5. Investování do lidských schopností a investování do společenské pozice

„Není všechno zlato, co se třpytí.“
(Lidová moudrost)

Model dokonale fungujícího kapitálového trhu, který umožňuje investovat i do lidského kapitálu (do rozvoje schopností lidí), může v tuto chvíli čtenář považovat jen za teoretickou hříčku, která má pramalou vypovídací schopnost, pokud se týká reálné ekonomiky.

Dobrý model se pozná od špatného tím, že v jeho zrcadle se ukáže, proč se realita chová jinak, než by „teoreticky“ měla. Tj. konfrontujeme-li dobrý model s realitou, umožní nám odhalit jevy, které bychom bez této konfrontace neviděli, případně bychom je nepovažovali za významné. A nejde jen o to je odhalit, ale také ukázat, že cestou postupné konkretizace lze zvýšit vypovídací schopnost modelu.

Nejčastějším příkladem produktivního chování domácnosti je investování do vzdělání svého člena, resp. do vyšších forem jeho vzdělání. Nákladem na vzdělání je jak úhrada školného (pokud je v té či oné zemi zavedeno), školních pomůcek apod. ale i obětovaný příjem. Příjem ze vzdělání se v peněžní podobě projeví v příjmu absolventa školy, ale i jiným způsobem. Např. v podmínkách, kdy není trh profesí dostatečně vyvinutý, očekávají od vzdělání svého člena domácnosti i nepeněžní příjmy v podobě profesních výkonů (právních, lékařských apod.) ve prospěch členů rodiny, případně barterové (naturální) obchodování s těmito výkony v okruhu známostí a při vytváření známostí. Mezi produktivní formy spotřeby patří i investování do zdraví členů domácnosti, včetně rekreační a relaxační činnosti. Též pořízení bytu v podmínkách, kde lze najít pracovní uplatnění, lze považovat za typickou investici do využití lidských schopností.

Zvláštním případem produktivní, resp. kvaziproduktivní spotřeby domácnosti je investování do společenské pozice formou prestižní spotřeby, které se řídí spontánně vznikajícími konvencemi. Fenomén prestižní spotřeby se může projevovat v oblasti statků sloužících k bydlení, odívání, jídlu apod. i různých forem kolektivní spotřeby (pořádání večírků, klubová činnost atd.). Touto formou spotřeby dochází ke generování společenských kontaktů, vzniku uzavřených toků informací, oddělování (segregaci) společenských vrstev s odlišnou úrovní příjmů. Omezuje se rozsah konkurence a uvnitř jednotlivých skupin se projevuje i koaliční chování.

Spotřeba domácností a jejích členů tedy může být:

Produktivní - obživa, vzdělávání, péče o zdraví, rekreační a relaxační činnost, poznávací a kulturní aktivity, vytváření sousedských vztahů apod.
Kvaziproduktivní - investování do společenské pozice formou prestižní spotřeby. (Pojem „kvaziproduktivní“ používáme vzhledem k tomu, že při produktivní formě spotřeby domácností se společně s budoucím příjmem domácnosti zvyšuje i přírůstek společenského užitku, resp. zvýšení budoucího příjmu domácnosti odpovídá jejímu příspěvku na ekonomickém růstu, v případě kvaziproduktivní spotřeby dosahuje domácnost zvýšení svého budoucího příjmu přerozdělením společenského bohatství.)
Neproduktivní - některé formy zábavy a trávení volného času.
Kontraproduktivní - požívání alkoholu, drog apod.

Jednotlivé formy spotřeby od sebe nelze striktně oddělit. Hlavní tendencí je rozvíjení produktivních forem spotřeby, což je mj. dáno i fenoménem konkurence mezi domácnostmi. Reakcí na fenomén konkurence je i kvaziproduktivní spotřeba, která je na jedné straně formou prosazování se v této konkurenci, na druhé straně je jejím výsledkem ekonomická segregace společnosti vedoucí ke koaličnímu chování domácností uvnitř takto se oddělujících skupin společnosti.

Problematice kvaziproduktivní (resp. v jeho pojetí „okázalé“ či „demonstrativní“) spotřeby věnoval značnou pozornost zakladatel amerického institucionalismu T. Veblen. Jeho dílo bylo výraznou kritikou poměrů tehdejší americké společnosti. Neuvědomoval si ovšem v té době ještě investiční význam této formy spotřeby, resp. její vliv na budoucí příjem domácnosti a původ tohoto příjmu.

