2. VÝVOJ KSČ A KSČM PO ROCE 1989

2. 4. Od třetího do pátého sjezdu - období stabilizovaného neokomunismu

Na přelomu let 1993/1994 byl v zásadě ukončen proces profilace jednotlivých proudů a subjektů, organizačně navazujících na předlistopadovou KSČ. Nejvýznamnějším z nich zůstala KSČM, což bylo zřejmé již na počátku roku 1994. Straně Levý blok sice dočasně (v prosinci 1993 a lednu 1994) průzkumy přisuzovaly kolem 4% hlasů, avšak záhy se její preference snížily na 1-2%. Rovněž členská základna zůstala ve velké míře věrná KSČM.

Ve stranickopolitickém táboře, vzniklém na základech někdejší KSČ, vykrystalizovaly tedy v ČR tři základní proudy:

1. Postkomunistický (reprezentovaný Levým blokem a Stranou demokratické levice, které se v roce 1997 sloučily do jedné Strany demokratického socialismu, dříve i Demokratickou stranou práce či Československým demokratickým fórem),
2. „Neokomunistický“ (reprezentovaný současnou KSČM) a
3. „Ortodoxně-komunistický“ (reprezentovaný Stranou československých komunistů a okruhem lidí sdružených kolem listu Dialog a nakladatelství JUDr. Jaroslava Webera).

Politicky relevantní však zůstala pouze KSČM jako reprezentantka proudu neokomunistického. Tento proud přispívá k polarizaci českého politického systému, protože spolupráce s ním je zbytkem politického spektra odmítána. ČSSD na všech svých sjezdech potvrzovala odpovídající usnesení hradeckého sjezdu. V roce 1995 označila za extremistické i další strany a vyloučila proto spolupráci i s SČK, LB a SDL.¹¹² Komunisté po vnitrostranických sporech v roce 1993 a po rozpadu a zániku Indruchovy Demokratické levice ČSFR¹¹³ přeorientovali svou strategii a zaměřili se spíše nato, aby je případní koaliční partneři přijali ve stávající podobě a nikoliv ukryté pod „přijatelnější značkou“.

Nejvýznamnější ztrátou pro KSČM po událostech roku 1993 byl odchod řady poslanců, zvolených v roce 1992 za koalici Levý blok, do odštěpeneckých subjektů, především do strany Levý blok. Parlamentní zastoupení KSČM bylo dočasně velmi oslabeno. Komunisté před volbami 1992 podcenili možnost rozdělení Československa, a proto mnoho svých významných reprezentantů umístili na kandidátky do FS. V ČNR, které se po rozdělení změnila na Poslaneckou sněmovnu, zůstala často pouze „druhá garnitura“ komunistických politiků. Z nich řada v souvislosti s náhlým nabytím velkého významu svoje pozice přecenila, vytvořila fakticky parlamentní stranu Levý blok, ale zbavila se tím zázemí KSČM. Na jednání původního poslaneckého klubu 19.- 20. ledna 1993 v Kuklíku u Žďáru nad Sázavou odmítla skupina zakladatelů poslanecké strany Levý blok název „Klub poslanců SLB, KSČM a SDL“.¹¹⁴ Proto se KSČM rozhodla vytvořit vlastní poslanecký klub, i když z původních 35 poslanců koalice Levý blok zůstalo v KSČM pouze 10 (předsedou poslaneckého klubu se stal V. Exner).

Komunistická strana přišla i o významný díl financí, na něž měla původně nárok na základě zisku koalice Levý blok z roku 1992. Novela 117/1994 Sb. zákona 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a politických hnutích totiž ustanovila, že roční stálé příspěvky a roční příspěvky na mandát v PS budou do konce volebního období dostávat i strana Levý blok a Strana demokratické levice.

