V kapitole šesté tohoto oddílu jsme viděli, že k tomu, aby byl někdo kapitalistou v pravém slova smyslu, nestačí jen používat námezdních dělníků. Ten, kdo používá námezdních dělníků, se stává kapitalistou až tehdy, když masa nadhodnoty, kterou dělníci vyrábějí, je dostatečně velká, aby mu zabezpečovala důchod »přiměřený jeho stavu« a rozmnožovala jeho bohatství, aniž byl nucen sám přiložit ruku k dnu. To předpokládá, že zaměstnává současně takový počet dělníků, který daleko přesahuje míru přípustnou v cechovním řemesle. »Působení většího počtu dělníků v téže době, na témž místě (nebo, chcete-li, na tomtéž poli práce) k výrobě zboží téhož druhu, pod velením téhož kapitalisty, tvoří historicky a logicky východisko kapitalistické výroby.«[39]
Rozdíl mezi kapitalistickým a řemeslnickým výrobním způsobem je tudíž zprvu jen kvantitativní, nikoli kvalitativní. Zaměstnávám-li tři tkalce na třech tkalcovských stavech anebo třicet tkalců na třiceti právě takových stavech na témž místě a v téže době, zdá se zprvu, že tento rozdíl má za následek, jen to, že v druhém případě se vyrobí desetkrát větší hodnota a nadhodnota než v případě prvním.
Avšak zaměstnávání většího počtu dělníků má za následek ještě další rozdílnosti. Především si vzpomeňme na zákon velkých čísel, na okolnost, že individuální zvláštností vystupují tím zřetelněji, čím menší počet jednotlivců bereme v úvahu, a tím více se ztrácejí, čím větší počet jednotlivců pozorujeme. Chci-li zjistit průměrnou délku lidského života, dopustím se pravděpodobně chyby, budu-li při výpočtu vycházet z délky života pěti až šesti osob. S větší pravděpodobností však mohu předpokládat, že se přiblížím pravdě, budu-li při výpočtu vycházet na příklad z délky života jednoho milionu lidí.
Tak také individuální rozdíly mezi dělníky budou vystupovat mnohem zřetelněji, budu-li zaměstnávat jen tři dělníky, než kdybych jich zaměstnával třicet. V druhém případě se bude vyšší pracovní výkon dobrých dělníků a nižší pracovní výkon špatných dělníků navzájem vyrovnávat; dostaneme tudíž průměrnou práci. Podle Burkeho mizí všechny individuální rozdíly již při současném zaměstnávání pěti čeledínů, takže pět libovolně vybraných čeledínů vykoná zpravidla právě tolik práce jako pět jiných nahodile vybraných.
U malého mistra je věcí náhody, vykonávají-li jeho dělníci společensky průměrnou práci. Teprve pro kapitalistu je možné, aby práce, kterou uvádí v pohyb, byla zpravidla společenskou průměrnou prací.
Současné zaměstnávání většího počtu dělníků na témž místě přináší ještě další výhody. Za zařízení pracovní místnosti, v níž tká třicet tkalců, nemusím platit desetkrát tolik jako za zařízení místnosti, v níž tkají jenom tři tkalci. Podobně i sklad pro sto centů vlny nestojí desetkrát tolik jako sklad pro deset centů atd. Hodnota konstantního kapitálu, která se opět objevuje ve výrobku, se tudíž ve srovnání s počtem zaměstnaných dělníků snižuje tím více, čím více dělníků působí za jinak.stejných podmínek v určitém pracovním procesu. Tím roste nadhodnota ve srovnáni s celkovým zálohovaným kapitálem, avšak klesá tím i hodnota výrobku a za jistých, v předešlé kapitole objasněných okolností i hodnota pracovní síly. V tomto případě roste nadhodnota i ve srovnání s variabilním kapitálem.
Současné používání většího počtu dělníků na témž místě k tomu, aby bylo dosaženo určitého výsledku, vede k plánovité součinnosti neboli kooperaci. Kooperace vytváří novou, společenskou produktivní sílu, která je větší a odlišná od součtu individuálních produktivních sil, z kterých se skládá.
Nová síla je především hromadnou silou; umožňuje některé pracovní procesy, které nelze skrovnějšími silami vůbec provést, anebo je lze provést jen nedokonale. Třicet mužů pozvedne lehce v několika okamžicích nějaký kmen, avšak tři muži by se při tom marně namáhali po celý den. Kooperace dovoluje, aby byly vykonány i takové práce, při nichž není třeba vynakládat hromadnou sílu, nýbrž stěsnat co největší pracovní výkon do krátkého časového období, jako je tomu na příklad při sklizni obilí.
