„Když dáme všichni vše dohromady, budeme mít všichni všeho dost.“
(z
textu písničky J. Wericha „Ten dělá to a ten zas ono“)
V prvním přiblížení lze říci, že na kapitálovém trhu se směňují současné peníze za budoucí - dlužník si kupuje od věřitele současné peníze a platí je penězi budoucími. Cenou budoucích peněz je úrok - rozdíl mezi nominální hodnotou současných a budoucích peněz. Současné i budoucí peníze jsou přitom zvláštním případem statku.
Současné peníze lze přitom chápat jako investiční prostředky. Věřitel („prodávající“) nabízí investiční prostředky a dlužník („kupující“) tyto investiční prostředky poptává. To je ovšem jen jeden úhel pohledu. Právě tak totiž platí, že dlužník nabízí investiční příležitost (pro využití investičních prostředků) a věřitel poptává tuto investiční příležitost.
Na kapitálovém trhu tak proti sobě - přitom v opačném gardu - stojí:
Jak si ukážeme, je odhalení této symetrické situace velmi důležité pro pochopení vývoje kapitálového trhu.
(Mj. něco podobného existuje i na trhu statků: Zde se směňuje jeden statek v určitém poměru za jiný statek, přitom nabídka a poptávka po využití daného statku jako prostředku je doprovázena poptávkou a nabídkou příležitosti využít daný statek k něčemu. Pokud by ten, kdo poptává daný statek jako prostředek, nenabízel příležitost využití daného statku, ke směně by nedošlo.) Ekonomické subjekty (firmy i domácnosti) disponují vlastními investičními prostředky a vlastními investičními příležitostmi. Za určitých podmínek (o nichž budeme hovořit dále) mohou poptávat cizí investiční prostředky k využití vlastních investičních příležitostí, nebo naopak - mohou poptávat cizí investiční příležitosti k využití vlastních investičních prostředků. Pokud poptávají cizí investiční prostředky, tak současně nabízejí vlastní investiční příležitosti, pokud poptávají cizí investiční příležitosti, tak současně nabízejí vlastní investiční prostředky. Kapitálový trh vznikl a vyvíjí se právě proto, aby tyto „podvojné“ směny zprostředkoval.
Ani nezasvěcenému čtenáři neujde, že situace, které na kapitálovém trhu vznikají, se vyznačují pozoruhodnou mírou symetrie.
Podívejme se nyní, jak tato situace vypadá z pozice určitého ekonomického subjektu, kterým může být firma či domácnost. Třeba z pozice nějaké domácnosti (rozdíl pohledu z pozice firmy není příliš důležitý):
Část prostředků, kterými disponuje, využije pro realizaci vlastních investičních příležitostí. Samozřejmě, že nejdříve je použije k zajištění existenčních potřeb. Pokud se týká dalších investičních příležitostí, bude postupně přecházet od těch, které přinášejí největší výnosy, k těm, jejichž mezní výnos je nižší a nižší, dokud nevyčerpá zásobu investičních prostředků, kterou disponuje. Tak tomu bude v případě, dokud do hry nevstoupí kapitálový trh (schéma č. 1):
Jakmile do hry vstoupí kapitálový trh, objeví se nabídka cizích investičních příležitostí. Výnos z využití cizích investičních příležitostí má podobu úroku. Protože jedna jediná domácnost množstvím nabízených či poptávaných cizích investičních prostředků neovlivní úrokovou sazbu (peníze, které na kapitálový trh ukládá nebo které si na něm půjčuje jsou jen kapkou v moři), můžeme ji považovat za konstantní. Ve vztahu mezi průběhem křivky vlastních investičních příležitostí, hranicí současného příjmu a výší úrokové sazby mohou vzniknout dvě odlišné situace (jak to popisuje schéma č. 2):
V prvním případě (úroková sazba = i1) je průsečík (bod E1) klesající křivky mezního výnosu z realizace investičních příležitostí s konstantní křivkou úrokové sazby před hranicí současného příjmu domácnosti (a tudíž i prostředků, kterými disponuje). To znamená, že poskytne-li své investiční prostředky k realizaci cizích investičních příležitostí, dosáhne vyššího budoucího příjmu, než pokud by realizovala vlastní investiční příležitosti. Spotřebuje (z hlediska teorie produktivní spotřeby se jedná o využití vlastních investičních příležitostí) tedy jen část disponibilních prostředků, zbylá část se stává úsporami (přenechává je k realizaci cizích investičních příležitostí). Křivku mezního výnosu z realizace jejích vlastních investičních příležitostí přitom můžeme interpretovat jako křivku poptávky po cizích investičních příležitostech.
