Po parlamentních volbách 1990 bylo zřejmé, že další strategie komunistické strany může ideálně-typicky směřovat ke dvěma cílům - buď se zaměřit na to, aby zůstala „shromaždištěm tradičních komunistů“, anebo se stát dominantním subjektem na levé části politického spektra. Druhá varianta však vyžadovala výrazné reformy a bylo nejisté, zda je v českém (na rozdíl od slovenského) prostředí vůbec realizovatelná. Rozdíly v představách o dalším směřování se v KSČM staly příčinou vnitrostranických sporů, které se projevily ve dvou dimenzích - jednak v rozvolňování svazku mezi českými a slovenskými komunisty a jednak ve sporech o budoucí orientaci a název KSČM.
Přestože byly volební výsledky nekomunistických levicových subjektů v prvních polistopadových volbách vnímány jako neúspěch, neznamenalo to, že levicový elektorát v České republice neexistuje. Jednak zde bylo polovinou veřejnosti podpořeno dlouhou dobu „ideově nevyhraněné“ Občanské fórum, jednak zisky tří až čtyř subjektů (Sociální demokracie, Spojenectví zemědělců a venkova a Československé strany socialistické a v jistém směru i Strany zelených, v rozmezí 2-4%) při svém součtu tvořily nezanedbatelný potenciál. Snaha levicových, popř. středových (rozdíl mezi středem a levicí závisel u těchto stran a hnutí často pouze na sebedefinici) subjektů se v období 1990-1992 soustředila na vzájemnou spolupráci bez zapojení komunistů. Ve svých důsledcích se události v tomto prostoru projevily mj. vznikem Liberální a sociální unie či prvními úvahami o existenci Realistického bloku. Vzrůstající volební preference a po rozpadu OF i zisk parlamentního zastoupení přinesly výrazné posílení pozic sociální demokracie. ČSSD se z iniciativy tehdejšího předsedy Horáka sloučila s klubem Obroda. Tento krok vyvolal rozsáhlou vnitrostranickou diskusi, protože řada členů o spolupráci s „osmašedesátníky“ nejevila zájem, zároveň však vymezil „levý mantinel“ pro sociální demokraty, tj. hranici, za níž nebudou za dané politické situace ve spolupráci s komunisty či postkomunisty ochotni zajít. Tento fakt ovlivnil i úvahy komunistů.
13. - 14. 10. 1990 se v Olomouci konal 1. sjezd KSČM. Sjezdu předcházela bouřlivá reakce veřejnosti na vystoupení V. Mohority na 8. plenárním zasedání ÚV KSČM, které bylo částí mediální i politické scény interpretováno jako snaha o návrat ke komunismu. V. Mohorita se tak dočasně stal symbolem zcela jiného ideového proudu, než který se subjektivně snažil prosazovat. Na 1. sjezdu bylo nutné řešit otázku, nakolik je přínosná činnost Demokratického fóra komunistů. Demokratická platforma KSČM byla z hlediska vedení KSČM přínosná především pro navázané kontakty s dalšími levicovými subjekty. Její představitelé se v pražské Lucerně sešli k diskusi s některými významnými představiteli Pražského jara i zástupci levicových proudů a „pootevřeli tak dvířka k možnosti vytvoření volné unie levicových sil“.46 Předseda Jiří Machalík však odmítl snahy některých členů o přechod komunistické strany, resp. jejích jednotlivých platforem, pod hlavičku jakéhosi „zastřešujícího subjektu levicových sil“. Doslova uvedl: „Považuji za svoji povinnost odpovědět na četné dotazy, které zazněly na členských schůzích, okresních konferencích a v mnoha dopisech našich členů. Ano, byli jednotlivci či skupiny, kteří pokládali své názory za výlučně správné a jedině reformní a takto je prezentovali. Nebylo by na tom nic mimořádného, kdyby se nesnažili potlačit všemi prostředky myšlení druhých. Toto nebezpečí se nedá nikdy vyloučit. Uvědomovali jsme si ho a nejednou jsem varoval před přerůstáním některých platforem ve frakční seskupení. Kdyby totiž skutečně došlo k vytváření vlastních trvalých organizačních struktur jednotlivých názorových proudů a na tomto základě k budování paralelních center, pak by se už nejednalo o hledání optimálních přístupů a vnitrostranickou demokracii, ale o parcelaci strany, o rozkládání její jednoty. To by nás zavedlo k rozkladu členské základny a mělo pro stranu nedozírné následky. Všichni víme, že byl učiněn pokus konstituovat naši stranu jako hnutí, které má stejné nebo obdobné levicové názory, snahu a potřebu obhajovat zájmy pracujících lidí. Tento projekt, který napodobuje strukturu Občanského fóra, byl předložen v době, kdy samo toto hnutí přiznává svoji organizační krizi a formuluje ústy svého zakladatele nezbytnost přeměny v politickou stranu. Jestliže bychom přistoupili k realizaci tohoto projektu, došlo by podle mého mínění k ohrožení existence strany.“47
Zásadní reformu tedy komunistické vedení nehodlalo realizovat. Přesto však strana provedla krok, který svědčil o snaze získat „přijatelnější image“, když zvolila za předsedu strany filmového režiséra Jiřího Svobodu, veřejně známého jako tvůrce některých kvalitních nekonformních předlistopadových filmů. Svoboda také souhlasně odpověděl na telegram levicového filosofa Ivana Svitáka,48 který se po návratu z emigrace zasazoval o spolupráci všech levicových (tj. především komunistických a sociálnědemokratických) sil v Československu. Svitákovy aktivity však nenašly odpovídající odezvu ani u sociálních demokratů, ani u socialistů.
