„Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby:
(minimum
- a redukce na minimum - výrobních nákladů),
tato úspornost je však totožná
s rozvojem produktivní síly.
Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž
rozvíjet
produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti
a prostředky
požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku,
tedy jeho prvním prostředkem,
a tato schopnost znamená
rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly.“
(K.Marx, „Rukopisy „Grundrisse““)
Za cílovou stránku ekonomických procesů bývá považován užitek vznikající jednotlivci při spotřebě určitého statku chápaný jako subjektivně pociťovaný prožitek (a z tohoto hlediska je individuální volba podřízena „maximalizaci slastí a minimalizaci strastí“). Teorie užitku říká, že chování spotřebitele je odvozeno od jeho subjektivně pociťovaných prožitků a těmito prožitky danými preferencemi.
Zde vzniká určitý problém. Existuje velké množství případů, kdy při konečné spotřebě vznikají nejen požitky, ale také něco, co je předpokladem zvýšení budoucího příjmu. Např. posloucháme-li přednášku, můžeme mít požitek jako při spotřebě kteréhokoli statku, současně nám však tato přednáška umožní získat schopnosti, které v budoucnu uplatníme na trhu profesí. Klasická teorie užitku si s tímto „dvojím oceněním“ neví rady. 1/
1/ Dílčí řešení přinesla Teorie preferencí G. Beckera (Preference a hodnoty, Praha, Grada Publishing 1997). Podle něj přímý užitek např. z poslechu přednášky je výnosem stejně jako budoucí zvýšení příjmu v důsledku této investice do lidského kapitálu. Prakticky tedy snižuje náklady (obětované příležitosti) na studium, srov. např.:
„Tato kniha předpokládá, že prozíraví jedinci si uvědomují působení svých přítomných voleb a zkušeností na osobní kapitál v budoucnosti a že budoucí kapitál má přímý vliv na budoucí užitky. Potom jejich volby probíhající v současnosti závisí nejen na tom, jak působí na současný užitek, ale též na tom, jak působí na budoucí užitky.“ (S. 20.) - ...a jimi vyvolané přítomné prožitky! - dodali bychom z našeho hlediska. To je zcela zásadní moment rozdílu v pohledu a každý si ho může ověřit vlastním sebepozorováním.
„Poptávka po statcích a zkušenostech zvyšujících budoucí osobní kapitál je stimulována tehdy, když tento kapitál zvyšuje užitek, a je omezována, když osobní kapitál užitek snižuje. Například důkazy o tom, že kouření dlouhodobě poškozuje zdravotní stav, které začaly být shromažďovány v 60.letech, způsobily rozsáhlý pokles v poptávce po tabákových výrobcích. Počáteční pokles poptávky po tabákových výrobcích vyvolal další rozsáhlá omezení, neboť kouření je věcí zvyku, a protože tlak na skoncování s ním přišel z referenčních skupin, kde bylo kouření mnohem méně rozšířeno. Mnoho lidí běhá pro zdraví a cvičí jenom proto, že to rozšíří jejich schopnosti užít si života.“ (S. 20.) - K první větě - tato poptávka je stimulována právě tím, že požitek či prožitek začíná přinášet to, co dříve tento požitek či prožitek nepřinášelo. K poslední větě - např. takto motivované či racionalizované běhání či cvičení (jako určitá aktivita) přináší nový zdroj požitků (stává se dokonce návykovým fenoménem) a nabývání statků, které jsou podmínkou vykonávání těchto aktivit (např. sportovní oblečení či zařízení) přináší najednou zrovna takový prožitek, potěšení, radost apod. jako dříve jiné statky.
„Trvalá změna v prostředí, vyvolaná například hospodářským rozvojem, obvykle způsobuje větší změnu v chování mladých lidí než starých. Podle běžné interpretace jsou mladí lidé mnohem pohotověji sváděni od svých zvyků a tradic třpytem nového (západního?) prostředí. Podle naší interpretace reagují mladí a staří lidé odlišně, dokonce i když mají shodné preference a motivace. Aby mohli staří lidé drasticky změnit své chování, musí buď stáhnout investice ze svého kapitálu, který byl uzpůsoben starému prostředí nebo investovat do kapitálu, který je uzpůsoben novému prostředí. Jejich motivace to udělat může však být dost slabá, protože jim zbývá poměrně málo let, během nichž by dosahovali výnosů z nových investic, a z většiny lidského kapitálu lze stahovat investice pouze pomalu.
