Předpokládáme, že hodnota pracovní síly a tomu odpovídající pracovní doba nutná k udržení dělníka jsou dány; za tohoto předpokladu je s mírou nadhodnoty dána již i masa nadhodnoty, kterou jednotlivý dělník poskytuje. Činí-li hodnota pracovní síly 3 marky a míra nadhodnoty se rovná 100 %, rovná se masa nadhodnoty, kterou pracovní síla vyrobí, 3 markám. Jak velká je však celková masa nadhodnoty, kterou kapitalista za určitých okolností dostává? Předpokládejme, že za výše uvedených okolností zaměstnává 300 dělníků. Variabilní kapitál, kterého denně používá, se rovná 900 markám a míra nadhodnoty 100 %. Masa nadhodnoty bude pak činit denně také 900 marek. »Masa vyráběné nadhodnoty se rovná velikosti zálohovaného variabilního kapitálu, násobené mírou nadhodnoty.«[37]
Zmenší-li se jeden z těchto činitelů, může se masa nadhodnoty udržet na stejné výši zvětšením druhého. Naopak, zvětšení jednoho dovoluje tomu odpovídající zmenšení druhého, aniž se masa nadhodnoty zmenšila.
Objasníme to na několika příkladech. Kapitalista zaměstnává 300 dělníků; nutná pracovní doba činí 6 hodin, hodnota pracovní síly 3 marky; denní pracovní doba činí 12 hodin. Masa denně vyráběné nadhodnoty se bude rovnat 900 markám. Ústupnost dělníků kapitalistovi dovolí prodloužit pracovní dobu na 15 hodin. Míra nadhodnoty činí nyní za jinak stejných okolností 150% (9 hodin nadpráce / 6 hodin nutné pracovní doby). Aby se vyrobila stejná masa nadhodnoty jako dříve (900 marek), nemusí již kapitalista zálohovat 900 marek variabilního kapitálu, nýbrž jen 600 marek; místo 300 dělníků stačí jen 200 dělníků.
Avšak nejsou-li dělníci ústupní, když si naopak zvlášť úspěšnou stávkou vynutí zkrácení pracovní doby z 12 na 9 hodin, bude činit míra nadhodnoty jen 50 % (3 hodiny nadpráce / 6 hodin nutné pracovní doby).
Aby se vyrobila stejná masa nadhodnoty jako dříve, musí nyní kapitalista zaměstnávat 600 dělníků neboli zálohovat variabilní kapitál 1800 marek.
Že první případ je pro něj příjemnější, netřeba snad zdůrazňovat. Kapitalista usiluje o to, aby masu nadhodnoty co nejvíce zvětšil; lépe mu však vyhovuje, dosahuje-li toho zvětšením míry nadhodnoty než zvětšením variabilního kapitálu, zvětšením počtu zaměstnaných dělníků.
Míru nadhodnoty však nelze určovat libovolně; za jistých okolností je vždy více nebo méně určitou veličinou. Předpokládáme-li, že míra nadhodnoty je dána, je k vyrobení určité masy nadhodnoty třeba použít určitého množství variabilního kapitálu, který ji vyrábí, a určitého množství konstantního kapitálu, který ji vssává.
Tato okolnost nabyla historického významu.
Námezdních dělníků, kteří vyráběli nadhodnotu, bylo používáno již dříve, než se rozvinul kapitalismus. Bylo tak tomu zejména v cechovním řemesle. Avšak počet dělníků, které středověký řemeslnický mistr zaměstnával, byl malý; tomu odpovídala i malá masa nadhodnoty, kterou mistr shraboval. Zpravidla nestačila k tomu, aby měl zabezpečený přiměřený důchod, a musel sám přiložit ruce k dílu; »malý« mistr není námezdním dělníkem, avšak ani kapitalistou: je něčím uprostřed mezi oběma.
Má-li se ten, kdo používá námezdních dělníků, stát skutečným kapitalistou, musí zaměstnávat tolik dělníků, aby mu to zabezpečovalo nejen obživu »přiměřenou jeho stavu«, nýbrž aby mu to dovolovala neustále rozmnožovat jeho bohatství; jak ještě uvidíme, je to pro něj za kapitalistického výrobního způsobu nutností.
Ne každá peněžní částka umožňuje, aby se její majitel stal kapitalistou. Má-li se stát majitel peněz průmyslovým kapitalistou, musí být jeho zásoba peněz dosti velká k tomu, aby mohl koupit takové množství pracovních sil a výrobních prostředků, které přesahuje hranice řemeslnického podnikání. Majitel peněz však musí být při výrobě osvobozen od všech omezení, jež mu brání zvýšit počet jeho dělníků na nutnou míru a překročit ji. Středověké cechovní zřízení chtělo zabránit přeměně řemeslnických mistrů v kapitalisty tím, že omezovalo počet námezdních dělníků, které směl jednotlivý mistr zaměstnávat.
»Šéfem moderní továrny se stal kupec, nikoli starý cechovní mistr.«[38]
Cechovní mistr si přivlastňuje nadhodnotu, není však ještě dokonalým kapitalistou.
Cechovní tovaryš vyrábí nadhodnotu, není však ještě dokonalým proletářským námezdním dělníkem.
Cechovní mistr ještě sám pracuje; kapitalista velí a dohlíží nad prací ostatních.
Cechovní tovaryš ještě používá výrobních prostředků, které jsou zde pro něho, aby mu umožnily a ulehčily práci. Je mistrovým pomocníkem a spolupracovníkem; sám se chce stát a zpravidla se jednou může stát mistrem.
Námezdní dělník za kapitalistického výrobního způsobu je naproti tomu jediným dělníkem ve výrobním procesu, jediným pramenem nadhodnoty, z něhož čerpá kapitalista. Účelem výrobních prostředků je nyní především vstřebávat pracovní sílu dělníka: výrobní prostředky nyní používají dělníka, který se fakticky nemůže nikdy stát kapitalistou. Pracovní prostředky již zde nejsou k tomu, aby dělníkovi jeho prácí usnadňovaly, nýbrž k tomu, aby ho k práci připoutávaly.
Pohleďme na kapitalistickou továrnu: vidíme zde snad tisíce vřeten, tisíce centů bavlny. Všecky byly koupeny proto, aby se zhodnotily, t. j. aby vstřebávaly nadhodnotu. Nepřidá-li se však k nim práce, zůstanou nezhodnoceny, a proto volají znovu a znovu po práci. Spřádací stroj zde není proto, aby dělníkovi prácí ulehčil, nýbrž přadlák je zde proto, aby se zhodnotil spřádací stroj. Vřetena jsou v běhu a žádají si lidskou pracovní sílu; dělník je hladov, ale vřeteno je v pohybu stále, a tak musí dělník zhltnout svůj oběd, nepřestávaje při tom obsluhovat svého velitele. Jeho síly ochabují, chce se mu spát, avšak vřetena běží čile a vesele dále a žádají si více práce; a protože vřetena běží, nemůže spát ani dělník.
Mrtvý nástroj si podmanil živého dělníka.