Avšak kooperace je výhodná i tam, kde není třeba velkého množství sil ani jejich prostorového nebo časového stěsnání a koncentrace, protože zvyšuje produktivitu práce. Je všeobecně známo, jak se při stavbě domu dopravují cihly na lešení; vytvoří se řetěz dělníků a jeden podává cihly druhému. Následkem této plánovité součinnosti se dostanou cihly nahoru mnohem rychleji, než kdyby je na lešení vynášeli jednotliví dělníci.
Nakonec nelze přehlédnout, že člověk je živočich společenský, že jeho životní energie je povzbuzována kolektivním působením a že při tom působí ctižádost a soutěživost. Společná práce pokračuje proto rychleji a pracovní výkon je poměrně větší, než je tomu u práce isolovaných dělníků.
Za kapitalismu mohou námezdní dělníci společně působit jen tehdy, koupil-li jejich pracovní síly týž kapitalista: Čím více pracovních sil je třeba koupit, tím větší musí být variabilní kapitál. Čím většího počtu námezdních dělníků má být použito, tím větší je množství surovin, pracovních nástrojů atd., jichž zase dělníci užívají, tedy tím větší musí být konstantní kapitál. Kooperace určitého rozsahu předpokládá proto určitou výši kapitálu, která se nyní stala základní podmínkou kapitalistického výrobního způsobu.
Kooperace není charakteristická jen pro kapitalistický výrobní způsob. Její primitivní formy jsme viděli už u Indiánů. Viděli jsme, že jejich plánovitá součinnost při lovu vyžadovala plánovitého řízení, jehož je třeba při každé společenské práci, ať už je její forma jakákoli. Při kapitalistickém výrobním způsobu se řízení výroby stává nutně funkcí kapitálu. I při tomto rozboru se nám ukazuje, jak plodné je Marxovo odhalení dvojakého charakteru práce, jež vyrábí zboží. Jak jsme viděli, za kapitalistického výrobního způsobu odpovídá dvojakému charakteru práce jednota výrobního procesu jako procesu pracovního a zhodnocovacího.
Pokud se výrobní proces jeví jako pracovní proces, vystupuje kapitalista jako vedoucí výroby a funkce, kterou plní, se jeví více méně nutnou při každém společenském pracovním procesu. Avšak základem kapitalistického výrobního procesu jako zhodnocovacího procesu je protiklad mezi zájmy kapitálu a práce, jak jsme viděli již při pojednání o pracovním dnu. Má-li zhodnocovací proces nerušeně probíhat, je třeba podřízenosti dělníků a despotického panství kapitalisty. Avšak zhodnocovací proces a pracovní proces jsou jen dvě různé stránky jednoho a téhož procesu - kapitalistického výrobního procesu; proto řízení výroby a despotické panství kapitálu vystupují jako jeden jev; a protože řízení výroby je technickou nutností, namlouvá nám buržoasní ekonomie, že panství kapitálu nad prací je technická nutnost diktovaná stavem věcí; a proto prý s odstraněním panství kapitálu by byla zničena sama výroba, pokud má společenský charakter, a že panství kapitálu je přirozenou a nutnou podmínkou civilisace!
I Rodbertus vysvětloval, že kapitalisté jako vedoucí výroby jsou úředníky společnosti a že mají právo na plat. Avšak kapitalista nechává vyrábět užitné hodnoty jen proto, že jinak by se nemohl stát majitelem hodnot; řízení výroby je tedy pro něho pouze nutným zlem, kterému se podrobuje jen proto, že je nerozlučně spjato se zhodnocováním jeho kapitálu. Vyhýbá se tomuto zlu, kde jen může, pokud ovšem neutrpí nadhodnota. Je-li jeho podnik dosti velký, přenechává své »úřadování« námezdním zaměstnancům, ředitelům a podúředníkům. Někdy používá i jiných metod, jak se osvobodit od řízení výroby. Tak během bavlnové krise na počátku šedesátých let zavřeli angličtí majitelé přádelen bavlny své továrny a začali vytloukat svůj »plat« spekulacemi na bavlnové burse. Tvrzení, že kapitalisté zasluhují, aby za řízení výroby byli placeni, nám připomíná onoho chlapce; který spatřil strom plný krásných jablek a nemohl se k němu dostat jinak než přes vysokou zeď. Jablka byla příliš svůdná, a proto se dal do práce - do přelézání zdi - což se mu po nemalé námaze podařilo. Právě si pochutnával na jablkách, když přišel majitel zahrady a otázal se ho, jaké má právo na jablka. »Poctivě jsem si je zasloužil,« odpověděl chlapec, »je to náhrada za těžkou práci - za přelézání zdi.« Podobně jako s chlapcem,. který se mohl dostat k jablkům jen přes zeď, je tomu i s kapitalistou: může dosáhnout nadhodnoty zpravidla jen jako vedoucí výroby.