„Jeho Teorie zahálčivé třídy (The Theory of the Leisure Class, 1899) se stala jednou z nejčtenějších vědeckých knih během posledních sto let. Veblen v ní podrobil zdrcující kritice materialistická kritéria úspěchu v americké „kultuře peněz“. Protože existence člověka i rodiny závisí na peněžním příjmu, staly se peníze a bohatství měřítkem, podle něhož jsou posuzovány veškeré lidské aktivity a kvality. Místo tvůrčí lidské práce se ideálem „společnosti peněz“ stalo okázalé zahálení a okázalá spotřeba. Vyznávání těchto zvrácených hodnot a jejich vtělení do společenských institucí (zvyků a norem chování) vede podle Veblena k hromadnému mrhání tvořivou lidskou prací a ekonomickými zdroji vůbec. Plýtvání je dále umocněno „demonstrativní spotřebou“ - spotřebou, jejímž cílem není uspokojování reálných potřeb, ale demonstrace společenského postavení (statutu) příslušníků referenční sociální skupiny...

Své argumenty Veblen dále rozvinul v knize Teorie podnikání (Theory of Business Enterprice, 1904), v níž rozlišoval mezi výrobou pro užití a výrobou pro zisk. Výroba pro užití je spojena s tvořivou lidskou prací, s úsilím řešit praktické problémy, a nabývá podoby instituce, kterou Veblen nazval industrie. Výroba pro zisk nemá jiný cíl než dosažení co největšího peněžního zisku, a nabývá podoby instituce, kterou Veblen nazval business. Business si v kapitalistické společnosti podmaňuje industrii a parazituje na ní. Často se staví do cesty rozvoje produktivních sil, jako v případě monopolů omezujících výrobu za účelem maximalizace zisku.“
(R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 326)

T. Veblen si zaslouží uznání za to, že pojmenoval určité společenské jevy a pustil se do jejich analýzy. Otázkou je, nakolik postihl jejich ekonomickou podstatu a zda jeho analýza není zavádějící. „Demonstrativní spotřeba“, „okázalá spotřeba“ či „prestižní spotřeba“ není ničím jiným než projevem investování do společenské pozice, dosažení společenské pozice je pak investicí do společenské pozice, která má umožnit budoucí příjem. Tj. „demonstrativní spotřeba“ není „spotřebou pro spotřebu“, není samoúčelem, ale jednou ze složek majetkového portfolia, od níž se očekává budoucí příjem.

Lze si představit, jak tento fenomén vznikl. Při vytváření majetkového portfolia mají domácnosti tendenci upřednostňovat příjemné (to je dáno setrvačností vývoje lidské prožitkové struktury, např. v určitém věku s oblibou souložíme, aniž by si tento akt kladl vždy za cíl rozmnožit potomstvo, nebo lovíme zvěř, aniž bychom tak činili z hladu). Fenomén prestižní spotřeby ukázal, že lze spojit „příjemné s užitečným“, upřednostňovat příjemné a současně tím dobývat společenskou pozici, která umožňuje získat společenské kontakty, přístup k informacím apod. a stává se tak předpokladem dosažení budoucího příjmu. Umožňuje rovněž vyloučit ty, co „na to nemají“, z konkurence.

Skutečnost, že T. Veblen „nedotáhl“ interpretaci „demonstrativní spotřeby“ až do jejího pochopení jako investice do společenské pozice (a tudíž jako součásti „výnosového portfolia“ domácností) ho „stáhlo“ k tradičnímu chápání (či spíše nepochopení) vztahu mezi peněžně ocenitelným a peněžně neocenitelným. Snaha převést vše na peněžní vyjádření se tradičně považuje za něco nemorálního. Takto to chápe i T. Veblen, když píše, že se peníze a bohatství staly měřítkem, podle něhož jsou posuzovány veškeré lidské aktivity a kvality, že místo tvůrčí lidské práce se stala ideálem „společnost peněz“ atd. Fakt, že se peněžní ocenění rozcházejí s intuitivně chápaným reálným oceněním (toho, co nazýváme „skutečným bohatstvím“), ovšem současně znamená, že ne všude a vždy fungují „peněžní ocenění“. Pokud by míra či rozsah peněžních ocenění zůstávaly neměnné, pak by pochopitelně byla snaha převést vše na peněžní vyjádření „nemorální“ (alespoň v intuitivním smyslu). Pokud se však míra, rozsah a vypovídací schopnost peněžních ocenění mohou rozšířit, pak právě tak (a nebo ještě více) je „nemorální“ snaha moralizovat a omezovat roli peněžních ocenění. Nemorální tak není snaha převádět na peníze to, co lze na peníze převést, ale smiřování se se situací, kdy to, co (obecně) lze převést na peníze, na peníze (v daných podmínkách) převést nelze.

