Proberme si nyní pozorně nejdůležitější případy pokusů o zvýšení mezd nebo odporu proti jejích snížení.
1. Viděli jsme, že hodnota pracovní síly, čili populárněji vyjádřeno, hodnota práce je určena hodnotou životních prostředků, neboli množstvím práce potřebným k jejích výrobě. Kdyby tedy v určité zemí hodnota životních prostředků, které dělník průměrně denně spotřebuje, představovala 6 hodin práce a byla vyjádřena 3 šilinky, musel by dělník pracovat 6 hodin denně, aby vyrobil ekvivalent své denní obživy. Kdyby celý pracovní den trval 12 hodin, pak by kapitalista, který zaplatil dělníkovi 3 šilinky, zaplatil hodnotu jeho práce. Polovinu pracovního dne by tvořila neplacená práce a míra zisku by byla 100%. Předpokládejme však nyní, že následkem poklesu produktivity by bylo třeba více práce, aby se vyrobilo, řekněme, totéž množství zemědělských výrobků, takže cena průměrného denního množství životních prostředků by stoupala ze 3 šilinků na 4. V tomto případě by se hodnota práce zvětšila o třetinu čili o 33⅓%. Aby byl vyroben ekvivalent denní obživy dělníka, odpovídající jeho dřívější životní úrovní, bylo by zapotřebí osmí hodin pracovního dne. Nadpráce by tedy klesla ze 6 hodin na 4 a míra zisku ze 100 % na 50 %. Dělník domáhající se zvýšení mezd domáhal by se tím pouze toho, aby dostal zaplacenu zvýšenou hodnotu své práce, podobně jako se každý jiný prodavač zboží, když náklady na jeho zboží vzrostou, snaží, aby dostal zaplacenu zvýšenou hodnotu svého zboží. Kdyby mzdy nestouply nebo nestouply natolik, aby uhradily zvýšenou hodnotu nutných životních prostředků, klesla by cena práce pod hodnotu práce a životní úroveň dělníka by se zhoršila.
Mohla by však nastat změna í v opačném směru. Následkem zvýšené produktivity práce by mohlo totéž průměrné denní‘ množství životních prostředků klesnout ze 3 šilinků na 2, čili k reprodukcí ekvivalentu hodnoty denních životních prostředků by bylo třeba místo šesti hodin pracovního dne jen čtyř. Dělník by byl nyní s to koupit za 2 šilinky tolik životních prostředků jako dříve za 3 šilinky. Hodnota práce by fakticky klesla, ale dělník by měl při této zmenšené hodnotě práce k dispozicí stejné množství životních prostředků jako dříve. Zisk by pak stoupl ze 3 šilinků na 4 a míra zisku ze 100% na 200%. Ačkoli absolutní životní úroveň dělníka by se nezměnila, přece by se snížila jeho relativní mzda a tím í jeho relativní společenské postavení ve srovnání s postavením kapitalisty. Kdyby se dělník bránil proti tomuto snížení relativní mzdy, byl by to jen pokus zajistit si určitý podíl na zvýšené produktivní síle své vlastní práce a udržet si své dřívější relativní postavení na společenském žebříčku. Tak po zrušení obilních zákonů snížili angličtí továrníci všeobecně mzdy o 10%, a tím zjevně porušili svůj nejslavnostnější slib, daný v době agitace proti obilním zákonům. Odpor dělnictva byl zpočátku přemožen, ale později, vzhledem k okolnostem, které teď nemohu podrobně rozebírat, bylo těchto ztracených deset procent znovu získáno.
2. Hodnota nezbytných životních prostředků, a tudíž hodnota práce může zůstat nezměněna, mohla by však nastat změna v jejich peněžních cenách následkem předchozí změny v hodnotě peněz.
Objevením bohatších dolů a z podobných příčin by se například mohlo stát, že by výroba dvou uncí zlata nevyžadovala více práce, než kolík vyjadřovala dříve jedna unce. Hodnota zlata by se tím zmenšila o polovinu čili o50 %. Protože hodnoty všech ostatních zboží by se nyní vyjadřovaly v dvojnásobku svých dřívějších peněžních cen, stalo by se totéž i s hodnotou práce. 12 hodin práce, které byly dříve vyjádřeny v 6 šilincích, by se nyní vyjadřovaly ve 12 šilincích. Kdyby dělníkova mzda zůstala jako dříve 3 šilinky a nestoupla na 6 šilinků, rovnala by se peněžní cena jeho práce pouze poloviční hodnotě jeho práce a jeho životní úroveň by se strašně zhoršila. K tomu by došlo ve větší nebo menší míře i tehdy, kdyby jeho mzda stoupla, ale ne ve stejném poměru, jak klesla hodnota zlata. V tomto případě by se nic nezměnilo, ani produktivní síly práce, ani nabídka a poptávka, ani hodnoty. Nezměnilo by se vůbec nic kromě peněžních názvů těchto hodnot. Tvrdit, že se dělník v tomto případě nemá domáhat úměrného zvýšení mezd, je totéž jako tvrdit, že musí být spokojen, platí-li se mu názvy místo věcmi. Celé dosavadní dějiny dokazují, že kdykoli dojde k takovému znehodnocení peněz, kapitalisté nemeškají využít této příležitostí, aby dělníky ošidili. Jistá velmi početná škola politických ekonomů tvrdí, že objevením nových zlatých polí, zdokonalením těžby ve stříbrných dolech a zlevněním těžby rtuti znovu klesla hodnota drahých kovů. To by mohlo vysvětlit, proč se na kontinentě všeobecně a současně dějí pokusy dosáhnout zvýšení mezd.