1. sjezd KSČM dále mj. schválil program KSČM, organizační řád KSČM a Teze ekonomického a sociálního programu KSČM. V programu, přijatém na olomouckém sjezdu, byl za hlavní cíl komunistů stanoven demokratický socialismus, zároveň se delegáti přihlásili „k tradicím levice v sociálně-demokratickém hnutí v naší zemi a k těm úsekům dějin komunistického hnutí v Československu, v nichž komunisté dokázali překročit úzce třídní a stranické horizonty a stát se součástí široké fronty demokratických sil“.49 V programu byly deklarovány požadavky demokracie, samosprávy a sociální spravedlnosti. Sjezd rovněž uložil „ústřednímu výboru KSČM vyhodnotit diskusi 1. sjezdu KSČM, projednat připomínky a návrhy, zabezpečit jejich řešení a uplatnit je v práci strany.“50 Z hlediska pozdějšího vývoje v KSČM bylo zajímavé složení dvanácti zvolených zástupců do Rady federace KSČS, mezi nimiž se nacházeli např. Miroslav Grebeníček, Zdeněk Klanica, Vasil Mohorita, Jaroslav Ortman, Miloslav Ransdorf či Jiří Svoboda.51
3. - 4. 11. 1990 se v Praze uskutečnil 18. sjezd KSČS. Již před jeho konáním byla dohodnuta nová podoba federální strany, kterou sjezd schválil. Komunistická strana Československa se stala federací tvořenou Komunistickou stranou Čech a Moravy a Komunistickou stranou Slovenska (podle usnesení sjezdu KSS nesla od 1. 12. 1990 strana název Komunistická strana Slovenska - Strana demokratickej ľavice). Představitelem KSČS byla Federální rada. Ta ve vztahu ke členským stranám neplnila funkci nadřízeného orgánu a nezasahovala do jejich vnitřního života. Jejím posláním bylo zastupovat společné zájmy členských organizací ve vztahu k federálním státním orgánům, politickým stranám, hnutím a iniciativám působícím celostátně a k dalším v otázkách, které měly celostátní význam.52 Funkci předsedy rady53 KSČS měl v prvním funkčním ročním období vykonávat Pavol Kanis, místopředsedou se stal M. Grebeníček. Po uplynutí tohoto období se měli ve funkcích vystřídat.54 V Programové deklaraci KSČS vyjádřila snahu o vytvoření demokratické a sociálně spravedlivé společnosti v jednotném státě Čechů, Slováků, dalších národností a etnických skupin.55
Po sjezdu docházelo ke stále většímu rozvolňování vztahů mezi českými a slovenskými komunisty. Přestože obě národní strany vyjadřovaly vůli po společném státě, vzájemně se od sebe ideově vzdalovaly. Rada federace měla na formulování reálné politiky stále menší vliv. V září 1991 se poslanecký klub ve Federálním shromáždění rozdělil na dvě samostatné části (Klub levicových poslanců KSČM a Klub poslanců Strany demokratickej ľavice).56 SDL nakonec z federace vystoupila, o čemž bylo rozhodnuto na prvním sjezdu SDL v prosinci 1991.57 Federace definitivně zanikla 7. 4. 1992.
Českým komunistům se podařilo 24. 11. 1990 zaznamenat úspěch ve volbách do obecních zastupitelstev, v nichž v ČR získali 17,24% hlasů, což znamenalo 9 603 mandátů (14,43%). KSČM tak byla druhá za Občanským fórem.
Komunisté dočasně přišli o vlastní noviny, když již na 18. sjezdu vyjádřila redakce Rudého práva přání vyvázat se ze „stranického područí“. I díky požadavkům členské základny však KSČM přistoupila na vydávání vlastního deníku - Haló novin. Ten je sice do dnešní doby velmi ztrátový, avšak plní výraznou propagační funkci a integruje členskou základnu.
KSČM však v období od 1. sjezdu nadále dominovaly vnitrostranické spory. Strana jako celek se sice shodla na odporu vůči přijaté koncepci privatizace, vůči transformaci zemědělských družstev, vůči válce v Perském zálivu a české účasti v ní apod., předmětem štěpení se ale stala vlastní identita strany.
V materiálech II. sjezdu KSČM bylo konstatováno, že v době jednání I. sjezdu existovalo několik variant dalšího vývoje strany:
„První z nich spočívala v možnosti uskutečnění radikálních změn, více méně podle představ držitelů moci, tedy především v zásadní změně názvu, snížení počtu členů, vyhlášení levicového programu a výslovném odmítnutí jakékoliv myšlenky komunismu včetně uznání výlučné odpovědnosti za předchozí vývoj společnosti. V určité modifikaci, která by mohla být bezesporu i výsledkem konsensu vnějšího prostředí a KSČM, byla tato alternativa reálná za podmínek důsledného uskutečňování politiky národního porozumění, avšak sama reálnost této alternativy byla vyloučena právě opuštěním politiky národního porozumění a eskalací antikomunismu.
Druhou alternativou dalšího vývoje KSČM bylo její utváření na bázi jedné ideologie, vyjadřující více čí méně zásadní odpor vůči probíhajícím změnám ve společnosti za aktivního působení fundamentalisticky orientovaných skupin uvnitř strany, jejichž motivací byla především myšlenka odvety za pád předlistopadového režimu, která byla těmito skupinami pociťována jako osobní porážka. Zdroje této možné alternativy spočívaly v tendencích části členské základny černobíle a navíc prizmatem doznívajících kategorií dřívějšího stranického vzdělávání nazírat sociální realitu v té době negativně působící vůči KSČM. Sama možnost prosazení této alternativy byla paralyzována postojem realisticky uvažujících členů strany a současně i utvářejícím se demokratickým prostředím uvnitř KSČM, které tuto alternativu pro její sebevražednost a zcestnost neakceptovalo.
Další možná alternativa spočívala v dobrovolném rozpuštění KSČM a přechodu členské základny do jiných politických stran. Ze všech tehdy existujících alternativ byla její reálnost nejméně pravděpodobná a to vzhledem k existujícímu nepřátelskému okolnímu prostředí, které svou antikomunistickou aktivitou naopak posilovalo pocit soudržnosti a vytvářelo stav nutnosti organizace jakožto prostoru vytvářejícího určité zázemí relativní jistoty pro členy strany.