Mladí lidé naproti tomu nejsou tak svazováni akumulacemi kapitálu přizpůsobeného starému prostředí. V důsledku toho nemusí mít odlišné preference nebo motivace nebo být vnitřně pružnější, aby byli více ovlivněni změnou prostředí: mají pouze větší motivaci investovat do znalostí a dovedností (kvalifikace) přizpůsobené novému prostředí.“ (S. 54 -55.) - Argument, že starším lidem „zbývá poměrně málo let“, neobstojí. Právě tak z hlediska logiky „vršení“ vyplývá, že špičkových parametrů lidského kapitálu lze dosáhnout mnohdy až v pokročilém věku (tak kde špičkový lidský kapitál vzniká právě formou vršení vzájemně propojených vstupů vzdělání, zkušeností, přístupu k informacím a vytvářením společenských kontaktů). Právě v těchto případech bývá motivace k osvojení toho nejnovějšího, toho špičkového nejintenzívnější.
Předpoklad neproduktivnosti osobní spotřeby či spotřeby domácností je u E. Böhm-Bawerka (jako jednoho ze zakladatelů a hlavních představitelů teorie užitku, kterou přejímá i současná neoklasická koncepce) a dalších nezbytnou podmínkou zdůvodnění systému ekonomické vědy. Viz např. E. Böhm-Bawerk, Základy teorie hospodářské hodnoty statků (Praha, Academia 1991, originál z r.1886):
„Všem statkům bez výjimky je - již podle pojmu statku (Gut = statek, gut = dobrý - pozn. překl.) - vlastní jistý vztah k lidskému blahobytu. Existují ovšem dva podstatně různé stupně vztahu k blahobytu (Wohlfahrtsbeziehung). Nižší existuje tehdy, má-li statek vůbec schopnost prospět lidskému blahobytu. Naproti tomu vyžaduje vyšší stupeň, aby statek nebyl pouze vhodnou příčinou, ale aby byl zároveň také nepostradatelnou podmínkou blahobytu (eines Wohlfahrtserfolges), takže s vlastnictvím anebo ztrátou stojí a padá požitek (Lebensgenuss). (S.30.)
„Za prvé: Naše potřeby, přání, počitky jsou skutečně porovnatelné a společným srovnávacím bodem je intenzita slasti nebo odporu (Lust und Unlust), jež pociťujeme.
Za druhé: Jsme schopni odhadnout absolutně a relativně stupeň slasti a odporu, jež nám statky poskytují, respektive před nimiž nás chrání a tuto schopnost skutečně - i když se dopouštíme chybných ocenění - uplatňujeme.
Za třetí: Právě tato určení velikosti slasti nebo odporu jsou základem našeho chování vůči statkům; a to jak pro intelektuální soud o velikosti významu, jejž mají statky pro náš blahobyt, tedy pro hodnocení, tak i pro naše praktické hospodářské činy; z čehož plyne
Za čtvrté: že věda naprosto nesmí zanedbávat subjektivní potřeby, požitky atd. a subjektivní hodnotu, která má v nich svůj základ, ale že musí hledat kořeny pro vysvětlování hospodářských věcí právě v nich. Ekonomie, která nevytvoří teorii subjektivní hodnoty, je postavena na písku.“ (S.75.)
Srovnej též: „„Snažím se chápat ekonomii jako matematiku slastí a strastí (calculus of pleasure and pain)“, napsal Jevons. Snad žádná slova nevystihují Jevonsovu ekonomii lépe než tato. Člověk je veden snahou maximalizovat slasti a minimalizovat strasti, koupit si co nejvíce uspokojení a co nejméně utrpení. To je ono chování ekonomického člověka, které má politická ekonomie studovat.“ (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 164.)
Byla-li by totiž osobní spotřeba určitého statku, která přináší požitek či slast (Lust) současně v některých případech produktivní (tj. přinášela budoucí příjem jako investiční statek, byla by současně statkem „nižšího řádu“ i „vyššího řádu“), museli bychom dát tomuto statku dvojí ocenění:
Existenci schopnosti člověka přeměnit vnější motivace ve vnitřní, tj. schopnosti „přenést“ pozitivní prožitek, který je spojen s dosažením určitého cíle, na aktivity, které podmiňují dosažení cíle, či na statky, které jsou pro dosažení cíle nutným prostředkem, lze konstatovat a doložit množstvím nejrůznějších příkladů.
