Viděli jsme, jak se z peněz stává kapitál a jak námezdní dělník svou prací nejen udržuje hodnotu části kapitálu vynaloženého na nutné výrobní prostředky, ale jak vytváří i novou hodnotu, jež se rovná hodnotě jeho pracovní síly plus nadhodnotě.
Pohyb kapitálu však se vznikem nadhodnoty nekončí. Zboží, jež se nepřeměnilo v peníze, nesplnilo své poslání; podobně je tomu i s nadhodnotou, která také nejprve pevně vězí v určitém množství zboží - v nadvýrobku. Jakmile byla nadhodnota ve formě nadvýrobku vyrobena, je třeba realisovat její hodnotu v penězích, je tedy třeba vyrobené zboží prodat. Na cestě k realisaci potkává nadhodnotu, jako každou jinou hodnotu, řada veselých i smutných příhod. Dnes se realisuje za neúměrně vysokou cenu, zítra za nadměrně nízkou, nebo dokonce vůbec. Jednou je zboží, v němž je ztělesněna nadhodnota, hledáno kupcem ještě dříve, než se objeví na trhu, po druhé zůstane po léta ležet ve skladě atd. A při těchto dobrodružstvích i po jejich překonáni číhají na nadhodnotu ještě nebezpečí další. Tu je to obchodník, který zprostředkovává prodej zboží a uchvátí část nadhodnoty v podobě obchodního zisku. Tam je třeba platit pozemkovou rentu majiteli půdy, pak daně, pak úroky z použitého kapitálu, až nakonec zbytek zmizí v kapsách našeho kapitalisty v podobě zisku.
Všechna dobrodružství a přeměny, jimiž nadhodnota na této cestě prochází, zde popisovat nebudeme. To spadá zčásti do procesu oběhu kapitálu, jímž se bude Marx zabývat ve druhém dílu »Kapitálu«, zčásti o tom lze pojednat při zkoumání celkového procesu kapitalistické výroby, jež očekáváme ve třetím dílu »Kapitálu«. První díl »Kapitálu« se zabývá jen jednou 'stránkou celkového procesu, totiž bezprostředním výrobním procesem. Dalšími osudy nadhodnoty, poté, když byla vyrobena, se budeme zabývat jen potud, pokud mají vliv na výrobní proces. Předpokládáme tedy, jako dosud vždy, pokud jsme výslovně nepředpokládali opak; že kapitalista prodá své zboží na trhu za plnou hodnotu. Předpokládejme také, že nadhodnota se vrací kapitalistovi celá. Opačný předpoklad by naše zkoumání pouze zkomplikoval a ztížil, aniž se tím co změní na konečném výsledku.
Nadhodnota muže mít vliv na výrobní proces jen při reprodukci, při opakování výrobního procesu.
Každý společenský výrobní proces je zároveň i reprodukčním procesem; ať je společenská forma výroby jakákoli, výroba musí probíhat buď nepřetržitě, anebo se musí opakovat v určitých časových obdobích. Proto také každá společnost je nucena ustavičně vyrábět nejen spotřební předměty, nýbrž i výrobní prostředky.
Má-li výroba kapitalistickou formu, má ji samozřejmě i reprodukce. Jako je pro každou společnost nutné nepřetržitě nebo v pravidelně se opakujících časových obdobích vyrábět užitné hodnoty, tak je pro kapitál nutné, má-li zůstat kapitálem, neustále vyrábět nadhodnotu, neustále ji reprodukovat. Jakmile kapitál jednou zplodil nadhodnotu, musí ho být použito, aby ji zplodil po druhé atd. Kapitál tedy vyrábí stále znovu nadhodnotu, reprodukuje ji. Nadhodnota vystupuje jako ustavičně se obnovující plod kapitálu, který je v pohybu, jako stálý důchod z kapitálu.
Tolik o nadhodnotě, pokud vzniká z reprodukce. Avšak reprodukční proces dává nadhodnotě také možnost, aby opět vstoupila do výrobního procesu. Dejme tomu, že kapitalista použije kapitálu 100.000 marek, který mu ročně vynese důchod 20.000 marek. Co si s tímto důchodem počne? Mohou nastat dva krajní případy: buď celou sumu roční nadhodnoty spotřebuje, anebo jí použije k zvětšení svého kapitálu. Nejčastěji nenastane ani jeden, ani druhý z obou krajních případu; nadhodnota bývá zčásti spotřebována a zčásti přidána k dřívějšímu kapitálu.
Jestliže se celá nadhodnota spotřebuje, zůstává kapitál nezměněn. Dochází tedy k prosté reprodukci. Jestliže se celá nadhodnota nebo alespoň její část připojí ke kapitálu, dochází k akumulaci (hromadění) kapitálu a reprodukce probíhá v rozšířeném měřítku.