Čtvrtá alternativa spočívala v možnosti rozpadu strany na několik samostatných subjektů profilovaných podle názorových diferenciací. I v tomto případě sehrálo svoji roli vnější prostředí a pocit nutnosti udržení silné organizace jakožto prostředku sebezáchovy, působící silněji než názorová rozdílnost. Alternativa zákazu KSČM existovala rovněž jako reálná, více či méně v závislosti na konkrétní společensko-politické situaci. Možnost tohoto kroku mocenské elity není ještě ani dnes zcela vyloučena. Důvodem, proč se tato alternativa nenaplnila, je zřejmě fakt, že záporné důsledky tohoto kroku by jednoznačně převážily nad okamžitým, zjevně krátkodobým přínosem. Další alternativou možného vývoje KSČM se stala cesta její transformace ve stranu jakožto společenství lidí organizovaně vyjadřujících svůj konkrétní specifický zájem, který působí jako organizačně jednotící prvek, moment či báze, na níž je možné se organizačně sjednocovat. Rovina, v níž je tento zájem identifikován, pak určuje i šíři, rámec i okruh možného sjednocování. V tomto případě se pak jako možný jednotící komponent ukazuje zájem čelit negativním důsledkům konkrétního způsobu společenské transformace, komplexněji vyjádřeném pociťovanou potřebou utvářet sociálně spravedlivou společnost, nikoliv však na základě ideologické reflexe sociální reality, tedy přizpůsobování této reality nějakému apriori vytvořenému ideálu, ale cestou odstraňování konkrétních příčin, které negativní důsledky způsobují.“58
Spor uvnitř KSČM byl zapříčiněn především negativními reakcemi na aktivity tzv. Demokratické levice v KSČM (jejími čelnými představiteli byli např. V. Mohorita, M. Kraus59 a L. Žák), což byla další skupina konstituovaná na jaře 1991 (mnozí členové se angažovali již v Demokratické platformě), jejímž cílem bylo provést zásadnější reformu strany, přičemž nejzřetelnějším vyjádřením této skutečnosti měla být změna názvu. Po přejmenování KSS na SDĽ však tehdejší tiskový mluvčí ÚV KSČM Petr Vilhelm uvedl: „V souvislosti se změnou názvu bývalé Komunistické strany Slovenska na Stranu demokratické levice se vyrojily názory, že zatímco komunisté na Slovensku dokázali překonat spojení s diskreditovanou a diskreditující minulostí, v Čechách a na Moravě údajně přežívá a převažuje duch poststalinismu, kterému podléhá i vedení KSČM. Předseda KSČM, výkonný výbor i ústřední výbor však vycházejí z respektování principů vnitrostranické demokracie, které mj. znamenají, že strana není majetkem stranického vedení a členská základna zde není proto, aby stranické špičce vytvářela vhodné image. Dále zastává vedení KSČM názor, že transformace KSČM v moderní levicovou sílu není záležitostí změny názvu a že ten procesu jejích dalších přeměn nebrání. Má na paměti slova Bohumíra Šmerala, že ‚... jsou období v dějinách, kdy správným myšlením jest jenom to, které dovede myslet nikoli ze stanoviska dne, nýbrž ze stanoviska století.‘ ... Název naší strany neodvozujeme od podmínek III. komunistické internacionály, ale od původního obsahu pojmu komuna. Chceme se proto jako levicová síla profilovat především na řešení společenských problémů. A co jiného znamená komuna, než pospolitost svobodných občanů, svobodně sdružených na základě vzájemně lidské solidarity, tolerance a respektování lidské svobody a důstojnosti?“60 Demokratická levice v KSČM byla ostře kritizována i v novinách Naše pravda, které vyjadřovaly především stanoviska „ortodoxnější“ části strany. V zásadním stanovisku A. Bílka a Č. Kubáta „Co se děje ve straně“, zveřejněném v Naší pravdě 71/1991, byli čelní představitelé Demokratické levice v KSČM obviněni z toho, že vycházejí ze dvou základních teoretických iluzí, a sice 1. z tvrzení o definitivním konci komunismu a 2. ze závěru o spasení strany její sociáldemokratizací. Zároveň byli nařčeni z nedemokratičnosti a příklonu k pravici. Dále zde bylo uvedeno, že na „činnost vedení DL celá strana doplácí. Již několikrát se jí bezmála podařilo paralyzovat činnost ústředního výboru poukazováním na neexistující vnitrostranické rozpory (neexistující alespoň v tom rozsahu a závažnosti, jak tvrdí), odvádí stranu od skutečné a opravdu naléhavé politické činnosti v zájmu pracujících a ve svých důsledcích odpuzuje potenciální voliče.“61
Střet mezi Demokratickou levicí v KSČM a zbytkem strany (na odporu proti DL se vyprofiloval i M. Grebeníček) vyvrcholil na 6. zasedání ÚV KSČM konaném 7. září 1991 v Nymburce, na němž bylo rozhodnuto, že se do konce roku 1991 uskuteční vnitrostranické referendum o názvu strany. Referendum probíhalo od 15. října do 31. prosince 1991. Hlasovací otázka zněla: „Jsem pro změnu názvu strany“, možné byly dvě odpovědi (tj. ano a ne).62 V průběhu referenda vykázaly okresní výbory strany 354 545 členů KSČM. Podle údajů sčítacích komisí se referenda zúčastnilo a svůj názor vyjádřilo 291 783 členů strany. Z nich pro zachování názvu hlasovalo 221 575, což činilo 75,94% členů.63 Výsledek vnitrostranického referenda byl vyhlášen na mimořádném sjezdu64 konaném 1. února 1992.
Již před mimořádným sjezdem, když byly výsledky referenda zřejmé, vystoupili členové Demokratické levice v KSČM ze strany a spolu se zástupci Konventu demokratické levice, Československého demokratického fóra a Nezávislé levice založili Demokratickou stranu práce. Odchod členů Demokratické levice v KSČM sice pro stranu znamenal dočasné uklidnění „vnitřního života“, avšak zároveň jí spolu s výše uvedeným výsledkem referenda výrazně zproblematizoval vytváření „reformní image“. Komunisté se snažili nalézt řešení, které by umožnilo zachovat existenci KSČM s jejím názvem a zároveň se prezentovat jako obrozující se síla. V situaci, kdy byla zbytkem politického spektra, včetně ambiciózní sociální demokracie, stále vnímána jako nepřijatelný partner, proto KSČM uvítala nabídku do té doby v podstatě marginálního hnutí Demokratická levice (DL).