Mohou to být prožitky závodníka sedícího v kokpitu vozu F1. Ten je během závodu každým okamžikem desetinku vteřiny vzdálen smrti, řízení vozu je z hlediska psychické i fyzické zátěže doslova stresující záležitostí, potí se dlouhé hodiny v neprodyšné kombinéze, vibrace a řev motorů, polykání zplodin, přetížení odstředivými silami a námaha krčních obratlů, nárazy do páteře... Ztěží si lze představit stav většího „trýznění“ člověka. Prožívá však závodník tyto chvíle jako trýznění? Nikoli. To by byl špatný závodník a žádná stáj by si jej nenajala. K čemu zde dochází? K přenosu prožitků, které v případě úspěchu doprovázejí odměnu, na aktivitu podmiňující dosažení tohoto úspěchu. Tento přenos prokazatelně existuje, má svoje zákonitosti. A nedochází k němu jen v prezentovaném případě. Obecně platí, že člověk může vykonávat určitou činnost na špičkové úrovni - a osvojit si předpoklady pro tuto činnost - jen tehdy, pokud se pro něj samotná tato činnost stane zdrojem pozitivních prožitků, vnitřní motivací.)
Mnohé z toho, co pociťujeme jako příjemné, má dlouhodobou historii. Lov ryb v našich podmínkách je dnes spíše zábavou než cestou k zajištění obživy domácnosti. Nicméně rybář pociťuje příjemný pocit již ve chvíli, když si kupuje rybářský prut. Ze vzduchovky má radost každé dítě, právě tak jako zdatný šedesátník, když dostane k narozeninám loveckou pušku.
Můžeme tedy shrnout: Mnohé z toho, co je pro nás prospěšné, se pro nás (z hlediska historického i individuálního vývoje) stává postupně i příjemným. Ať již se jedná o činnost, kterou k dosažení určitého prospěšného cíle vykonáváme, nebo o statek, jehož použití je k dosažení cíle potřebné. Naše prožitky nezůstávají neměnné. Mají tendenci přenášet se z cíle na prostředky dosažení cíle. 1/
1/ G.Becker (Preference a hodnoty, Praha, Grada Publishing 1997) interpretuje fenomén přenosu prožitků pomocí pojmu „představivostní kapitál“, srov:
Celá staletí filozofové, ekonomové a mnozí další tvrdí, že většina lidí podhodnocuje budoucí užitky, protože si jen obtížně představuje budoucnost. To sice může být pravda, ale zároveň se lidé cvičí, aby omezili a někdy i více než potlačili jakýkoli sklon k jejímu podhodnocování. Analýza provedená v této knize dovoluje lidem maximalizovat diskontovanou hodnotu nynějších a budoucích užitků vynaložením času a dalších zdrojů na tvorbu „představivostního“ kapitálu, který jim napomáhá lépe ocenit budoucí užitky (viz Becker a Mulligan, 1994).“ (S. 24.) - Vůbec nejde jen o „představu“ budoucnosti, i když i ta hraje určitou roli. A to roli právě v přenosu prožitku na aktuální, tj. současnou aktivitu a na statky, které výkon této aktivity podmiňují (jsou při ní užívány a spotřebovávány). Jde totiž o to, že lidé mohou mít a za určitých okolností mají aktuální prožitky související se schopností představit si budoucí prožitky a - doslova a do písmene - je v určité podobě prožít při překonávání překážek a vynakládání úsilí na dosažení budoucích prožitků. Tzv. představivostní kapitál je tak spíše součástí toho, co bychom mohli nazvat „přenosový motivační kapitál“, kapitál, který (jakožto určitá schopnost) koresponduje s tou složkou rozšířeného schématu efektivnosti, kterou jsme nazvali dynamičností, tj. s přechodem od uspokojování potřeb k rozvoji schopností, tedy k akumulaci lidského kapitálu.
Podle běžné interpretace teorie užitku se člověk aktuálně rozhoduje podle toho, jakou intenzitu slasti a odporu odhaduje při pořizování a užívání statků. Pokud je jeho úsilí vynaložené při získávání statku přinášejícího mu slast čirou náhodou samo doprovázeno slastí, nebo naopak, pokud mu užití statku přináší nejen slast, ale přispívá k nabývání dalších statků, které mu přinášejí slast, pokud tedy dojde ke „spojení příjemného s užitečným“, považuje to běžná interpretace teorie užitku za něco zcela mimořádného, co do teorie ani nepatří.
V našem přístupu považujeme tento jev nejen za podstatný a častý, ale dokonce za klíč k pochopení toho, jak se v naší psychice mechanismus „oceňování prostřednictvím slasti a odporu“, či přesněji prožitkový mechanismus, vytváří. Tvrdíme, že lidská psychika, konkrétně pak její prožitkový mechanismus, má schopnost reagovat za určitých okolností na změnu podmínek tak, aby to, co - jako statek, nebo aktivita nezbytná k dosažení tohoto statku, nebo statek-prostředek, který je nezbytný k realizaci této aktivity - zprostředkovává dosažení slasti samo slast přinášelo.
