1. Ukázal jsem, že periodický odpor dělníků proti snižování mezd a jejích periodické pokusy dosáhnout zvýšení mezd jsou nerozlučně spjaty s námezdním systémem a diktovány právě skutečností, že práce je postavena na roveň zboží a podléhá tudíž týmž zákonům, které regulují všeobecný pohyb cen; ukázal jsem dále, že všeobecné zvýšení mezd by mělo za následek pokles všeobecné míry zisku, ale neovlivnilo by ani průměrné ceny zboží, ani jejích hodnoty; nyní konečně vzniká otázka, do jaké míry má práce v tomto ustavičném zápase mezi prací a kapitálem vyhlídky na úspěch.
Mohl bych odpovědět zobecněním a říci, že jako tržní ceny všech ostatních zboží i tržní cena práce se časem přizpůsobí její hodnotě; že tedy přes všechny výkyvy nahoru a dolů bude dělník v průměru — ať dělá co dělá — dostávat jen hodnotu své práce, která se redukuje na hodnotu jeho pracovní síly, určenou hodnotou životních prostředků nezbytných k jejímu udržování a reprodukcí; a tato hodnota životních prostředků je konečně regulována množstvím práce potřebným k jejich výrobě.
Hodnota pracovní síly čili hodnota práce má však některé zvláštní rysy, které ji odlišují od hodnoty všech ostatních zboží. Hodnota pracovní síly se utváří ze dvou prvků, z nichž jeden je čistě fyzický, druhý historický čili společenský. Krajní hranice hodnoty pracovní síly je určena prvkem fyzickým, to znamená, že dělnická třída, aby se mohla udržovat a reprodukovat, aby mohla zajistit natrvalo svou fyzickou existenci, musí dostávat životní prostředky absolutně nezbytné k životu a k rozmnožování. Hodnota těchto nezbytných životních prostředků je tedy krajní hranicí hodnoty práce. Na druhé straně délka pracovního dne je také vymezena krajními, i když velmi pružnými hranicemi. Její krajní hraníce je dána fyzickou silou dělníkovou. Překročí-li denní vyčerpání jeho životních sil určitý stupeň, není už možné opakovat takové vypětí sil den co den. Ale, jak jsem řekl, tato hranice je velmi pružná. Při rychlém střídání nezdravých a krátce žijících generací může být trh práce zásoben stejně dobře jako při řadě po sobě následujících statných a dlouho žijících generací.
Kromě tohoto čistě fyzického prvku je hodnota práce v každé zemí určena tradiční životní úrovní. To se netýká jen čistě fyzického života, nýbrž i uspokojování jistých potřeb vyvěrajících ze společenských podmínek, do nichž jsou lidé postaveni a v nichž vyrůstají. Anglická životní úroveň může být stlačena na irskou úroveň; životní úroveň německého rolníka na úroveň livonského rolníka. O tom, jak důležitou úlohu hrají po této stránce historické tradice a společenské zvyklosti, můžeme se poučit z díla pana Thorntona, Overpopulation, v němž se ukazuje, že průměrné mzdy v různých zemědělských obvodech Anglie se ještě dnes víceméně liší podle toho, byly-li okolnosti, za nichž se tyto obvody vyprostily ze stavu poddanství, příznivější či méně příznivé.
Tento historický čili společenský prvek, který vchází do hodnoty práce, se může zvětšovat nebo zmenšovat, dokonce vůbec zmizet, takže zůstává pouze fyzická hranice. Za protijakobínské války — která se vedla, jak s oblibou říkal nenapravitelný požírač daní a sinekurista, starý George Rose, aby byla zachráněna před přehmaty francouzských nevěrců duševní útěcha, již skýtá naše svaté náboženství — stlačili počestní angličtí farmáři, o kterých jsme na jedné z našich dřívějších schůzí mluvili tak ohleduplně, mzdy zemědělských dělníků dokonce pod ono čistě fyzické minimum, a to, co chybělo do životních prostředků nutných pro fyzické udržení rodu, opatřili s pomocí zákona o chudinské dani.9 Byl to skvělý způsob, jak přeměnit námezdního dělníka v otroka a Shakespearova hrdého svobodníka v chuďasa.