Toto hnutí nemělo nic společného s výše zmíněnou skupinou Demokratická levice v KSČM. Vzniklo v dubnu 1990 v Brně především z iniciativy Lotara Indrucha, středoškolského učitele, který do té doby nebyl členem žádné politické strany. V rozhovoru pro Naši pravdu 48/1991 Indruch uvedl: „Stanovy a program jsme přijali na celostátním shromáždění v roce 1990. Je třeba říci, že jsme nikdy neusilovali o masové hnutí, ale hlavní úkol spočíval v úsilí o sjednocení čs. levice. Samozřejmě nešlo o organizační, ale o akční sjednocení, takové, kde by celá levice spolupracovala. Domníváme se, že k tomu už spějeme... Naše hnutí od svého vzniku usilovalo o spolupráci celé čs. levice. Náš názor a stanovisko bylo vždy stejné: Čs. levice nemůže existovat bez komunistů tak, jako komunisté nemohou existovat bez čs. levice.“65 Demokratická levice se nezúčastnila parlamentních voleb v roce 1990 (Indruch kandidoval na kandidátce Československého demokratického fóra) a ani v následujícím období se nechtěla transformovat ve stranu. V DL se postupně začali angažovat i někteří bývalí členové Obrody, kteří nesouhlasili s jejím sloučením se sociální demokracií. Z iniciativy DL vzniklo v roce 1991 Levicové sdružení ČSFR, což byla platforma pro setkávání zástupců různých levicových stran, hnutí a skupin.66 DL se ale odmítla podílet na zakládání Demokratické strany práce a v průběhu roku 1991 uvažovala o perspektivě koalice pro parlamentní volby 1992 s Hnutím za sociální spravedlnost a Fórem robotníkov.67 Avšak poté, co DL v tisku zveřejnila svůj úmysl „sjednocovat levici“ a následovala kladná reakce KSČM, se její aktivity zaměřily tímto směrem. KSČM našla partnera, jenž se vůči ní nevymezoval podobně jako ostatní levicové strany. Ty odmítnutím spolupráce s komunisty deklarovaly svoji „demokratičnost“, i když se v útocích na vládní koalici a proces realizace společenských a především ekonomických reforem často s komunistickým programem shodly.
Přestože voličská podpora DL (před volbami se přejmenovala na Demokratickou levici ČSFR) byla takřka nulová a její členskou základnu tvořilo pouze několik desítek lidí, KSČM se uzavřením koalice Levý blok s tímto hnutím vyhnula nutnosti kandidovat ve volbách v roce 1992 „pouze s komunistickým názvem“; zároveň měla v rámci koalice dominantní pozici, což jí umožňovalo čerpat maximální užitek (finanční příspěvky, určování programu apod.) z koaličních úspěchů.
Uzavření koalice s jiným levicovým subjektem našlo odezvu i mezi členy a sympatizanty KSČM. Ve dnech 2. - 8. 3. 1992 uskutečnil výzkumný tým sociologů při ÚV KSČM šetření 584 dotazovaných (členů a sympatizujících s KSČM). 69% procent dotázaných uvedlo, že by KSČM měla jít do voleb ve volební koalici, přičemž 52% uvedlo, že doporučuje koalici s jednou nebo dvěma stranami či hnutími a 17% s třemi a více stranami či hnutími. Pro samostatný postup ve volbách se vyjádřilo 25% dotázaných. Na otázku nedokázalo odpovědět 6%.
O přípravě ustavení Levého bloku jako volební koalice slyšelo 77% dotazovaných. V případě, že by byl ustaven a KSČM by v něm šla do voleb společně s jinými politickými subjekty, dalo by tomuto bloku svůj volební hlas 88% dotázaných občanů, 2% nikoli, 8% nebylo rozhodnuto a 1% neodpovědělo. Podstatná část dotazovaných se vyjádřila, že KSČM by měla usilovat o aktivní spolupráci s jinými levicovými stranami a hnutími, a to:
| Ano | Ne | Neví | Neodpovědělo | |
| se Zemědělskou stranou | 71% | 3% | 12% | 13% |
| s hnutím Demokratická levice | 61% | 3% | 17% | 18% |
| s Levou alternativou | 57% | 4% | 19% | 20% |
| s ČSSD | 45% | 11% | 21% | 23% |
| s Hnutím za spravedlivou společnost a lásku k bližnímu | 44% | 9% | 20% | 25% |
Dále byla v menší míře podporována aktivní spolupráce se Stranou zelených a Demokratickou stranou práce.
Zařazení nezávislých kandidátů, nečlenů KSČM, na kandidátku za KSČM považovalo za správné 83% dotázaných, 13% to za správné nepovažovalo a 4% nevěděla.68
Dohoda o koalici Levý blok byla po několikaměsíčním jednání podepsána 30. března 1992 v Brně pouze mezi zástupci KSČM a DL ČSFR. Podle preambule dohody byla založena na shodě základních programových cílů, vycházela ze vzájemné důvěry a přátelských vztahů rozvíjených mezi oběma partnery. DL ČSFR ocenila „pozitivní vývoj, který v komunistické straně proběhl, její program a postoje členské základny.“ KSČM oceňovala „úsilí DL ČSFR o sjednocování levicových sil, které si získalo příznivce mezi mnohými občany i mnohými občanskými iniciativami. “69
Koalice Levý blok byla uzavřena jako volební pro volby do zákonodárných sborů v roce 1992. Obě strany se dohodly, aby tato koalice pokračovala i po těchto volbách, až do vypsání nových voleb do těchto zákonodárných sborů. Koalice přijala název Levý blok - KSČM a DL ČSFR. Levý blok se zavázal vytvořit Radu Levého bloku jako poradního orgánu koalice.70 Volební a povolební koalicí vyjádřil Levý blok stálý zájem na sjednocování levicových sil. Obě strany se dohodly na tom, že budou usilovat o vhodné rozšíření koalice po volbách. Levý blok se zavázal usilovat o to, aby na kandidátních listinách Levého bloku kandidovaly i nezávislé osobnosti.71 KSČM a DL ČSFR se dohodly na základních tezích volebního programu, zavázaly se vytvořit společné volební štáby a schválit smlouvu o finančním vypořádání, na jejímž základě se měly rozdělit finanční prostředky získané ve volbách. KSČM a DL ČSFR se dohodly, že po volbách vytvoří ve Federálním shromáždění ČSFR a České národní radě společné kluby pod názvem Klub poslanců Levého bloku - KSČM a DL ČSFR. Dohodu podepsali předseda DL ČSFR Lotar Indruch a předseda KSČM Jiří Svoboda.72