3. Dosud jsme předpokládali, že pracovní den má určité hraníce. Ale pracovní den jako takový nemá stálé hraníce. Kapitál má ustavičnou tendenci prodlužovat pracovní den až k jeho nejzazší, fyzicky možné hranici, neboť touž měrou vzrůstá nadpráce a tudíž í zisk, který z ní plyne. Čím víc se kapitálu daří prodlužovat pracovní den, tím větší množství cizí práce si přivlastňuje. V 17. století, ba i v prvních dvou třetinách 18. století byl normálním pracovním dnem v celé Anglií desetihodinový pracovní den. Za protijakobínské války,6 která byla ve skutečností válkou britských baronů proti britským pracujícím masám, slavil kapitál orgie a prodlužoval pracovní den z 10 hodin na 12, 14, 18 hodin. Malthus, kterého jistě nebudete podezřívat z plačtivé sentimentality, prohlásil v brožuře vydané kolem roku 1815, že půjde-li to tak dál, bude život národa podryt v samých kořenech. Několik let před všeobecným zavedením nově vynalezených strojů, kolem roku 1765, vyšla v Anglii brožura An Essay on Trade.7 Anonymní autor, zapřísáhlý nepřítel dělnické třídy, tu deklamuje o nutnosti rozšířit hranice pracovního dne. Kromě jiných prostředků k tomuto účelu navrhuje robotárny, které měly být podle jeho slov „domy hrůzy“. A jak dlouhý pracovní den žádá pro tyto „domy hrůzy“? Dvanáct hodin, tutéž dobu, jakou roku 1832 prohlásili kapitalisté, političtí ekonomové a ministři nejen za fakticky existující, nýbrž i za nutnou pracovní dobu pro dítě do 12 let.
Prodejem své pracovní síly — a za dnešního systému ji musí prodávat — přenechává dělník kapitalistovi spotřebu této síly, ovšem v určitých rozumných mezích. Prodává svou pracovní sílu, aby ji zachoval — nehledě na její přirozené opotřebování — a ne proto, aby ji zničil. Když dělník prodává svou pracovní sílu za její denní nebo týdenní hodnotu, je samozřejmé, že tato pracovní síla nesmí být za jeden den nebo týden vystavena dvoudennímu nebo dvoutýdennímu opotřebování. Představme si stroj v hodnotě 100 liber šterlinků. Bude-li spotřebován za deset let, přidá k hodnotě zboží, která pomáhá vyrábět, 100 liber šterlinků ročně. Kdyby byl spotřebován za pět let, přidal by ročně 200 liber šterlinků, čili hodnota jeho ročního opotřebování je nepřímo úměrná době, za kterou je spotřebován. A právě v tom se dělník liší od stroje. Stroje se neopotřebují přesně v témž poměru, v jakém se jich používá. Člověk naproti tomu schází mnohem rychleji, než by se dalo předpokládat na základě pouhého číselného součtu vykonané práce.
Když dělníci usilují o zkrácení pracovního dne na jeho dřívější rozumnou míru, nebo — kde si nemohou vynutit stanovení normálního pracovního dne zákonem — když se snaží brzdit nadměrnou práci zvyšováním mezd, a to zvyšováním nejen úměrným, nýbrž í víc než úměrným vyžadované nadpráci, plní tím jen svou povinnost vůči sobě i svému rodu. Odkazují tím jen tyranské uzurpátorství kapitálu do určitých mezí. Čas je prostor pro rozvoj člověka. Člověk, který nemá žádný volný čas, jehož celý život kromě čistě fyzických přestávek na spánek, jídlo atd. je pohlcován jeho prací pro kapitalistu, takový člověk je méně než tažné zvíře. Je to pouhý stroj na výrobu cizího bohatství, fyzicky zlomený a duševně brutalizovaný. A přece celé dějiny moderního průmyslu ukazují, že kapitál, nebude-li přidržován na uzdě, bude bezohledně a nelítostně usilovat o to, aby uvrhl celou dělnickou třídu do stavu krajní degradace.
