Nejvýznamnějšími reprezentanty této kategorie stranicko-politických subjektů byly Levý blok (LB) a Strana demokratické levice (SDL). Vznik obou těchto stran byl přímým důsledkem existence různých názorových proudů uvnitř KSČM, které se v ní profilovaly zhruba od roku 1991; zároveň ho však ovlivnily osobní politické ambice některých předních členů Komunistické strany Čech a Moravy, kteří se v KSČM díky svým postojům dostávali do pozadí. Přestože jak Levý blok, tak SDL nikdy nebyly zásadními „hráči“ ve stranicko-politickém systému České republiky, byl alespoň Levý blok díky početnému parlamentnímu zastoupení po jistý čas relevantním subjektem, s nímž bylo nutno počítat.
Jak jsme již uvedli v té části textu, kde se zabýváme vývojem Komunistické strany Čech a Moravy, označení Levý blok původně nesla koalice tvořená KSČM a hnutím Demokratická levice. Tato koalice původně měla být „novou a velice perspektivní levicovou formací“2, která měla KSČM umožnit vymanit se z izolace, aniž by byla nucena měnit svůj název a podstupovat zásadní transformaci. Přesto uvnitř KSČM působila řada politiků, kteří o větší či menší proměnu strany usilovali.3 Ti zástupci Komunistické strany Čech a Moravy, kteří se snažili stranu ideově orientovat spíše k eurokomunismu či demokratickému socialismu, se však v důsledku dění před třetím sjezdem KSČM a přímo na něm dostali do výrazné menšiny; vzniklou situaci pak řešili odchodem ze strany. Hned na zmíněném sjezdu se vyčlenila skupina, která následně vytvořila Stranu demokratické levice; etablování strany Levý blok se ale ještě pozdrželo. Předehrou k němu byla nespokojenost, kterou velká část poslanců KSČM v PS PČR pociťovala ve vztahu k výsledkům sjezdu. Tito poslanci v čele s Jaroslavem Ortmanem a Marií Stiborovou posléze odmítli jak setrvávání u původního názvu komunistické strany, tak i její programovou orientaci. Rozhodli se využít skutečnosti, že v poslaneckém klubu koalice Levý blok tvořili výraznou většinu4, a vytvořili stranu nesoucí stejný název jako tato koalice. Jejich krok samozřejmě vyvolal ostrou kritiku ze strany vedení KSČM, které tvrdilo, že jde o účelovou snahu odčerpat finanční prostředky přiznané na základě zákona o politických stranách 424/l991 Sb., jež až dosud plynuly ve prospěch KSČM, a navíc tyto poslance obvinilo ze zcizení „značky“. Poté, co byla strana Levý blok v srpnu 1993 (ministerstvem vnitra České republiky byla oficiálně zaregistrována k 18. 8. 1993) formálně ustavena, ÚV KSČM odsoudil „destrukční činnost Strany demokratické levice a Strany Levého bloku“5 a přerušil s oběma subjekty jakékoli styky.
Pro další činnost Levého bloku byly charakteristické dva prvky - za prvé fakt, že nejviditelnějším projevem jeho existence byla činnost jeho početného poslaneckého klubu, zatímco informace o „životě“ strany jako takové se příliš často neobjevovaly, a za druhé snaha LB stát se alternativou KSČM. Nicméně jeho úsilí bylo silně limitováno skutečností, že Levý blok byl stranou budovanou shora, která disponovala početně nevýznamnou členskou základnou.
První sjezd Levého bloku se uskutečnil přesně čtyři měsíce po jeho zaregistrování, tedy 18. prosince 1993. Předsedkyní se stala Marie Stiborová, Jaroslav Ortman obsadil post místopředsedy. Vzápětí po sjezdu vyvinul Levý blok velké úsilí o vybudování vlastní organizace a členské základny, ve kterém však uspěl jen částečně - do března 1994 se mu sice podařilo zřídit své základní články v padesáti okresech, ale počet členů nepřesáhl dva tisíce, což vzhledem k síle členské základny KSČM bylo množství v podstatě zanedbatelné. Prakticky po celý rok 1994 se existence strany projevovala pouze činností jejího poslaneckého klubu, teprve v souvislosti s komunálními volbami v listopadu 1994 o sobě dala vědět i jiným způsobem. Nedostatečně rozvinutá členská základna Levému bloku nedovolila postavit samostatné kandidátky a tak jeho zástupci kandidovali pouze v koalicích se Stranou demokratické levice, KSČM, ČSSD, Liberálně sociální unií a Stranou zelených. Možná i proto v těchto volbách Levý blok získal jen 0,3% hlasů a 0,2% mandátů, čímž potvrdil svůj charakter strany parlamentního typu. Neúspěch v komunálních volbách přivedl místopředsedu Ortmana k vyjádření, že napříště strana musí ve volbách postupovat samostatně, a stranu jako celek přinutil k zintenzívnění činnosti, které se ještě na sklonku roku 1994 projevilo požadavkem na iniciování spolupráce levicových stran včetně ČSSD.