Podle dalšího průzkumu týmu levicových sociologů při ÚV KSČM mezi členy a sympatizujícími KSČM, který byl realizován ve dnech 2.- 10. dubna 1992 se 688 dotazovanými, vyjádřilo souhlas s ustavením Levého bloku jako koalice KSČM a DL ČSFR 94% členů KSČM a 82% sympatizujících s KSČM. Volit Levý blok se již v době výzkumu rozhodlo 83% dotázaných (97% členů KSČM a 81% sympatizujících).73
Parlamentní volby v roce 1992 skončily pro koalici Levý blok relativním úspěchem, protože se stala druhým největším parlamentním subjektem a nejsilnější součástí (byť nejednotné) opozice. Pro Levý blok hlasovalo přes dva a půl krát více voličů, než bylo tehdejších členů KSČM.74 Celkové výsledky voleb ukazují následující tabulky:
| Strany, hnutí, |
Získané hlasy |
Počet | |
| koalice | absolutně | v % | mandátů |
| ODS - KDS | 1 924 483 | 29,73 | 76 |
| LB | 909 490 | 14,05 | 35 |
| ČSSD | 422 736 | 6,53 | 16 |
| LSU | 421 988 | 6,52 | 16 |
| KDU-ČSL | 406 341 | 6,28 | 15 |
| SPR - RSČ | 387 026 | 5,98 | 14 |
| ODA | 383 705 | 5,93 | 14 |
| HSD - SMS | 380 088 | 5,87 | 14 |
| OH | 297 406 | 4,59 | - |
| HDŽJ | 244 319 | 3,77 | - |
| SČPŽR | 203 654 | 3,15 | - |
| KAN | 174 006 | 2,69 | - |
| Strana | SNĚMOVNA LIDU | SNĚMOVNA NÁRODŮ | ||
| Hnutí | Získané hlasy | získané hlasy | ||
| Koalice | Absolutně | v % | Absolutně | v % |
| ODS-KDS | 2 200 937 | 33,90 | 2 168 421 | 33,43 |
| LB | 926 228 | 14,27 | 939 197 | 14,48 |
| ČSSD | 498 030 | 7,67 | 440 806 | 6,80 |
| SPR-RSČ | 420 848 | 6,48 | 413 459 | 6,37 |
| KDU-ČSL | 388 122 | 5,98 | 394 296 | 6,08 |
| LSU | 378 962 | 5,84 | 393 182 | 6,06 |
| ODA | 323 614 | 4,98 | 264 371 | 4,08 |
| OH | 284 854 | 4,39 | 307 334 | 4,74 |
| HSD-SMS | 274 489 | 4,23 | 317 934 | 4,90 |
| HDŽJ | 214 681 | 3,31 | 228 860 | 3,44 |
| SČPŽR | 166 325 | 2,56 | 172 703 | 2,66 |
| KAN | 129 022 | 1,99 | 140 045 | 2,16 |
Zdroj: ČSÚ
Důvody, pro které byly jednotlivé strany mezi jejich příznivci preferovány, ukazuje následující tabulka (odpovědi rozhodně ano v
Tab. 10: Důvody preferencí politických stran v roce 1992
| ODA | ČSSD | KDU-ČSL | LSU | KSČM-DL | ODS-KDS | |
| Důvěřuje jejím představitelům | 52 | 40 | 51 | 37 | 53 | 75 |
| Vyhovuje volební program | 33 | 47 | 49 | 63 | 59 | 65 |
| Odpovídá světovému názoru, víře, přesvědčení | 28 | 39 | 67 | 58 | 56 | 56 |
| Udělala mnoho dobrého | 22 | 16 | 33 | 19 | 44 | 45 |
| Přesvědčivá volební kampaň | 12 | 16 | 19 | 14 | 33 | 20 |
| je členem, pracuje v ní | 1 | 9 | 24 | 9 | 39 | 13 |
| vadí ze všech nejméně | 9 | 11 | 16 | 23 | 25 | 13 |
| chce ji volit někdo blízký | 2 | 4 | 17 | 9 | 11 | 9 |
| v rodině je volili před rokem 1948 | 1 | 13 | 23 | 12 | 18 | 1 |
Pramen: IVVM: Volby ‘92. Souhrnná zpráva, Praha 1993, str. 94.
Z uvedených čísel vyplývá, že mezi hlavní důvody volebních preferencí patřila u koalice Levý blok důvěra vůči jejím představitelům, vyhovující volební program a to, že odpovídala světovému názoru, víře a přesvědčení.
Volební program Levého bloku byl v roce 1992 rozdělen do tří částí. První tvořily společné programové teze obou koaličních subjektů (nazvané „Lepší budoucnost pro naši zemi“), druhou program DL ČSFR a třetí, nejrozsáhlejší, volební program KSČM „Co chtějí komunisté“.75
Levý blok se po volbách v roce 1992 ocitl v situaci, kdy sice nebyl s to prosadit své programové cíle (mimo ekonomických a sociálních požadavků to bylo např. zachování společného státu Čechů a Slováků), avšak v rámci levicového spektra považoval za možné dále posilovat své pozice. V. Votava, zvolený na kandidátce LB do ČNR, k tomu v anketě Naší pravdy uvedl: „Myšlenka Levého bloku prokázala ve volbách svoji životaschopnost a perspektivnost. V souvislosti s prohlubující se ekonomicko-sociální a politickou polarizací naší společnosti mají dnes šanci jenom jasně profilované síly s radikálními programy a rozhodnou vůlí k jejich prosazování v praxi. Za této situace by nebylo šťastné, aby se Levý blok nějak tlačil do ‚bermudského trojúhelníku‘ politického středu a splácel daň sociáldemokratizujícím a liberálním iluzím. Musí naopak dále rozvíjet a začít prakticky uplatňovat svůj program společenské samosprávy bezprostředních výrobců a politické samosprávy občanů s maximálním využitím prvků přímé demokracie“.76
Nicméně Votavovy názory nebyly (i vzhledem ke slabé pozici Levé alternativy) pro další vývoj Levého bloku rozhodující. Předseda KSČM Jiří Svoboda 13. 5. 1993 prohlásil (v souvislosti se štěpením v KSČM), že „Levý blok byl ve své době účelovým signálem, který ve své době měl velký smysl ... spočíval v průkazné schopnosti KSČM vytvořit koalici s nekomunistickým subjektem ... Byl to hmatatelný první signál, že KSČM chce překonat svou minulost“.77 Přitom předseda DL ČSFR L. Indruch uvedl ve výše zmiňované předvolební propagační brožurce „... pro naši zemi“, že „Levý blok není v žádném případě účelovým spojením hnutí Demokratická levice ČSFR a KSČM. Pokud by jím byl, tak by na to naše hnutí nepřistoupilo. Levý blok je výsledkem vnitřních tendencí v čs. levici, vyvrcholením dvouletých snah o sdružení. Je to současně i mezietapa dalšího vývoje levice u nás.“78 Vývoj v Levém bloku (resp. v jeho jednotlivých subjektech) i celkový vývoj politického spektra však jakékoliv další snahy o jeho rozvoj znemožnily.
