Prostá reprodukce je jen opakováním výrobního procesu v předchozím měřítku. Nicméně opakováním nabývá výrobní proces mnoha nových znaků.
Předpokládejme, že majitel peněz, ať již získal své peníze jakýmkoli způsobem, třeba prací, přemění své peníze v kapitál. Má 10.000 marek; 9000 marek vynaloží na konstantní kapitál, 1000 marek na variabilní kapitál, tedy na mzdy. Použitím tohoto kapitálu vyrobí produkt v hodnotě 11.000 marek, který také za jeho plnou hodnotu prodá. Nadhodnotu 1000 marek spotřebuje, reprodukce probíhá dále v dřívějším měřítku: 9000 marek se vynaloží na konstantní, 1000 marek na variabilní kapitál. Avšak proti dřívějšku je tu rozdíl: 1000 marek, které byly vydány během prvního výrobního procesu na mzdy, nevyrobili dělníci zaměstnaní v podniku, ale jejich zdroj byl jinde; třeba je vydělal sám kapitalista. Odkud pochází 1000 marek, jež byly vynaloženy na mzdy při opakování výrobního procesu? Je to realisovaná hodnota, kterou vyrobili dělníci během dřívějšího výrobního procesu. Dělnici přenesli jednak hodnotu konstantního kapitálu (9000 marek), na výrobek a zároveň vytvořili novou hodnotu (v částce 2000 marek), z niž část (1000 marek) se rovná hodnotě jejich pracovní síly a část nadhodnotě.
Pozorujeme-li kapitalistický výrobní proces jako jednorázový výrobní proces (nebo jako proces probíhající po prvé, při prvním vkladu kapitálu), jeví se mzda jako záloha z kapitalistovy kapsy. Pozorujeme-li kapitalistický výrobní proces jako reprodukční proces, vidíme, že dělník je placen z produktu své vlastní práce. V tomto smyslu je správné, že dělník dostává ve mzdě podíl na produktu své práce. Jenomže podíl, který dostává ve mzdě, je z produktu, který byl již prodán, z produktu předchozího období výrobního procesu.
Vraťme se zpět k našemu příkladu. Dejme tomu, že každé výrobní období trvá půl roku. Náš kapitalista shrabuje a spotřebovává ročně nadhodnotu 2000 marek. Za pět let spotřeboval 10.000 marek; to je hodnota rovnající se původnímu kapitálu. Má však stejně jako dříve kapitálovou hodnotu 10.000 marek.
Tato nová kapitálová hodnota se co do velikosti rovná původní kapitálové hodnotě, avšak její základ je jiný. Původních 10.000 marek nepocházelo z práce dělníků zaměstnaných v kapitalistově podniku, nýbrž z jiného pramene. Avšak těchto 10.000 marek náš kapitalista během pěti let spotřeboval; má-li nyní opět 10.000 marek, pak pocházejí z nadhodnoty. Tak se přeměňuje každý kapitál, ať je jeho zdroj jakýkoli, i za prosté reprodukce během jisté doby v kapitalisovanou nadhodnotu, v produkt nadbytečné cizí práce čili v akumulovaný kapitál.
Výchozím bodem kapitalistického výrobního procesu je odloučení dělníka od výrobních prostředků, nahromadění nemajetných dělníků na jedné straně a nahromadění výrobních prostředků a životních prostředků na straně druhé. V kapitalistickém procesu reprodukce se jeví tento výchozí bod výrobního procesu jako výsledek výrobních procesů. Kapitalistický proces reprodukce sám vždy znovu plodí, a tím i udržuje svojí vlastní podmínku - kapitál a třídu námezdních dělníků.
Životní prostředky a výrobní prostředky, jež námezdní dělníci vyrábějí, nepatří jim, nýbrž kapitalistům. Námezdní dělníci vycházejí z výrobního procesu vždy zase tak, jak do něj vstoupili, jako nemajetní proletáři. Naproti tomu kapitalisté se objevují na konci každého výrobního procesu vždy znovu jako majitelé životních prostředků, jimiž se kupují pracovní síly, a jako majitelé výrobních prostředků, které zaměstnávají výrobce.
Tak sám dělník neustále znovu vyrábí základní podmínku své závislosti a bídy.