Počátkem roku 1994 KSČM nepříznivě reagovala i na vznik Lidové unie národní a sociální záchrany, kterou založil jako občanské sdružení Miroslav Štěpán. Vedení KSČM mělo obavy, že tlak „zleva“ je může dostat do situace, kdy bude i ono vnímáno jako příliš reformistické. S ohledem na odchod některých aktivistů KSČM ke Štěpánovi byla KSČM nucena k opatrné politice odmítající jak „štěpánovce“, tak „ortmanovce a mečlovce“.

V průběhu druhé poloviny roku 1994 se KSČM soustředila na úspěch v komunálních volbách, které se konaly ve dnech 18. a 19. 11. 1994. Ve volbách do obecních zastupitelstev získala 14,7% hlasů, což znamenalo 6292 mandátů. Ve volbách do místních a obvodních zastupitelstev získala 15% hlasů a 319 mandátů. Stala se tak po KDU-ČSL a ODS třetí nejsilnější stranou (nejsilnější z tehdejších parlamentních opozičních stran). Komunistická strana v komunálních volbách dokázala postavit největší počet kandidátů, což svědčí o její schopnosti mobilizovat členskou a sympatizantskou základnu.

V letech 1994-1996 představitelé KSČM výrazně „přitvrdili“ svoji rétoriku vůči vládní koalici i celému polistopadovému režimu. Prováděli důslednou a radikální opoziční politiku, kterou však v tomtéž období realizovali i sociální demokraté. ČSSD se podařilo získat většinu hlasů ve středolevém i „demokratickém“ levicovém prostoru, zatímco KSČM dominovala na kraji levicového spektra.

Stabilizace strany i souhlas členské základny se strategií a programatikou, kterou KSČM nastoupila po III. sjezdu, byl potvrzen i na IV. sjezdu KSČM, který se konal 2. prosince 1995 v Liberci. Strana zde přijala tzv. „Politickou deklaraci IV. sjezdu“, která vycházela z kladenského programu z roku 1992. Na tomto sjezdu se KSČM postavila velmi kriticky k SDL i LB. Uvedla, že podobně jako Kwasniewski v Polsku a Horn v Maďarsku „vyjadřují hlavně zájmy těch, kteří mají vcelku příhodné podmínky pro své přizpůsobení se kapitalismu a pro začlenění do vládnoucí třídy. Jejich levicové postoje jsou proto značně rozporné a jejich levicový charakter řadou činů značně zpochybňován.“¹¹⁵

Předsedou ÚV KSČM byl na IV sjezdu zvolen Miroslav Grebeníček, místopředsedy se na prvním zasedání ÚV stali Zdeněk Klanica (pro odborné skupiny), Miloslav Ransdorf (pro zahraniční styky), Václav Exner (pro ekonomiku) a Vlastimil Balín (pro komunální politiku).

Po IV. sjezdu KSČM krátkodobě zaměřila největší pozornost na volby do PS PČR v roce 1996. Konaly se ve dnech 31. 5.- 1. 6. 1996 a KSČM v nich byla třetí nejsilnější stranou. Již před sjezdem, na svém 12. zasedání, ÚV KSČM odmítl vytvořit koalici Socialistický blok, která by zahrnovala i strany, jež odešly z KSČM.¹¹⁶ Tento postoj se s ohledem na volební výsledky ukázal jako prozíravý.

Tab. 11: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny PČR v roce 1996
(uvedeny jsou pouze subjekty, které získaly více než 2% hlasů)

Zdroj: Čsú

Prostor nalevo od středu ve stranicko-politickém systému České republiky ovládly v parlamentních volbách v roce 1996 pouze dvě strany - ČSSD a KSČM. Expanze ČSSD jak do středu, tak i k levému okraji politického spektra¹¹⁷ znemožnila větší zisk pro „postkomunistické socializující“ subjekty, které nevýraznou politikou a (byť v případě LB relativně častou) mediální prezentací nedokázaly oslovit širší skupiny voličů. Strana Levý blok získala ve volbách do PS PČR v roce 1996 1,40% hlasů, Strana demokratické levice 0,13% hlasů (nejméně ze všech kandidujících subjektů).