Ve druhém případě (úroková sazba = i2) je průsečík (bod E2) klesající křivky mezního výnosu z realizace vlastních investičních příležitostí s konstantní křivkou úrokové sazby za hranicí současného příjmu domácnosti (a tudíž i prostředků, kterými disponuje). To znamená, že vypůjčí-li si cizí investiční prostředky k realizaci vlastních investičních příležitostí, dosáhne vyššího budoucího příjmu. Spotřebuje (z hlediska teorie produktivní spotřeby se jedná o využití vlastních investičních příležitostí) tedy více prostředků, než kterými disponuje.
Všimněme si - z tohoto hlediska můžeme na úspory nahlížet rovněž jako na „dobrovolné přiznání“ toho, že domácnost vyčerpala vlastní dostatečně výnosné investiční příležitosti a že někdo druhý pro zbylou část investičních prostředků, které má, disponuje výnosnějšími investičními příležitostmi.
Jak daleko je vzdálena doba, kdy bude kapitálový trh v oblasti investování do lidských schopností fungovat natolik dobře, že takové „dobrovolné přiznání“ (odměněné rentou) poskytující příležitost pro společenský vzestup tomu, kdo nevlastní tolik investičních prostředků, bude naprosto standardním společenským jevem?
Ke schématu č. 2 existuje symetrické schéma, ve kterém se na danou situaci budeme dívat z hlediska toho, které vlastní investiční příležitosti je domácnost ochotna obětovat, pokud bude mít budoucí příjem z realizace cizích investičních příležitostí. Obětované vlastní investiční příležitosti jsou tak pro ni mezními náklady (obětované příležitosti) a (symetrická) křivka popisující její vlastní investiční příležitosti odpovídá křivce nabídky jejích investičních prostředků (schéma č. 3):
Podívejme se, jaké předpoklady musí být splněny, pokud by měla nastat situace, která je výše uvedenými schématy popsána:
Následující schéma (č. 4), které je částí schématu č. 2, ukazuje, o kolik si v důsledku směny probíhající na kapitálovém trhu věřitel (spořící strana) i dlužník (půjčující si strana) zvýší své výnosy (budoucí příjem):
První případ popisuje situaci, kdy ekonomický subjekt spoří (stává se věřitelem) a díky tomu si zvyšuje svůj budoucí příjem o plochu vymezenou trojúhelníkem E1BA. (Tato plocha představuje rozdíl mezi tím, kolik by získal z využití vlastních investičních příležitostí, a kolik získá, když peníze půjčí, stane se věřitelem.)
Druhý případ popisuje situaci, kdy si ekonomický subjekt půjčuje (stává se dlužníkem) a díky tomu si zvyšuje svůj budoucí příjem o plochu vymezenou trojúhelníkem BCE2. (Tato plocha představuje čistý výnos z využití investičních prostředků, které si půjčil.)
Situace, kterou jsme prezentovali prostřednictvím schémat č.1-4 a jejíž předpoklady jsme zformulovali v bodech 1-5, popisuje ekonomiku, v níž každá koruna, ať již je aktuálním příjmem kohokoli, je vydána tak, aby přinesla co největší budoucí příjem.