Při prodloužení pracovního dne může kapitalista platit vyšší mzdy, a přesto může snížit hodnotu práce, jestliže zvýšení mezd neodpovídá většímu množství vysáté práce a tím způsobenému rychlejšímu ničení pracovní síly. To se může dít i jiným způsobem. Vaši buržoazní statistikové vám např. řeknou, že průměrná mzda rodin továrních dělníků v Lancashiru stoupla. Zapomínají, že se teď pod Džagannáthova kola8 kapitálu vrhá nejen muž, hlava rodiny, ale i jeho žena a třeba i tři nebo čtyři děti, a že vzrůst celkové mzdy neodpovídá celkové nadpráci vysáté z této rodiny.
Dokonce i tehdy, jsou-li stanoveny hranice pracovního dne, jak tomu je nyní ve všech průmyslových odvětvích podléhajících továrním zákonům, může se ukázat zvýšení mezd jako nutné, třeba jen proto, aby se hodnota práce udržela na dřívější úrovni. Zvýšením intenzity práce lze člověka přimět, aby vydával za jednu hodinu tolik životní síly, kolik dříve vydával za dvě hodiny. K tomu už v jisté míře došlo v odvětvích podléhajících továrním zákonům tím, že se zrychlil chod strojů a zvýšil počet pracovních strojů, které teď má obsluhovat jeden dělník. Jestliže se nějak přiměřeně se zvyšováním intenzity práce čili množstvím práce vydávané v jedné hodině zkracuje délka pracovního dne, dělník je stále ještě ve výhodě. Jestliže se tato hranice překročí, ztrácí dělník v jedné formě to, co získal v druhé, a pak ho může 10 hodin práce stejně ničit jako dříve 12 hodin. Jestliže se tedy dělník brání proti této tendenci kapitálu tím, že bojuje za takové zvýšení mezd, které by odpovídalo zvyšování intenzity práce, brání se tím jen proti znehodnocování své práce a úpadku svého rodu.
4. Všichni víte, že z příčin, které tu nemusím teď vysvětlovat, se kapitalistická výroba pohybuje v určitých periodických cyklech. Prochází stavem klidu, rostoucího oživení, prosperity, nadvýroby, krize a stagnace. Tržní ceny zboží a tržní míry zisku se řídí těmito fázemi, jednou klesají pod svůj průměr, podruhé nad něj stoupají. Pozorujete-li celý cyklus, zjistíte, že jedna odchylka tržní ceny je vyvážena druhou a že tržní ceny jednotlivých zboží, vezmeme-li v průměru celý cyklus, jsou regulovány jejich hodnotami. Dobrá! Ve fázi poklesu tržních cen a ve fázích krize a stagnace si dělník může být jist, že nebude-li ze zaměstnání vůbec vyhozen, sníží mu alespoň mzdu. Nechce-li přijít zkrátka, musí se i při takovémto poklesu tržních cen dohadovat s kapitalistou o to, v jaké proporcionální míře se stalo snížení mezd nezbytným. Kdyby nebojoval za zvýšení mezd už ve fázi prosperity, kdy se shrabují mimořádné zisky, nedostal by v průměru za jeden průmyslový cyklus ani svou průměrnou mzdu čili hodnotu své práce. Bylo by vrcholem pošetilostí žádat, aby se dělník, jehož mzda je nevyhnutelně poškozována nepříznivými fázemi cyklu, zříkal možnosti odškodnit se v příznivých fázích cyklu. Všeobecně vzato, hodnoty všech zboží se realizují jen vyrovnáváním tržních cen, které se neustále mění následkem ustavičného kolísání poptávky a nabídky. Pří nynějším systému je práce pouze zboží jako všechna ostatní. Musí proto prodělávat tytéž výkyvy, aby se dosáhlo průměrné ceny odpovídající její hodnotě. Bylo by nesmyslné na jedné straně posuzovat práci jako zboží a na druhé straně ji stavět mimo zákony, kterými jsou regulovány ceny zboží. Otrok dostává stálé a pevně stanovené množství prostředků ke své obživě; námezdní dělník je nedostává. Musí se pokusit zajistit si v jednom případě zvýšení mezd už jen proto, aby se odškodnil za jejich snížení v druhém případě. Kdyby se rezignovaně podrobil vůli a diktátu kapitalisty jako trvalému ekonomickému zákonu, snášel by všechny útrapy otroka, aniž by měl jako otrok zabezpečenou existenci.
5. Ve všech případech, které jsem rozebral — a je jich devadesát devět ze sta — jste viděli, že boj za zvýšení mezd je pouze pokračováním předcházejících změn, že je nutným výsledkem předcházejících změn v rozsahu výroby, v produktivní síle práce, v hodnotě práce, v hodnotě peněz, v délce nebo intenzitě vysávané práce, v kolísání tržních cen; které je podmíněno kolísáním nabídky a poptávky a odpovídá různým fázím průmyslového cyklu; zkrátka jsou to reakce práce na předcházející akci kapitálu. Kdybyste posuzovali boj za zvýšení mezd nezávisle na všech těchto okolnostech, kdybyste přihlíželi jen ke změnám a přehlíželi všechny ostatní změny, z nichž vyplývají, vycházeli byste z nesprávného předpokladu a dospěli byste proto k nesprávným závěrům.