V roce 1957 v práci „Teorie spotřební funkce“ přišel americký ekonom M. Friedman s originálním řešením. Podle něj domácnosti rozdělují svůj současný příjem tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu z aktiv, které jím tímto vznikají. Šlo spíše o postřeh, který mu sloužil k provedení některých úvah týkajících se rozdělení příjmů domácností na spotřebu a úspory. Patrně si ani neuvědomil, že tím překročil práh stávající ekonomické teorie a otevřel cestu ke konstituování ekonomie, která nahrazuje teorii užitku nástrojem mnohem účinnějším a která spotřebu domácností chápe (převážně) jako produktivní fenomén. Tak tomu už bývá, že každá myšlenka, aby se zaskvěla v plné kráse, chce svůj čas.
„Podle Friedmana lidé přizpůsobují svou potřebu změnám svého dlouhodobě očekávaného důchodu - permanentního důchodu, a jen málo pozornosti věnují přechodným změnám důchodu.
Permanentní důchod je ta složka běžného důchodu, o které se domácnost domnívá, že má relativně stálý charakter. Nepatří do ní například mimořádné odměny zaměstnanců nebo zvýšené příjmy farmářů z nenadále dobré úrody. Naopak, do permanentního důchodu člověk započítává budoucí očekávané příjmy (může-li je očekávat s poměrnou jistotou).
Permanentní důchod se rovná diskontované hodnotě očekávaného toku budoucích důchodů. Je tedy závislý na velikosti bohatství domácnosti (do něhož patří také lidský kapitál), úrokové míře a očekávaných pracovních příležitostech. Vývoj spotřeby domácností je podle Friedmana závislý výhradně na očekávaném permanentním důchodu mimo jiné i proto, že domácnost zůstává věrná svým spotřebním zvyklostem a plánům nezávisle na tom, zda její příjmy krátkodobě odpovídají plánovaným výdajům.
Friedmanova hypotéza permanentního důchodu změnila pohled ekonomů na spotřební funkci. Vyplývalo z ní totiž, že spotřeba je mnohem stabilnější, než se předpokládalo.
Friedman využil hypotézu permanentního důchodu ve své teorii poptávky po penězích, na podporu svého tvrzení, že je poptávka po penězích stabilní. Jelikož transakční poptávky po penězích závisí na spotřebních výdajích a ty na permanentním (nikoli na běžném) důchodu, je i poptávka po penězích poměrně stabilní.“
(R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s.433)
Z konceptu permanentního důchodu, který si Friedman vytvořil k analýze spotřební funkce, vyplývá mnohem zásadnější závěr, totiž právě to, že vývoj trh a vstup trhu i na půdu lidského kapitálu „probouzí“ v domácnostech cílovou orientaci založenou na maximalizaci současné hodnoty budoucího důchodu. Pod vstupem trhu na půdu lidského kapitálu lze chápat dvojí - jednak tržní ocenění investic do lidského kapitálu v podobě zvýšeného příjmu z jeho pronájmu na trhu profesí, zde je tento vstup zřejmý, jednak rozšíření kapitálového trhu na oblast investování do lidského kapitálu, které teprve začíná.
V kontextu toho, o co M. Friedmanovi bezprostředně šlo (dokázat stabilitu poptávky domácnosti po penězích), je celkem zřejmé, proč použil pojem „permanentní“, tj. stálý důchod. V širším kontextu Friedmanových úvah však nejde o permanentní ve smyslu stálý, ale o orientaci na dlouhodobé zvyšování tohoto důchodu. (Lze uvést citace z Friedmanova díla, která jednoznačně dokládají, že právě to měl na mysli, nepřímo to vyplývá i z výše citované pasáže.) Pak ovšem stačí již jen málo - říci „na plná ústa“, že cílovou orientací domácnosti je právě maximalizace současné hodnoty budoucího důchodu z investic do „rodinného portfolia“, které je vytvářeno z disponibilního současného důchodu. Tím se ovšem ekonomická věda dostává na zcela jinou úroveň. Jakmile si to uvědomíme, stává se pro nás (subjektivní) teorie užitku pouze oním žebříkem, po kterém je nutné vylézt nahoru a který pak můžeme odhodit.
Lze namítnout (a kdysi dávno mi to namítal M. Toms), že pak by „vše ztratilo smysl“, protože koneckonců právě naše subjektivní užitky jsou oním smyslem (viz W. Jevons). Ale tak to přece není. Smysl hledáme nalézáme tím, že se naši činnost snažíme k něčemu vztáhnout, a nalézání toho, k čemu ji vztahujeme, v nás zpětně vyvolává velmi významnou složku prožitků. Subjektivní užitky, tj. naše prožitky, nejsou neměnné, ale tvoří velmi dynamickou a vyvíjející se strukturu.