Prokázalo se tedy, že myšlenka postkomunistické strany se socialistickým zaměřením není v českém prostředí nosná. Výsledky voleb v roce 1996 víceméně potvrdily skutečnost, že zisk Levého bloku v roce 1992 byl dosažen především díky hlasům „disciplinovaných voličů“ KSČM, zatímco zbytek obdržených hlasů byl zřejmě důsledkem tehdejšího roztříštění levice a středu a malé radikálností politiky ČSSD či LSU v těchto volbách. Procentuální i absolutní volební zisk KSČM z roku 1996 oproti zisku LB z roku 1992 poklesl (LB získal ve volbách do ČNR v roce 1992 15,05% hlasů, což bylo absolutně 909 490, zatímco KSČM v roce 1996 10,33%, což činilo 626 136 hlasů).

Povolební rozložení sil v Poslanecké sněmovně (koalice ODS + KDU-ČSL + ODA 99 mandátů, opozice ČSSD + KSČM + SPR-RSČ 101 mandát) dodalo 22 komunistickým poslancům určitý „vyděračský potenciál,“ který však s ohledem na obecně nestejnorodé hlasování vládní koalice či „zradu“ některých sociálních demokratů při důležitých hlasováních nemohl být důsledně využit. Komunisté věděli o svých stabilních preferencích, mohli pracovat na zlepšení vnitrostranické činnosti a připravovat programové a další koncepce, zatímco „kolem nich“ probíhaly bouřlivé politické události vedoucí až k mimořádným parlamentním volbám v roce 1998. Komunisté se začali velmi výrazně profilovat na zahraničně-politických tématech, především na odporu proti česko-německé deklaraci a na odmítání vstupu do NATO.

Výraznou politickou roli sehrála KSČM v senátních volbách 15. 11. -16. 11. a především ve druhém kole 22. 11 - 23. 11. 1996. Kandidáty KSČM volilo 14,3% voličů. Došlo však k poklesu celkově odevzdaných hlasů pro KSČM, a to o 37,16% (ČSSD však ztratila 65,1% hlasů). Z prvního kola postoupili čtyři kandidáti KSČM, z nichž dva - L. Drlý ve VO Chomutov a A. Petráš - ve VO Karviná byli zvoleni (i proti kandidátovi ČSSD).

Tab. 12: Výsledky hlasování pro jednotlivé kandidáty KSČM
ve 2. kole voleb do Senátu PČR 22.-23.11. 1996

Pramen: Zpráva ÚV KSČM o činnosti KSČM v období po IV. sjezdu v Liberci (prosinec 1995 - prosinec 1999), str 39.

Ve druhém kole senátních voleb však nabyla na významu případná podpora KSČM kandidátům ČSSD. Sami komunisté k tomu uvedli: „Rozporně zapůsobila ve druhém kole zkušenost s ČSSD, zejména dvojaký a povýšenecký postoj některých regionálních představitelů, jejich snaha dosáhnout jednostranných výhod. Zamýšlený efekt se však oslabil i díky obecné nechutí některých našich funkcionářů k sociální demokracii (v určité formě podpořila KSČM kandidáty ČSSD v 37 volebních obvodech, v 10 ponechaly OV rozhodnutí na vůli voličů, ČSSD podpořila KSČM ve dvou obvodech). Volby přinesly i další pozitivní zkušenost: na více místech se objevovaly i zárodky skutečné spolupráce. “¹¹⁸

V mimořádných volbách do PS PČR v roce 1998 získala KSČM 11,03% hlasů a stala se třetí nejsilnější stranou.

Tab. 13: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny PČR v roce 1998
(uvedeny jsou pouze subjekty, které získaly více než 2% hlasů)

Tab. 14: Vývoj voličské podpory KSČM ve volbách

Pramen: Zpráva ÚV KSČM o činnosti KSČM v období po IV. sjezdu v Liberci (prosinec 1995 - prosinec 1999), str. 41.

