K tomu, že kapitalista spotřebuje celou nadhodnotu, docházívá jen výjimečně. Zpravidla přeměňuje nadhodnotu, alespoň zčásti, opět v kapitál. »Použiti nadhodnoty jako kapitálu čili zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál se nazývá akumulaci kapitálu.«[92]
Tento proces lze snadno znázornit. Vzpomeňme si na přiklad z předchozí kapitoly. Kapitál 10.000 marek vynese svému majiteli roční nadhodnotu 2000 marek. Jestliže je kapitalista nepotřebuje, ale připojí k původnímu kapitálu, bude mít kapitál 12.000 marek; zůstanou-li podmínky nezměněny, vynese mu tento kapitál roční nadhodnotu 1200 marek. Ta se opět přidá ke kapitálu, který tím vzroste na 14.400 marek, a roční nadhodnota vzroste na 2880 marek. Bude-li se v příštím roce tento proces opakovat, vzroste kapitál na 17.280 marek, který vynese nadhodnotu 3456 marek, na 20.736 marek atd. Po čtyřech letech se kapitál následkem akumulace nadhodnoty více než zdvojnásobil.
Nezajímá nás zde ještě, akumuluje-li se celá nadhodnota nebo jen její část. Stejně tak není pro naše zkoumáni důležité, jakým způsobem se nadhodnota akumuluje, tvoři-li dodatečný nebo nový kapitál. Majitel přádelny může použit nadhodnoty k tomu, aby zvětšil svou továrnu, aby zaměstnával větší počet strojů a dělníků a nakoupil větší množství surovin. Může však nadhodnoty použít i ke stavbě nové přádelny anebo k založeni zcela jiného podniku, jako tkalcovny, uhelného dolu atd. Ať již je použití nadhodnoty jakékoli, vždy se v těchto případech znovu přeměňuje v kapitál, v hodnotu, jež plodí nadhodnotu.
Aby se však nadhodnota stala kapitálem, musí po své přeměně ze zboží v peníze zase prodělat přeměnu z peněz v příslušné zboží. Vezměme na příklad majitele přádelny bavlny. Prodal svou přízi a má nyní vedle původně zálohovaného kapitálu také nadhodnotu v peněžní formě. Tato nadhodnota se musí nyní stejně jako původní kapitál přeměnit v nový kapitál. To je možné jen tehdy, zvětšilo-li se na trhu úměrně tomu množství zboží, jehož může použit jako výrobních prostředků. Má-li se stát nadhodnota dodatečným kapitálem, musí být k disposici dodatečné suroviny - v našem případě bavlna - dodatečné pracovní prostředky stroje - dodatečné životní prostředky k vydržování většího množství pracovních sil a konečně dodatečné pracovní síly; znamená to tedy, že dříve, než může dojít k akumulaci kapitálu, musí být dány materiální podmínky k rozšíření výroby.
Náš majitel přádelny může doufat, že na trhů nalezne dodatečné výrobní prostředky; jichž je třeba. Vždyť nadhodnota a tedy i nadvýrobek se nevyrábí jen v přádelnách, ale i na bavlníkových plantážích, ve strojírenských závodech, v uhelných dolech atd.
Nezkoumáme-li jen nadhodnotu, která připadá ročně na jednoho kapitalistu, nýbrž roční sumu nadhodnoty, kterou si přivlastňuje celá třída kapitalistů, dojdeme k tomuto všeobecnému zjištění: nadhodnota se nemůže (celá nebo zčásti) přeměnit v kapitál, neskládá-li se nadvýrobek (celý nebo jeho příslušná část) z výrobních prostředků a z životních prostředků pro dělníky.
Odkud ale vzít dodatečný počet dělníků? Z toho si nemusí kapitalista dělat těžkou hlavu. Stačí, dává-li dělníkům mzdu nutnou k udržení jejich života, a o své rozmnožování se již dělníci postarají sami.
Dělnická třída sama vytváří dodatečné dělníky, jichž je třeba k rozšíření výroby, k reprodukci v rozšířeném měřítku.
Viděli jsme, že již při prosté reprodukci se každý kapitál po několika letech přeměňuje v kapitál akumulovaný v kapitál, který se skládá jen z nadhodnoty. Avšak takový kapitál ještě může, alespoň při svém vzniku, představovat výsledek práce svého majitele. Jinak je tomu s kapitálem, který se již od svého počátku vytváří z akumulované nadhodnoty. Takový kapitál představuje již od samého počátku nezahaleně produkt práce těch, kteří ho nevlastní. Akumulace nadhodnoty znamená přivlastňování nezaplacené práce za účelem dalšího přivlastňování nezaplacené práce v rozšířeném měřítku.
Jaký to rozpor se základními zákony zbožní směny! Viděli jsme, že původní směna zboží je podmíněna jednak tím, že výrobce zboží má svůj produkt v soukromém vlastnictví, jednak tím, že se směňují stejné hodnoty; nikdo tedy nemohl získat nějakou hodnotu jinak než vlastní prací anebo za ekvivalent.
Nyní zjišťujeme, že základem kapitalistického výrobního procesu je na jedné straně oddělení dělníka od produktu jeho práce; výrobce produktu a jeho vlastník jsou nyní dvě různé osoby. Na druhé straně zjišťujeme, že se přivlastňuje hodnota, za kterou se nedává ekvivalent, že se přivlastňuje nadhodnota. A kromě toho zjišťujeme, že nadhodnota nyní již není výsledkem, nýbrž i základem kapitalistického výrobního procesu. Nejenomže se z kapitálu vytváří nadhodnota, ale z nadhodnoty se vytváří i kapitál, takže nakonec převážnou většinu veškerého bohatství tvoří. přivlastněná hodnota, za kterou nebyl dán ekvivalent.
Tato přeměna základů zbožní výroby v jejich protiklad neprobíhala však v rozporu se zákony zbožní výroby, nýbrž na jejich základě.
»V té míře, jak se zbožní výroba podle svých vlastních zákonů vyvíjí v kapitalistickou výrobu, v té míře přecházejí vlastnické zákony zbožní výroby v zákony kapitalistického přivlastňování... Proto se nelze nedivit mazanosti Proudhona, který chce odstranit kapitalistické vlastnictví tím, že proti němu staví… - věčné vlastnické zákony zbožní výroby!«[93]