M. Toms (jeden z našich nejtalentovanějších ekonomů, který zemřel po krátké nemoci v roce 1987 ve věku 43 let) se zabýval problematikou měření sociálně ekonomické efektivnosti. Pro tyto účely používal rozlišení efektivnosti na dvě složky - hospodárnost (danou poměrem produkce k nákladům) a účelnost (danou poměrem uspokojení potřeb k produkci). Podařilo se mi vypracovat obecnější koncept, který zahrnoval rovněž vztah mezi uspokojením potřeb a rozvojem schopností, návazně na to pak i vztah mezi rozvojem schopností a jejich realizací. Vsadil jsem se tehdy s M. Tomsem o láhev whisky, že toto obecnější schéma efektivnosti lze srozumitelně vyložit na jednu jedinou stránku uveřejněnou v časopise Politická ekonomie. Nevěřil. Článek skutečně vyšel pod názvem „Nestandardní pojetí sociálně ekonomické efektivnosti“ (Politická ekonomie 2/1986). Vzhledem k tomu, že by vysázen petitem, vešel se na jednu stránku. M.Toms prohru uznal a láhev whisky mi věnoval. Mnohem důležitější je, že se tímto rozšířeným konceptem otevřela cesta k vymezení produktivního pojetí osobní spotřeby a návazně i řešení některých důležitých otázek teorie lidského kapitálu.
Není pochyb o tom, že některé složky spotřeby domácností jsou produktivní (tj. jsou předpokladem dosažení budoucího příjmu) - musíme jíst, abychom nezemřeli hladem, oblékat se a bydlet v zateplené místnosti, abychom nezemřeli v zimě chladem, vzděláváme se, abychom našli lepší zaměstnání a dosáhli vyšší mzdu atd. Není rovněž pochyb o tom, že výše uvedené nelze říci o všech složkách spotřeby. Záliba starého Magdona v pití, která jej stála život, a nepřímo pak i Maryčku Magdonovu, smutnou hrdinku Bezručovy básně, patrně příliš produktivní spotřebou nebyla. Pochybovat o produktivnosti spotřeby můžeme oprávněně i v případě nákupu některých velmi drahých a velmi luxusních statků. Právě tyto případy (alespoň zdánlivě) neproduktivní spotřeby byly příčinou toho, proč teorie užitku po dlouhou dobu přežívala jako neotřesitelný fundament ekonomické vědy. Co když však ony případy neproduktivní spotřeby jsou pověstnými výjimkami, které potvrzují pravidlo? Co když jsou vysvětlitelné z obecného tvrzení o produktivním charakteru spotřeby domácností? (Právě tak jako fakt, že balónek naplněný vodíkem letí vzhůru, není porušením obecného tvrzení o tom, že všechna tělesa jsou přitahována k zemi podle Newtonova gravitačního zákona.)
Podívejme se na problém podrobněji. „Rodinné portfolio“ (strukturu aktiv domácnosti) lze členit a prezentovat různým způsobem (neexistuje ustálená deskripce aktiv srovnatelná s účetní v případě firmy), např.:
Za určitých podmínek platí následující: Domácnosti se (podobně jako firmy) cílově orientují na maximalizaci současné hodnoty budoucího důchodu z investic do „rodinného portfolia“, které je vytvářeno z disponibilního současného důchodu. Jinak řečeno - aktuální příjem domácnosti rozdělují do jednotlivých forem úspor a spotřeby (v obou případech jej proměňují v určitá aktiva), přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího důchodu z těchto aktiv či jejich využití.
Tuto orientaci je nutné chápat nikoli jako bezprostředně danou a plně rozvinutou, ale jako postupně se prosazující tendenci, která v různých dobách vystupovala v různé podobě, byla různě modifikována a překrývána řadou činitelů, její „vynoření se na povrch“ (v tom smyslu, že je z hlediska vědecké deskripce ekonomického systému nepřehlédnutelná a doložitelná) je podmíněno právě vytvořením podmínek pro investování do lidského kapitálu.
Na místo pojetí užitku jako cílového prvku (determinujícího poptávku) pak stavíme orientaci jednotlivců i domácností na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu z využití disponibilního příjmu, přičemž schopnost užitku (ve smyslu prožitku či požitku), resp. celý prožitkový mechanismus chápeme jako mechanismus volby (která je koneckonců podřízena výše uvedené orientaci na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu z využití disponibilního příjmu).