Po volbách v roce 1998 se posílil vyděračský potenciál KSČM, která může spolu s hlasy KDU-ČSL podpořit určité kroky menšinové sociálně-demokratické vlády. Projevilo se to především při schvalování rozpočtu pro rok 1999.

V senátních volbách 13. - 14. 11. a 20. - 21. 11. 1998 bylo cílem KSČM získat alespoň 3 senátorská křesla, aby mohl být ustaven senátorský klub. Byli však zvoleni dva kandidáti - J. Doubrava ve VO Ústí nad Labem a R. Harazin ve VO Bruntál. Kandidáti KSČM získali 16,8% hlasů (v roce 1996 15,1%).

Tab. 15: Výsledky hlasování pro jednotlivé kandidáty KSČM
ve 2. kole voleb do Senátu PČR 20. - 21. 11. 1998

Pramen: Zpráva ÚV KSČM o činnosti KSČM v období po IV. sjezdu v Liberci (prosinec 1995 - prosinec 1999), str 47.

Ke druhému kolu senátních voleb v roce 1998 komunisté uvedli: „Opakovaná negativní vyjádření představitelů ČSSD ke KSČM a ke spolupráci s ní, jakož i snaha společně s ODS změnit Ústavu a vyloučit KSČM z politiky, vytvářela mezi našimi voliči atmosféru nechuti i odporu k ČSSD. V některých obvodech nebyli příznivci strany ochotni znovu riskovat podporu kandidáta ČSSD v očekávání, že budou podvedeni. Změna přístupu této strany po prvním kole byla natolik opožděná a nedostačující, že už nestačila voliče KSČM ve větší míře získat. Vedení ČSSD z volebního neúspěchu své strany, která nakonec získala jen o jednoho senátora více než KSČM, následovně obvinilo KSČM (místo aby reálně vyhodnotilo skutečné příčiny). V ČSSD se přesto v důsledku dlouhodobého vnitřního pnutí mezi zaslepeností a realismem část voličů i představitelů rozhodla - mj. na základě vlastní zkušenosti - podpořit naše kandidáty.“¹¹⁹

Relativního úspěchu dosáhla KSČM i v komunálních volbách v roce 1998, když podle volebních stran získali kandidáti KSČM ve volbách do všech typů zastupitelstev třetí nejvyšší počet hlasů, tj. 13,58%. V počtech mandátů pro stranické kandidátky byla strana druhá nejúspěšnější s 6 013 mandáty (9,63%). (V roce 1994 to bylo 14,7% hlasů a 10,5% mandátů.) Z volebních stran získala druhý největší počet mandátů (5 735) za KDU-ČSL a před ODS.

Po opětovné stabilizaci svých pozic v zastupitelských orgánech se mohla KSČM soustředit na přípravu V. sjezdu a na posilování vlivu strany. Problémy sociálnědemokratické vlády přinesly během roku 1999 přesun podpory řady bývalých příznivců ČSSD ke KSČM, což mj. znamenalo i zvýšení mediální pozornosti vůči KSČM. Strana samotná zahájila výraznou „koncepční a programovou“ ofenzívu spočívající v budování „image“ coby schopné a nezkorumpované strany, zabývající se na rozdíl od politikaření ostatních skutečnými problémy občanů. V lednu 1999 se uskutečnila programová konference KSČM, na níž byly v několika sekcích projednávány dokumenty k aktuálním i perspektivním problémům české politiky (včetně zahraniční).

Na začátku roku 1999 dokonce Miroslav Grebeníček nastínil možnost změny názvu strany, avšak po ostře nesouhlasných reakcích členské základny se k problému dále nevyjadřoval. V tomto smyslu mu přišla vhod akce NATO proti Jugoslávii, jejíž kritikou mohl prokázat svoje komunistické cítění. Zároveň se potvrdily obavy, že v případě určitých reforem strany stále existuje nebezpečí přechodu části členské základny ke Štěpánově SČK.