Představme si, co by to znamenalo. Dejme tomu, že František Princ má aktuální příjem 100 peněžních jednotek a že těchto 100 peněžních jednotek je „hodně“. Ve srovnání s ním má Karel Chuďas aktuální příjem jen 1 peněžní jednotku, což mu taktak stačí na to, aby přežil. Co udělá František Princ se svým příjmem, pokud by dostatečně fungoval kapitálový trh při investování do lidského kapitálu? Část, dejme tomu tolik, co spotřebuje Karel Chuďas, aby vůbec přežil, tedy 1 peněžní jednotku, musí věnovat na prostou reprodukci formou osobní spotřeby. Produktivně spotřebovat by však mohl podstatně více. Pokud se bude vzdělávat, obklopovat se technikou, která mu zabezpečuje přístup k informacím či úspory času, pokud bude vyvíjet aktivity sloužící k uchování jeho zdraví (k čemuž bude např. potřebovat 9 peněžních jednotek), budou i jeho další výdaje v oblasti spotřeby sloužit ke zvýšení jeho budoucího příjmu.
Pokud by se tímto investováním zvýšil jeho budoucí příjem více, než je příjem z příslušných jednotek investovaných na normálním kapitálovém trhu, a pokud by kapitálový trh dostatečně fungoval i v oblasti investic do lidského kapitálu, mohl by mu František Princ (např. zmíněných 9 svých peněžních jednotek aktuálního příjmu) půjčit, aby byl splněn předpoklad, že každá investovaná koruna musí přinést co největší budoucí příjem (zbylých 90 investuje prostřednictvím „normálního“ kapitálového trhu). Mohl by si přitom zcela oprávněně nárokovat část budoucího příjmu Karla Chuďase. František Princ by tak i nadále měl vyšší aktuální příjem, spokojen by však byl i Karel Chuďas.
To, co jsme zatím uvedli, připomíná tak trochu pohádkový příběh o tom, jak někdo ke štěstí přišel. Ve skutečnosti se jedná o reálnou perspektivu. K tomu, aby se všechno stalo skutečností, stačí „maličkost“, totiž to, aby kapitálový trh v oblasti investic do lidského kapitálu fungoval právě tak dobře, jako v případě investic do „normálního“ (tj. nikoli-lidského) kapitálu. Nic víc a nic míň. Fungující kapitálový trh v oblasti investic do lidského kapitálu a jím vytvářená tržní konkurence by donutila Františka Prince investovat do Karla Chuďase, tj. být egoistou i altruistou současně.
Není třeba zdůrazňovat, že je to právě kapitálový trh, který je ztělesněním jednoho z největších objevů lidstva - totiž toho, že se obchoduje na základě budoucích výnosů.
A co osobní prožitky či požitky? Ty jsou dle nás derivátem ekonomických vztahů „okořeněným“ psycho-existenciální dimenzí člověka. Jsou prostředníkem optimálního výběru z hlediska budoucího postavení a příjmu. Hrají mimořádně významnou roli při výběru investičních příležitostí. Ať již si to člověk uvědomuje nebo (jak tomu bývá většinou) ne.
Slova známé písničky „když dáme všichni vše dohromady, budeme mít všichni všeho dost“ lze interpretovat různě. Dobově šlo patrně o chvalozpěv na znárodnění. Znárodněná ekonomika - jak ukázala historická zkušenost - však nevedla k tomu, že „všichni všeho měli dost“, právě naopak, nedostatek nejrůznějších komodit se stal jejím hlavním atributem. Ukazuje se, že můžeme „všichni dát vše dohromady“ i jiným způsobem - prostřednictvím kapitálového trhu. Alespoň v rovině obecně teoretického modelu. Jeho omezující předpoklady jsou poměrně silné (což jinými slovy znamená, že je dost vzdálen realitě). Je však vzdálen realitě natolik, že nemá žádnou vypovídací schopnost a že neukazuje obecné tendence vývoje kapitálového trhu? To si ukážeme v dalších částech.