Významným momentem v aktivizaci Levého bloku byl druhý sjezd strany, který se uskutečnil 25. února 1995 a na němž došlo ke třem zásadním událostem:
Třetí z těchto bodů fakticky znamenal, že Levý blok, kterému se v posledním roce podařilo téměř zdvojnásobit řady svých členů (v době konání sjezdu jeho zdroje uváděly 2900 členů), navzdory tomu rezignoval na snahu docílit co největšího geografického rozšíření a rozhodl se působit na voliče jiných levicových stran.6 S tímto postojem pak korespondovala i orientace deklarovaná ve druhém z výše uvedených bodů: již na svém sjezdu představitelé Levého bloku konstatovali, že by uvítali, kdyby se zástupci SDL nadcházejících voleb účastnili individuálně na kandidátkách LB, a dali tak najevo, že v ohlašované spolupráci přikládají hlavní význam právě své straně. Tento postoj byl potvrzen Jaroslavem Ortmanem o měsíc později, když předseda Levého bloku na sjezdu SDL prohlásil, že do parlamentních voleb 1996 by měl jít jen jeden subjekt - a to právě Levý blok. Odmítavý postoj LB k vytvoření nějaké koalice měl jednoznačný důsledek - ukázalo se, že za podmínek vytyčených Levým blokem je spolupráce s jinými subjekty nemožná. Vedení strany proto v květnu 1995 rozhodlo, že do voleb o rok později strana půjde samostatně. Toto stanovisko o měsíc později potvrdil i republikový výbor LB. Zdeněk Mlynář, od června 1995 čestný předseda Levého bloku, na podzim toho roku nezdar snah své strany o spolupráci vysvětloval nedostatkem zájmu případných partnerů a jejich nereálnými požadavky - podle jeho slov ČSSD a KSČM vedly konkurenční boj, který Levý blok se svým programem spolupráce nedokázal zmírnit, a SDL neustále měnila své názory a představy.7 Poslední pokus dohodnout se na společném postupu se odehrál v listopadu 1995, kdy J. Ortman a Z. Mlynář coby představitelé Levého bloku debatovali s předsedou SDL Josefem Mečlem o možnosti předvolební koalice. Mečlův návrh na vytvoření tzv. socialistické koalice však odmítli. Jeden konkrétní výsledek snahy Levého bloku přece jen přinesly - na začátku roku 1996 se jeho představitelé dohodli s Československou stranou socialistickou (ČSS)8, že na kandidátkách LB umístí některé její představitele. Měřeno původními ambicemi Levého bloku však tato dohoda byla naprostým neúspěchem. Krátce nato, v prosinci 1995, začal Levý blok zkoumat možnost kooperace při volbách do Senátu plánovaných na podzim 1996 - předseda Ortman konstatoval, že jeho strana by přivítala spolupráci s KSČM, SDL, ČSSD, Českomoravskou unií středu (ČMUS) a Svobodnými demokraty (SD), o měsíc později pak Levý blok jednal v této věci také se stranou Důchodci za životní jistoty (DŽJ).
V období krátce před volbami do PS PČR v roce 1996 se zdálo, že Levý blok má reálnou šanci obhájit postavení parlamentní strany - jeho voličské preference se po celou zimu a jaro pohybovaly v rozmezí 4-5%.9 Ukázalo se však, že při samotném volebním aktu dali voliči přednost jistotě, kterou pro ně představovala KSČM, respektive ČSSD. Levý blok nakonec získal 1,4% hlasů, což předseda Ortman označil za obrovský neúspěch. Krátce po volbách ze své funkce odstoupil čestný předseda LB Zdeněk Mlynář.
Volební propad v těchto volbách znamenal pro Levý blok zásadní přelom - zatímco do nich byl relevantním účastníkem stranicko-politické scény a potenciálním uchazečem o pozici parlamentního subjektu i v dalším volebním období, po nich se stal zcela marginální stranou bez výrazné perspektivy. Tato proměna se silně projevila i na jeho dalších aktivitách, jež byly fakticky nulové. Prakticky první známkou, že Levý blok stále existuje, byl až výsledek společného jednání jeho zástupců a představitelů stejnou měrou marginalizované Strany demokratické levice z 8. února 1997: obě strany společně konstatovaly, že překonaly dřívější neshody, a uzavřely dohodu, že 24. května t.r. se sejdou paralelní sjezdy LB i SDL s cílem odsouhlasit jejich sloučení. Toto rozhodnutí fakticky znamenalo ukončení samostatné existence strany Levý blok.