a příslušnou změnou v poměru velikostí obou součástí pracovního dne, nazývá relativní nadhodnotou.

Kapitalistova snaha zvětšit nadhodnotu druhým způsobem vystupuje nezastřeně v pokusech o snížení mzdy. Protože však hodnota pracovní síly je za daných poměrů určitou veličinou, může zde jít jen o snížení ceny pracovní síly pod její hodnotu. I když je tato okolnost v praxi velmi důležitá, nemůžeme se zde s ní blíže zabývat, neboť nám zde jde o základy ekonomického pohybu, a nikoli o vnější formy jeho projevu.

Musíme proto prozatím vycházet z předpokladu, že všechno probíhá normálním způsobem, že cena odpovídá hodnotě, a tedy mzda hodnotě pracovní síly. Není zde tedy ještě naším úkolem zkoumat, jak lze snižovat mzdu pod hodnotu pracovní síly a jaké to má následky; naším úkolem je zkoumat, jak je snižována hodnota pracovní síly.

Dělník má za daných podmínek určité potřeby; k udržování sebe a své rodiny potřebuje určité množství užitných hodnot. Těmito užitnými předměty je zboží, jehož hodnota je určována pracovní dobou společensky nutnou k jeho výrobě. To všechno je nám již známo a není zde třeba dalšího výkladu. Jestliže se zkrátí průměrná pracovní doba, která je nutná k výrobě zmíněných užitných předmětů, snižuje se i hodnota těchto výrobků, a tím i hodnota pracovní síly dělníka; zároveň se zkracuje ta část pracovního dne, která je nutná k reprodukci této hodnoty, aniž dojde k omezení obvyklých dělníkových potřeb. Jinými slovy: zvýší-li se produktivita práce, sníží se za jistých okolností i hodnota pracovní síly. Jen za jistých okolností; jen tehdy, a jen do té míry, jak se zvýšením produktivity práce zkrátí pracovní doba nutná k výrobě životních prostředků, které dělník normálně potřebuje. Je-li dělník zvyklý nosit boty, nechodí-li bos, sníží se hodnota pracovní síly, jestliže k výrobě jedněch bot je třeba šesti pracovních hodin místo dvanácti. Zdvojnásobí-li se však produktivita práce brusičů diamantů nebo krajkářek, hodnoty pracovní síly se to nijak nedotkne.

Produktivitu práce však lze zvýšit jen změnou výrobního způsobu, zlepšením pracovních prostředků nebo pracovních metod. Výroba relativní nadhodnoty je tedy podmíněna převratem v pracovním procesu.

Tento převrat a neustálé zdokonalování výrobního způsobu je pro kapitalistický výrobní systém přirozenou nutnosti. Jednotlivý kapitalista si ovšem nemusí vždy uvědomovat, že čím levněji vyrábí, tím nižší je hodnota pracovní síly a tím vyšší, za jinak stejných okolností, nadhodnota. Konkurence ho však neustále nutí k novým zlepšením ve výrobním procesu. Snaha o předstižení konkurentů ho pobízí, aby zaváděl metody, které mu dovolují vyrábět stejné množství zboží jako dosud v kratší pracovní době, než je společensky nutná pracovní doba. Konkurence nutí jeho konkurenty, aby rovněž zavedli zlepšený výrobní způsob. Mimořádné zisky, jichž bylo dosahováno, dokud nový výrobní způsob byl ojedinělý, mizí, jakmile tento způsob zevšeobecněl; avšak trvalým výsledkem zůstává větší nebo menší snížení hodnoty pracovní síly a tomu odpovídající zvýšení relativní nadhodnoty - podle většího či menšího vlivu tohoto způsobu na výrobu nutných životních prostředků.

To je jen jedna z příčin, které způsobují, že za kapitalismu dochází ve výrobním způsobu k neustálým převratům, a tím i k neustálému zvyšování relativní nadhodnoty.

Zvýší-li se produktivita práce, zvýší se i míra relativní nadhodnoty, zatím co hodnota vyráběného zboží příslušně klesá. Vidíme tedy, že se zde rozvíjí zdánlivý rozpor: kapitalisté se snaží neustále vyrábět čím dále tím levněji, čím dále tím více snižovat hodnotu svého zboží, aby mohli shrabovat čím dále tím větší hodnotu. Objevuje se tím však ještě jedna zdánlivá nesrovnalost: čím vyšší je produktivita práce, tím větší je za vlády kapitalistického výrobního způsobu nadpráce neboli nadbytečná pracovní doba dělníka. Kapitalistický výrobní způsob se snaží produktivitu práce nesmírně zvýšit, nutnou pracovní dobu snížit na minimum, avšak zároveň co nejvíce prodloužit pracovní den.

Jak se pracovní den prodlužoval, viděli jsme v kapitole páté. Pojednejme nyní o tom, jak se nutná pracovní doba zkracovala.