Situace v politickém spektru nebyla pro Levý blok po volbách v roce 1992 ideální. Přestože se stal nejsilnějším levicovým subjektem, nekomunistické levicové a středové strany a hnutí (ČSSD, LSU, HSD-SMS, OH, HDŽJ) měly při součtu pro ně odevzdaných hlasů větší podporu. V situaci, kdy jejich voliči nebyli ochotni volit Levý blok, o němž bylo známo, že pod sebou „skrývá nepřejmenované komunisty“, se masivní nárůst voličské podpory Levého bloku nejevil jako reálný. Kalkulace jeho představitelů se proto musely zaměřit na to, aby ovládli „levou část levého spektra“, čímž by ostatním subjektům přenechali pouze prostor levého středu, který byl pro členské subjekty Levého bloku tak jako tak nedosažitelný.
19. záři 1992 byla v Ostravě podepsána tzv. dohoda o součinnosti v Levém bloku, která představovala jisté vyvrcholení snah o sjednocování levicového spektra v intencích původních Indruchových představ. Podílely se na ní Demokratická levice ČSFR, KSČM, České národní hnutí za mír a lidská práva, Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližnímu, Hnutí 90, Demokratická strana ČSFR a Levicová romská organizace. Jako pozorovatelé se měli zasedání Levého bloku zúčastňovat zástupci Svazu volnomyšlenkářů, Klubu samosprávného lidového podnikání, Klubu českého pohraničí, Křesťansko-sociálního hnutí, Svazu ochrany nájemníků, Hnutí za demokratické Československo, Hnutí důchodců za životní jistoty, Hnutí za sociální spravedlnost, Klubu pokrokových architektů a Odborového svazu Čech, Moravy a Slezska.79 Tajemníkem rady Levého bloku byl zvolen Milan Taraba.80 Dlouhý seznam zúčastněných organizací však nemohl zastřít skutečnost, že se ve valné většině jednalo o subjekty zcela marginální.
V listopadu 1992 se uskutečnila programová konference Demokratické levice, na níž Ivan Sviták mj. prohlásil, že „snahou demokratické levice je podchycovat uvnitř Levého bloku opozičně a kriticky orientované voliče, kteří se ztotožňují se slovenskou cestou Strany demokratické levice, a tedy s otevřeně sociálně-demokratickou orientací, v níž vidí smysl transformace dnešní levice. Ideologické spory o profil a název KSČM nemají pro demokratickou levicí přímý význam, demokratická levice je založena na empirické nutnosti čelit pravici, nikoliv na variantách ideologií.“81 Tento postoj se však rozcházel s představou mnoha jiných členů LB. Sviták sám začal v závěru své politické kariéry ve svých článcích podporovat především M. Zemana.
Vnitrostranické spory v Komunistické straně Čech a Moravy, které v letech 1992-1993 vyvrcholily, však ve svém důsledku znamenaly i konec Levého bloku. KSČM svolala na 12.- 13. prosince 1992 do Kladna svůj druhý řádný sjezd. Podle „Zprávy o činnosti ÚV KSČM o činnosti strany od 1. sjezdu KSČM“, která byla pro tento sjezd zpracována, vznikl prolomením „těsného ideologického rámce, zejména v závěrech 1. sjezdu KSČM ... prostor pro činnost názorových proudů. Počáteční sociální opora v členské základně, schopnost vyjadřovat objektivní zájmy a reálné sociálně politické pozice a tendence ve straně vedly ke vzniku tří, resp. čtyř platforem - ideově politických proudů.
Ve zprávě bylo dále konstatováno, že nebyl nalezen „účinný způsob vzájemné inspirace a zhodnocování práce platforem“ a s větším ohlasem se nesetkala ani snaha „o zintenzivnění a prohloubení vzájemné komunikace“.83 Od I. k II. sjezdu KSČM došlo k poklesu členské základny o 207 484 členy.
V průzkumu týmu levicových sociologů při ÚV KSČM, zaměřeném na názory členů KSČM a sympatizujících na některé otázky činnosti KSČM, který byl realizován ve dnech 29. 10. - 7. 11. 1992, se 72% dotázaných vyslovilo v tom směru, že se má ve straně umožnit činnost různým názorovým proudům a platformám (nesouhlas vyjádřilo 16% a 12% nemělo názor). Za stoupence některé platformy se však označilo pouze 20% dotázaných. Ke skutečně existujícím platformám se těchto 20% přihlásilo:
Ostatní dotazovaní, kteří se přihlásili k některé z platforem, se přihlásili k takové platformě, která oficiálně neexistovala, resp. nebyla ustavena.84
Tyto postoje svědčí o tom, že tato otázka nebyla pro členskou základnu natolik aktuální, jak se ji snažili reprezentanti jednotlivých platforem prezentovat.
Krátce před druhým sjezdem KSČM byl spáchán dodnes nevyjasněný atentát na předsedu KSČM J. Svobodu, který se sjezdu nemohl zúčastnit, avšak byl v nepřítomnosti do této funkce znovu zvolen. Svoboda se již před sjezdem začal výrazně přiklánět k reformistům85, takže atentát zřejmě zabránil zásadnímu střetu již na kladenském sjezdu. Místopředsedou KSČM se stal M. Grebeníček, který vyjadřoval zájmy členské základny více než předseda Svoboda. Na sjezdu byl přijat „Program KSČM“, který do současnosti platí jako základní program strany.