V polovině roku 1999 dochází k výraznému nárůstu preferencí KSČM, což vzbudilo velkou mediální pozornost, zvláště když se na podzim téhož roku v některých průzkumech objevili komunisté na prvním místě. Vedoucí představitelé KSČM však na nárůst preferencí reagovali opatrně, protože si byli vědomi, že jde o nespokojené voliče ČSSD, kterým ani oni nebudou v krátké době schopni naplnit jejich nereálné požadavky.

Ve dnech 4.- 5. 12. se ve Žďáru nad Sázavou uskutečnil V. sjezd KSČM, kterému byla sdělovacími prostředky věnována mnohem větší pozornost než sjezdům minulým (mj. i s ohledem na výše zmíněné rostoucí preference komunistů). Média očekávala, do jaké míry se komunisté zřeknou předlistopadové minulosti (což bylo většinou ztotožňováno se změnou názvu) a zda dojde k výrazné personální obměně vedení strany. Již před sjezdem však bylo zřejmé, že změna názvu je za stávající situace nepřijatelná. Předsedou strany zůstal Miroslav Grebeníček, 1. místopředsedou byl zvolen Vlastimil Balín. Na prvním zasedání ÚV KSČM byli zvoleni místopředsedové Zuzka Rujbrová (pro územní politiku a přípravu voleb), Jiří Dolejš (pro odborné zázemí), Václav Exner (pro řízení ekonomiky) a Miloslav Ransdorf (pro zahraniční styky). Exner, který se prezentuje jako zastánce ortodoxnějšího křídla ve straně,¹²⁰ neuspěl ve volbách předsedy proti M. Grebeníčkovi, když získal pouze 23,57% hlasů.¹²¹ Exner se mj. nebrání spolupráci s extrémně levicovými anarchisty a trockisty. První místopředseda V. Balín je znám velkým nasazením pro zabezpečení „vnitřního chodu“ strany, a to včetně prosazování a vysvětlování současné ideové profilace strany na jejích nižších úrovních. Noví místopředsedové (Rujbrová a Dolejš) mají dodat vedení KSČM „pragmatičtější“ image - poslankyně Rujbrová je známa svými legislativními iniciativami v PS PČR, Dolejš je autorem řady stranických odborných materiálů, které precizují a v jistém smyslu modernizují neokomunistickou ideologii, kterou KSČM přijala po svém III. sjezdu v roce 1993. V. sjezd schválil programové dokumenty „KSČM na přelomu tisíciletí“, „Program obnovy“ a informační materiál o programových závěrech V. sjezdu „Lepší cesta pro naši zemi“. V mnoha vystoupeních a přijatých materiálech byl kladen důraz na zintenzivnění práce KSČM s mládeží.

Miroslav Grebeníček ve svém projevu na V. sjezdu mj. uvedl: „Zdůrazňuji, že součástí programových cílů KSČM je směřování k demokratičtější, sociálně spravedlivější budoucnosti ... Jde nám o socialismus, který získá podporu veřejnosti a který nelze zavádět ani držet proti vůli většiny, ale jen s její účastí a demokratickým souhlasem.“¹²² KSČM se hodlá zaměřovat především na sociálně slabé vrstvy. Ohledně vztahu k minulosti vyslala více signálů „vně strany“ (především rozhovory čelných představitelů pro nekomunistická média) v tom smyslu, že se rozešla se zastánci starých pořádků. Naproti tomu v projevech a dokumentech určených především pro vnitrostranické potřeby (hlavně pro integraci členů) byla obsažena vyjádření vyzdvihující klady předlistopadového socialistického systému. Např. M. Grebeníček ve svém projevu uvedl: „Přes všechny chyby a nedostatky uplatňovaného systému moci, řízení, plánování, přineslo poúnorové období několikanásobné zvýšení průmyslové výroby, industrializaci rozsáhlých území, růst životní úrovně lidí, možnosti společenského uplatnění lidem z neprivilegovaných sociálních skupin, demokratizaci a zpřístupnění kultury a vzdělání široké veřejnosti. Výraznými změnami procházely vesnické regiony, kde zemědělské družstevnictví, přes řadu negativních doprovodných jevů, sehrálo důležitou roli při celkovém růstu sociálních jistot a životní úrovně vesnice. Byl zde vybudován stát s výraznou sociální orientací, jejíž hlavní hodnoty se nyní pro většinu národa hroutí. Jsme kritičtí k tomu, co bylo vydáváno za reálný socialismus. V porovnání s dneškem ale není pochyb, že předlistopadová podoba socialismu v mnohém převyšovala - z hlediska skutečných každodenních zájmů většiny spoluobčanů - dnes už téměř zrestaurovaný kapitalismus. “¹²³