Musíme zde odmítnout ještě jeden podivuhodný názor, který lze najít v ekonomických spisech. Až dosud jsme předpokládali, že kapitalista kupuje každou pracovní sílu za její plnou hodnotu. Avšak plánovitou součinností všech pracovních sil, které koupil, rozvíjí se nová produktivní síla. Vyrábějí více, než kdyby každou z nich zaměstnával zvlášť. Za tuto novou produktivní sílu kapitalista neplatí; nemá nic společného s hodnotou pracovní síly, je to jen zvláštní vlastnost užitné hodnoty pracovní síly. Tato nová síla se projevuje teprve během pracovního procesu, tedy až po tom, kdy zboží pracovní síla se stalo vlastnictvím kapitalisty, teprve až se stalo kapitálem. Proto se kapitalistům a jejich obhájcům zdá, že ke zvýšení produktivity práce nepřispěla práce, nýbrž kapitál. »Protože společenská produktivní síla práce kapitál nic nestojí, protože ji na druhé straně dělník nerozvíjí, dokud jeho práce sama nepatří kapitálu, jeví se jako produktivní síla, která kapitálu náleží již jeho povahou, jako jeho imanentní produktivní síla.«[40]
Kooperace, jak jsme se již zmínili, neexistuje jen za kapitalistického výrobního způsobu. Společenská, pospolitá výroba byla již za prvobytného komunismu, na samém počátku lidských dějin. Půda byla původně všude obdělávána společně, kooperací. Teprve později byla půda rozdělena mezi jednotlivé rodiny. V prvním oddílu jsme uvedli příklady kooperace u Indiánů a u Indů.
Prvobytnou kooperaci zničil rozvoj zbožní výroby. I když se s rozvojem zbožní výroby rozšiřuje okruh těch, kdo pracují jeden pro druhého, společná práce v podstatě mizí a udržuje se jen ve formě nucené práce - práce otroků, nevolníků nebo poddaných pro jejich pány.
Kapitál vznikající jako protiklad isolovaných a roztříštěných sil v rolnickém hospodářství a řemeslné výroby rozvíjí opět kooperaci, rozvíjí společenskou, společnou práci. Kooperace je základní formou kapitalistického výrobního způsobu, jeho zvláštní historickou formou v rámci zbožní výroby. Kapitál se snaží společenskou výrobu čím dále tím více rozvíjet a vytváří stále vyšší formy kooperace: manufakturu, velký průmysl. Jeho cílem přitom je zvětšovat nadhodnotu. Avšak nezávisle na své vůli připravuje tím půdu pro novou, vyšší formu výroby.
Základem řemeslné zbožní výroby je roztříštěnost a vzájemná isolovanost jednotlivých podniků. Naproti tomu základem kapitalistického podniku je spojení různých druhů práce: společenská, společná výroba. Řemeslná zbožní výroba zpravidla předpokládá větší množství malých, samostatných výrobců zboží; kapitalistický podnik spočívající na kooperaci podřizuje jednotlivé dělníky bezpodmínečné autoritě kapitalisty.
V prvním oddílu jsme se na dvou příkladech seznámili s prvobytnou kooperací a dělbou práce; dále jsme sledovali vznik výroby zboží. Nyní vidíme, jak se rozvíjel kapitalistický výrobní způsob zároveň s výrobou zboží a s výrobou založenou na kooperaci.
Od řemeslné zbožní výroby se kapitalistická výroba liší koncentrací podniků a organisací společné, společenské práce; na druhé straně od prvobytné komunistické kooperace se kapitalistická kooperace liší bezpodmínečnou autoritou kapitalisty, který je zároveň vedoucím výroby i vlastníkem výrobních prostředků a jemuž také připadají produkty kooperace, které za prvobytné kooperace patřily přímo pracujícím.