Proces reprodukce kapitálu vyvolává nutnost i reprodukce dělnické třídy.
Pokud jsme zkoumali reprodukční proces jako jednorázový a ojedinělý proces, zabývali jsme se jen jednotlivým kapitalistou a jednotlivým dělníkem. Zdálo se zde, že pracovní síla, a tím i dělník, který od ní nemůže být odloučen, náleží kapitalistovi jen po dobu své produktivní spotřeby, během pracovního dne. Zbývající dobu náležel dělník sám sobě a své rodině. Když jedl, pil nebo spal, dělal to jen pro sebe, a nikoli pro kapitalistu.
Jakmile však zkoumáme kapitalistický výrobní způsob v jeho toku a souvislostech, tedy jako reprodukční proces, setkáváme se především nikoli s jednotlivým kapitalistou a dělníkem, nýbrž s třídou kapitalistu a s třídou dělníků. Proces reprodukce kapitálu vyžaduje zvěčnění dělnické třídy; to znamená, aby se mohl výrobní proces neustále znovu obnovovat, musí dělníci vždy znovu vyrobit svou spotřebovanou pracovní sílu a zabezpečovat neustálý příliv čerstvých pracovních sil. Kapitál je v příjemném postavení, protože při plnění těchto důležitých úkonů se může klidně spoléhat na pud sebezáchovy a rozmnožování dělníků.
Mimo pracovní dobu žijí dělníci zdánlivě jen pro sebe; avšak ve skutečnosti žijí, i když »zahálejí«, pro třídu kapitalistů. Když po vykonané prácí jedí, pijí, spí atd., udržují tím třídu námezdních dělníků, a tím i kapitalistický výrobní způsob. Když kapitalista, neboli »chlebodárce«, jak byl nazýván v patriarchálních dobách, nebo »prácedárce«, jak jej pokřtili němečtí katedroví ekonomové, vyplácí dělníkovi mzdu, dává mu tím jen prostředek k tomu, aby mohl udržovat sebe a svou třídu, pokud to na něm záleží, v zájmu třídy kapitalistů.
Avšak tím, že dělníci spotřebovávají životní prostředky, jež kupují za mzdu, jsou stále znovu nucení prodávat svou pracovní sílu.
S hlediska reprodukce je tedy dělník zaměstnán ve službách kapitálu nejen během své pracovní doby, ale i ve svém »volném« čase. Nejí ani nepije již pro sebe, ale proto, aby udržel svou pracovní sílu pro třídu kapitalistů. Proto není kapitalistovi nijak lhostejné, jak dělník jí a pije. Když se dělník v neděli opije a v pondělí má z toho kocovinu, místo aby nechal svoji pracovní sílu odpočinout a obnovil jí, nezdá se to kapitalistovi jako poškození zájmů dělníka, nýbrž jako zločin na kapitálu, jako zpronevěra pracovní síly, jež náleží kapitálu.
S hlediska reprodukčního procesu nepředstavuje tedy příslušenství kapitálu již jen koupená pracovní síla. nýbrž celý dělník, celá dělnická třída. Tam, kde si to dělník neuvědomuje a má možnost vyhnout se tomu, na příklad vystěhováním, kapitalista se za jistých okolností nerozpakuje dát mu prostřednictvím donucovacího zákona najevo, že se má udržovat a rozmnožovat nikoli pro sebe, nýbrž pro kapitál. Tak na příklad vystěhovalectví vyučených dělníků bylo dříve ve většině států zákonem zakázáno. Dnes toho není třeba. Kapitalistický výrobní způsob se tak upevnil, že jeho zákony se zpravidla uplatňují jako ekonomické donucovac1 zákony, aniž k tomu je třeba politické pomoci. Dnes je dělník připoután neviditelnými nitkami ke kapitálu a setkává se s kapitálem všude, kam se jen hne.
Našim »sociálním reformátorům« se ovšem nezdá, že tato závislost na třídě kapitalistů sahá celkově dost daleko. Připoutání dělníka k jednotlivému kapitalistovi omezením svobody stěhování, zřízení rafinovaných systémů dělnických domů a podobné »reformy« - to jsou jejich léky pro »vyřešení sociální otázky«.