V rozhovoru pro Haló noviny z 8. 12. o závěrech V. sjezdu KSČM Miroslav Grebeníček na otázku týkající se reforem a názvu strany mj. prohlásil, že „se strana k veřejnosti obrátila s důležitým a chcete-li s velmi zásadním sdělením - nejsou cesty zpět, naše cesty vedou kupředu. Musíme vnímat, kam kráčí svět, co je a bude podstatné pro Českou republiku. I když průběh sjezdu budeme ještě důkladně hodnotit, už teď tvrdím, že byl důležitým programovým předělem. Položil dobré základy pro náš důstojný vstup do příštího tisíciletí. Chceme-li oslovovat občany, musíme odpovídat na otázky, které si kladou, a ne se nechat unášet vzpomínkami. Chci ale odpovědět bez vytáček. Název strany jsme vyřešili v referendu, jasně potvrdili na III. sjezdu KSČM v Prostějově. A pokud se chce k tomu někdo vracet, tak je to jeho osobní problém.“ Odmítl rovněž přehnané přeceňování výzkumů volebních preferencí a prohlásil, že skutečným průzkumem přízně voličů jsou volby. Důrazně odmítl snahy o zákaz KSČM s poukazem, že by se obrátila na mezinárodní instituce. Rovněž prohlásil, že „pokud by neměla současná menšinová vláda ČSSD, která je vázána dohodou o rozdělení funkcí a moci s ODS, v parlamentu v zádech poslanecký klub KSČM, bylo by neprivilegovaným vrstvám podstatně hůře. Svými dnešními kroky si poslanecký klub KSČM zakládá na budoucnost.“ Ohledně svých vztahů s Milošem Zemanem uvedl, že jsou „sice poněkud pragmatické, ale naprosto korektní. To však neznamená, že došlo k podstatným změnám ve vztahu KSČM k ČSSD či naopak.“¹²⁴

Sjezdu KSČM se zúčastnila řada zahraničních delegací, a to nejenom ze spřátelených stran, ale i ze zastupitelských úřadů některých zemí (mj. italský velvyslanec Paolo Fiola, čínský velvyslanec Li Čang-co, první tajemnice francouzského velvyslanectví Caroline Vinot), z velvyslanectví Evropské unie (první rada velvyslanectví Ralf Dreyfer). Tato skutečnost svědčí o tom, že zahraničí přikládá vzrůstajícímu vlivu KSČM stále větší význam.

Komunistická strana Čech a Moravy dokázala v průběhu polistopadového vývoje udržet relevantní pozice v českém stranicko-politickém systému, přestože byla vnímána jako výrazně antisystémový prvek. Ekonomické a společenské problémy na konci devadesátých let komunistům umožnily rozšiřovat svůj vliv bez zásadnějších reforem, a proto se z jejich pohledu jeví cesta nastoupená na III. sjezdu v roce 1993 jako dobrá. Komunisté získali významné pozice i v komunální politice, což svědčí o fungujícím životě strany na nižších úrovních. V rámci budoucího vývoje lze očekávat snahu KSČM o uznání za potencionálního koaličního partnera od levicových a zřejmě i středových stran.