Kvaziproduktivní spotřeba se historicky vyvinula ze spotřeby neproduktivní. V dějinách vždy existovaly domácnosti, které dosahovaly vysokých příjmů, které nedokázaly produktivně využít. Původně neproduktivní spotřeba statků pořizovaných z těchto výdajů spontánně vytvořila určité konvence, působila na vytváření společenské pozice, vyvolávala imitační efekty a následně i záměrné investování do společenské pozice.

Současná ekonomická teorie narazila na řadu příkladů toho, jak investice do společenské pozice ovlivňují transakční (směnné vztahy) a jak je výnos do společenské pozice dosahován (k jejich popisu používá pojmy jako „dobývání renty“, „asymetrie informací“, „hry s nulovým součtem“, „bariéra rozpočtového omezení domácností“ a její využívání či spíše zneužívání při vytváření a prohlubování „ekonomické segregace“ atd.).

Polarita investování do schopností a investování do pozice významným způsobem obráží problémy současného vývoje společnosti. V jednom i druhém případě taková investice vynáší, ovšem původ výnosu je odlišný:

V prvním případě člověk se svými schopnostmi něco vyprodukuje, výnos z investic do jeho schopností tak má reálnou protihodnotu. Z ekonomického hlediska se jedná o „hru s nenulovým, resp. kladným součtem“. Všude tam, kde taková situace vzniká, se nabízejí možnosti paretovských zlepšení.
Ve druhém případě umožňuje společenská pozice dosáhnout přerozdělení zisků ve prospěch toho, kdo má tuto pozici výhodnější. Z ekonomického hlediska se jedná o „hru s nulovým součtem“ (tj. pokud si má někdo zvýšit užitek, musí se užitek někoho druhého snížit).

Investováním do společenské pozice jsou nejvíce ovlivnitelné transakční vztahy v oblasti finančních trhů, směnné vztahy založené na dělbě budoucích výnosů. Ty mají totiž velmi komplikovanou strukturu a jak ten, kdo poskytuje investiční prostředky (a poptává investiční příležitosti), tak ten, kdo poskytuje investiční příležitosti (a poptává investiční prostředky), trpí deficitem informací.

Mj. právě proto, že finanční trhy jsou „zamořeny“ investováním do společenské pozice, vyskytuje se v této oblasti (v lokálním i globálním měřítku) značné množství negativních jevů a k finančním trhům (jejich společenské funkci) panuje značná nedůvěra, ne-li averze.

Žádné „přerozdělování zisků“ problém neřeší. Již proto, že druhou oblastí, kde se nejvíce projevují důsledky investování do pozice, jsou transakční vztahy mezi soukromými a veřejnými subjekty.

Existuje jediná cesta, která umožňuje „vytlačit“ investování do společenské pozice a která umožňuje zlomit trend „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“, prohlubování ekonomické segregace společnosti apod. – a to je cesta vytvoření podmínek, za kterých bude možné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje schopností lidí.

K tomu několik poznámek:

Toto je i cesta k „ozdravění“ finančních trhů, které jsou neprávem démonizovány, protože jejich selhávání je důsledkem již zmíněného investování do společenské pozice.
Tomu, komu se zdá být toto řešení „málo revoluční“, je nutno připomenout, že skutečná revoluce spočívá ve vstupu nového výrobního faktoru do ekonomiky a trvá (několik) století – v daném případě jde o vstup akumulovaných lidských schopností (lidského kapitálu) jako rozhodujícího výrobního faktoru, o přeorientaci ekonomiky na nový typ růstu.
Investování do společenské pozice je spontánní, nepředpokládá existenci finančních trhů (vždyť je založeno právě na tom, že ten, kdo má důchody plynoucí z majetku, může tímto investováním „odstavit“ toho, kdo tyto důchody nemá), následně však k deformacím finančních trhů vede, zatímco investování do rozvoje schopností existenci finančních trhů předpokládá, protože „dopravuje“ finanční prostředky těm, co je nemají, ale mohou využít. Zatímco investování do společenské pozice prohlubuje ekonomickou segregaci založenou na majetkových a důchodových nerovnostech, kapitálovými trhy zprostředkované investování do rozvoje schopností vede k eliminování bariéry rozpočtového omezení domácností a likvidaci ekonomické segregace.
Reálnou cestou přeorientace prostředků sloužících k investování do společenské pozice (těch, co jimi disponují) k jejich investování do rozvoje schopností (těch, co mají schopnost je využít), je zabezpečení tržně zprostředkované efektivnosti a návratnosti investic do lidského kapitálu, resp.sociálních investic.