Přijatý program se však v následujícím období stal jedním z podnětů k „novému kolu“ vnitrostranických sporů.86 V KSČM vznikla platforma „Za socialismus“87, jejímiž čelnými představiteli byli předlistopadoví exponenti KSČ (mj. opětně přijatý M. Štěpán, J. Obzina a další). Předseda KSČM J. Svoboda považoval vznik výše uvedené platformy za nebezpečný88‚ nové přijatý stranický program pak pochopil jako výzvu k reformě strany a nastolil otázku změny jejího názvu (postupně navrhoval názvy Strana demokratického socialismu, Strana radikální levice a Strana demokratické levice). 12. února 1993 zveřejnil materiál „Strana na rozcestí“. V něm mj. uvedl, že jedinou cestou z hospodářské a sociální krize je vytvoření vlády středu, či lépe levého středu, která by provedla nápravu ekonomické transformace a k pojmu ‚tržní ekonomika‘ znovu připojila přívlastky ‚sociální a ekologická‘ ... Volby v roce 1992 ukázaly, že pojmy komunismus, socialismus, ale i politická levice byly osudově zdiskreditovány, zejména ve vazbě na politickou stranu, která má v názvu pojem ‚komunistická‘. Tyto skutečnosti nejsme schopni v dostatečném rozsahu reflektovat a členové strany i sympatizující se ocitají v neřešitelném dilematu:
- na jedné straně jsou někteří z nich velmi vnímaví pro tradiční politická sousloví a vazby, jejichž citovou i věcnou znehodnocenost neberou dostatečně v úvahu,
- na straně druhé propadají pocitům bezmoci, když se programové záměry a cíle 14% poslanecké reprezentace Levého bloku v českém parlamentu nedaří ani zčásti naplnit.“89
Svobodův kritický pohled sdíleli i někteří další členové, především J. Mečl, avšak řada významných osobností KSČM se proti němu postavila. Vyprofiloval se tzv. neokomunistický proud vedený Miroslavem Ransdorfem90, který odmítl debatu o názvu strany a snažil se určitými filosofickými konstrukcemi skloubit tradiční komunistickou snahu o systémovou změnu s „rozvíjením demokratického potenciálu společnosti“.91 Ransdorf vystoupil proti Svobodovi, jehož postupy označil za autoritářské.92 Proti Svobodovým názorům se angažoval i místopředseda M. Grebeníček a dokonce i Demokratické fórum komunistů.93
Specifickou pozici zaujala skupina sdružená kolem předsedy poslaneckého klubu LB v PS PČR Jaroslava Ortmana, která se nevyjadřovala k programové orientaci, podpořila kladenský program, zvýraznila nutnost kompromisu, který měl vyústit ve zdvojený název, a požadovala usnesení sjezdu, které by další diskuse o názvu zablokovalo.94
5. března 1993 nesplnilo jednání ÚV KSČM požadavky Jiřího Svobody, jimiž podmiňoval své setrvání ve funkci, a M. Ransdorf navrhl hlasování o důvěře předsedovi, ke kterému však neměl ÚV mandát. 27. března 1993 nakonec mimořádné zasedání ÚV KSČM přijalo rozhodnutí svolat na červen 1993, tedy pouze několik měsíců po konání II. sjezdu, III. sjezd KSČM, na kterém měly být vnitrostranické spory vyřešeny.
Je třeba mít na paměti, že krize v KSČM probíhala v období, kdy se pro zásadní změnu politické strategie rozhodl jiný levicový subjekt - ČSSD. Ve dnech 26. - 27. února 1993 se konal XXVI. sjezd ČSSD v Hradci Králové. Na něm byl předsedou strany zvolen Miloš Zeman, který se rozhodl „zradikalizovat“ politiku vůči vládní koalici, dočasně se soustředil na vybudování opoziční alternativy v tzv. Realistickém bloku (což bylo seskupení různých levicových a středových nekomunistických subjektů) a zároveň zůstal kritický ke spolupráci s KSČM. Na tomto sjezdu Miloš Zeman v souvislostí s kritikou radikálnosti svého politického stylu mj. uvedl: ti, kdo mluví o potřebě boje proti komunistické recidivě, si neuvědomují, že naše vyklizení této pozice směřováním doprava ke vstřícnosti by uvolnilo pozice reformované komunistické straně a že by to byli právě sociální demokraté, kteří by tímto způsobem, paradoxně, komunistům nejvíce pomohli. Ano, přihlašuji se velice jasně k tomu, že chceme jít vládě po krku.“95 Sjezd přijal usnesení, ve kterém odmítl jak levicový, tak pravicový extremismus. Naše zkušenosti se čtyřiceti lety komunistické vlády nás vedou k rozhodnutí nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic.“96
V této situaci konstatoval člen KSČM Z. Klanica, že „pravověrní sociáldemokraté dál budou cejchovat opoziční strany na demokratické a nedemokratické podle vlastních kritérií. Ve vlastním zájmu nedovolí spolupráci ČSSD ani s DSP (mylně podezřívanou z postkomunismu), natož aby chtěli spolupracovat s přemalovanou firmou KSČM, či s nějakou její novější odnoží.“97 V KSČM se na základě usnesení ÚV z 6. března 1993 uskutečnila vnitrostranická diskuse o názvu strany i o dalších problémech. K vyhodnocení diskuse byla 27. 3. 1993 vytvořena komise ÚV KSČM, obsazovaná zástupci regionů (předsedou se stal V. Čada). Podle vlastních informací byla komise ve své činnosti od samého počátku limitována dvěma základními skutečnostmi, a sice:
1. přesným vymezením kritérií a metodologických přístupů k předpokládaným výsledkům diskuse
2. existencí samotných výsledků vnitrostranické diskuse, jež projednávaly okresní konference KSČM a schválily jako politický dokument. Vzhledem k těmto skutečnostem se komise na svých zasedáních po obsáhlých debatách shodla, že výsledné hodnocení vnitrostranické diskuse nemůže být chápáno jako „vnitrostranické referendum“, ale jako politický dokument s politickým doporučením sjezdu. Existující vnitrostranické problémy shrnulo II. zasedání ÚV KSČM 6. 3. 1993 do čtyř otázek, které byly položeny členům strany. 12. 3. změnil ÚV KSČM první otázku. Na místo vyjádření se k dopisu ÚV KSČM byla zformulována otázka ke změně názvu strany. Výsledné otázky pak zněly takto:
Největší kontroverze pochopitelně vzbudila otázka změny názvu strany. Řada základních organizací celou diskusi o přejmenování odmítala. Rozhodující platformou pro vyjádření k jednotlivým otázkám se staly okresní konference. Na valné většině z nich byla změna názvu strany odmítnuta.98
III. sjezd KSČM, který se konal 26. 6. 1993 v Prostějově, přinesl vítězství „neokomunistického“ proudu. Předsedou strany byl zvolen Miroslav Grebeníček (J. Svoboda již na předsedu nekandidoval99), na I. zasedání ÚV KSČM se místopředsedy stali Václav Exner, Zdeněk Klanica a Miloslav Ransdorf. Sjezd vyloučil ze strany představitele názorového proudu „Za socialismus“ M. Štěpána a J. Obzinu. Sjezd konstatoval, že „v rozporu se závěry většiny okresních konferencí o nutnosti zachování celistvosti strany nedošlo ke shodě. Přesto vyjadřuje přesvědčení, že spolupráce všech subjektů v rámci Levého bloku se bude dále prohlubovat ... schválením úprav stanov KSČM byla dnem konání III. sjezdu ukončena činnost platforem působících v rámci KSČM.“100 Název strany byl zachován. Sjezd potvrdil platnost Programu KSČM přijatého na předchozím, II. sjezdu.101
Již před III. sjezdem začala platforma sdružená kolem J. Mečla připravovat vznik nové strany. Na sjezdu se tato část členů KSČM oddělila a spolu s některými představiteli Demokratické levice se dohodla na vzniku Strany demokratické levice zformované přeregistrováním Demokratické levice ČSFR. V této otázce však vznikl v DL ČSFR spor. Právní rozbor uvedené problematiky jde nad rámec této práce102, důležitá je však skutečnost, že po III. sjezdu KSČM se konstituovala Strana demokratické levice (SDL) a zároveň pokračovala v činnosti Demokratická levice (byť bez právní subjektivity) vedená Lotarem Indruchem.
Celostátní shromáždění delegátů Strany demokratické levice se uskutečnilo 9. října 1993. SDL ve svém programu uvedla, že je „nekomunistickou, avšak antikomunismu prostou stranou oproštěnou od stínů minulosti a předsudků.“103
V létě 1993 vznikl i další subjekt složený z bývalých členů KSČM. Vytvořili jej především poslanci ČNR sdružení kolem J. Ortmana a M. Stiborové, zvolení za Levý blok, kteří se zaregistrovali jako strana Levý blok (MV provedlo registraci 18. 8. 1993).104 Oddělená existence programově podobných SDL a LB byla způsobena především osobními spory jejich čelných představitelů. Snaha představitelů Levého bloku prezentovat se veřejnosti jako „výhradní nástupci“ koalice Levý blok měla pouze dočasnou odezvu.
V situaci bezprostředně po prostějovském sjezdu nedokázala KSČM odhadnout, nakolik ji odchod členů obou nově vzniklých stran oslabí. Výkonný výbor ÚV KSČM na své schůzi 23. 7. 1993 konstatoval, že „situace v KSČM a LB se v období po třetím sjezdu postupně stabilizuje na úrovni centra í okresních organizací. Nadále zůstává hlavním koaličním partnerem KSČM v rámci LB přeregistrovaná SDL vedená předsedou VV SDL Lotarem Indruchem. VV ÚV KSČM bere na vědomí výsledky jednání Rady LB z 8. 7. 1993, ze kterých vyplývá, že LB pokračuje i v přítomnosti ve své činnosti ve své dosavadní podobě.“105
Postupně se však začalo ukazovat, že široká členská základna KSČM neopustila a že volební preference, zaručující účast strany v parlamentu, nebudou ohroženy. V tomto kontextu pak mohla KSČM začít intenzívněji vystupovat proti odštěpeneckým subjektům. Ve stanovisku VV ÚV KSČM ke straně Levý blok z 22. 10. 1993 komunisté neodmítli spolupráci širšího levicového spektra. Stranu Levý blok označila KSČM za samostatný politický subjekt, který „vznikl bez vědomí a souhlasu členů sdružení Levý blok. Tuto iniciativu přípravného výboru strany Levý blok považujeme za zásadně chybnou, neboť ohrožuje nejen stávající sdružení Levý blok (kterému zcizilo název včetně zkratky LB), ale celkově svým centralistickým pojetím sjednocování příznivců levice dosahuje pravého opaku a levici spíše rozbíjí a drobí. Je tak ohrožena celistvost poslaneckého klubu LB ve sněmovně PS PČR.“106 KSČM nedoporučila vstupovat svým členům do LB (v roce 1993 bylo ještě možné členství ve více stranách).
Levý blok jako koalice různých levicových subjektů se postupně stával pro jeho nejdůležitější subjekt - KSČM - nadbytečným. Vzrůstající volební preference ČSSD svědčily o příklonu levicově a středově orientovaných voličů k této straně, KSČM si zase dokázala udržet své tradiční voliče a stranické struktury. Ke straně Levý blok se postupně přidalo 23 poslanců (v lednu 1994 vznikl samostatný poslanecký klub KSČM), voličská podpora strany LB však na rozdíl od KSČM byla minimální.
Požadavek V. Votavy na uzavření nové asociační dohody107 Levého bloku nenašel dostatečnou odezvu. 15. 1. 1994 však přijal ÚV KSČM „Stanovisko k situaci v Levém bloku“. Uvedl v něm, že „do činnosti Levého bloku se negativně promítl spor mezi Demokratickou levicí a SDL o nástupnictví po původním koaličním partneru KSČM. Funkčnost a akceschopnost Rady Levého bloku ochromil rovněž přístup části vedení SDL, zejména jeho předsedy108 ‚ který veřejně zpochybnil účast SDL ve sdružení a napadl KSČM a její politickou orientaci... Neudržitelná situace vznikla ustavením strany Levý blok, která si bez souhlasu ostatních partnerů přisvojila značku Levý blok a tím porušila základní principy politické etiky. Strana Levý blok pokračuje ve snaze působit jako subjekt zastřešující ostatní subjekty dosavadního sdružení LB, aniž by se zeptala KSČM a dalších členů sdružení na jejich postoj. Po vzniku strany LB ztrácí Rada Levého bloku možnost nadále působit pod tímto názvem. Je nutno urychleně přistoupit k zásadní transformaci Rady Levého bloku ... s cílem napomáhat novým formám spolupráce levice.“109
Indruchova Demokratická levice vzala výše uvedené stanovisko ÚV KSČM na vědomí. V prohlášení z 12. 2. 1994 celostátní výbor DL ČSFR fakticky konstatoval rozpad Levého bloku, avšak uvedl, že „hledání nových forem spolupráce na levici ... považuje DL za stálou prioritu svého úsilí“. Vedoucí představitelé SDL a LB byli Demokratickou levicí obviněni z vytlačování KSČM na samotný okraj levicového spektra.“110
Za dané situace, kdy docházelo k permanentnímu vzájemnému osočování představitelů KSČM a DL ČSFR na straně jedné a LB a SDL na straně druhé, byla další existence Levého bloku jako zastřešujícího subjektu nesmyslná. SDL se v březnu 1994 rozhodla z Levého bloku vystoupit, strana Levý blok nikdy k asociační dohodě nepřistoupila. 3. května 1994 se Rada Levého bloku sešla naposledy a usnesla se k 31. 5. 1994 ukončit svoji činnost.“111