Porovnáte-li průměrné mzdy neboli hodnoty práce v různých zemích a porovnáte-li je v různých dějinných epochách v téže zemi, zjistíte, že sama hodnota práce není veličina stálá, ale proměnná, dokonce i za předpokladu, že hodnoty všech ostatních zboží zůstávají nezměněné.
Podobné porovnání by také ukázalo, že se mění nejen tržní míry zisku, ale i jeho průměrné míry.
Pokud však jde o zisky, neexistuje zákon, který by stanovil jejich minimum. Nemůžeme říci, jaká je krajní hranice, na kterou mohou klesnout. A proč nemůžeme tuto hranicí stanovit? Protože sice můžeme stanovit minimum mzdy, ale nemůžeme stanovit maximum mzdy. Můžeme jen říci, že jsou-li dány hranice pracovního dne, odpovídá maximum zisku fyzickému minimu mzdy; a jsou-li dány mzdy, že maximum zisku odpovídá takovému prodloužení pracovního dne, jaké ještě připouštějí fyzické síly dělníka. Maximum zisku má tedy své hranice ve fyzickém minimu mzdy a ve fyzickém maximu pracovního dne. Je zřejmé, že mezí oběma mezerami této maximální míry zisku je možná nekonečná škála variací. Její skutečný stupeň se ustaluje jen ustavičným bojem mezí kapitálem a prací, neboť kapitalista se ustavičně snaží snížit mzdu na její fyzické minimum a prodloužit pracovní den na jeho fyzické maximum, kdežto dělník ustavičně vykonává tlak v opačném směru.
Celá věc není nic jiného než otázka poměru sil bojujících stran.
2. Pokud jde o omezení pracovního dne v Anglii, stejně jako ve všech jiných zemích, nebylo by nikdy dosaženo jinak než legislativním zásahem. A k takovému zásahu by nebylo nikdy došlo bez ustavičného nátlaku dělníků. Rozhodně však nikdy nebylo možné dosáhnout omezení pracovního dne soukromou dohodou mezi dělníky a kapitalisty. Právě tato nutnost všeobecné politické akce je důkazem, že v čistě hospodářských akcích je kapitál silnější stranou.
Pokud jde o meze hodnoty práce, závisí její faktické stanovení vždycky na nabídce a poptávce, totiž na poptávce kapitálu po práci a na dělníkově nabídce práce. V koloniálních zemích10 je zákon nabídky a poptávky příznivý dělníkovi. Tím se vysvětlují poměrně vysoké mzdy ve Spojených státech. Ať se tam kapitál snaží jak chce, nemůže zabránit tomu, aby se trh práce ustavičně nevyprazdňoval tím, že se námezdní dělníci stále mění v nezávislé, samostatně hospodařící rolníky. Postavení námezdního dělníka je pro velmi značnou část amerického obyvatelstva jen jakýmsi zkušebním stadiem, které nutně za delší nebo kratší dobu opustí. Aby se tomu v koloniích odpomohlo, mateřsky starostlivá britská vláda akceptovala na určitou dobu takzvanou moderní kolonizační teorii, která záleží v tom, že cena půdy v koloniích se uměle vyžene do výšky, aby se zabránilo příliš rychlé přeměně námezdního dělníka v nezávislého rolníka.
Ale přejděme teď ke starým civilizovaným zemím, v nichž kapitál ovládá celý výrobní proces. Všimněme si např. vzestupu mezd zemědělských dělníků v Anglii v letech 1849 až 1859. Jaké následky to mělo? Farmáři nemohli zvýšit hodnotu pšenice, dokonce ani její tržní ceny, jak by jim byl poradil náš přítel Weston. Naopak museli se smířit s jejich poklesem. Avšak v těchto 11 letech zavedli nejrůznější stroje, osvojili si vědečtější metody, přeměnili část orné půdy v pastviny, rozšířili své farmy a tím í rozsah výroby, a jakmile těmito i jinými opatřeními zmenšili poptávku po práci tím, že zvýšili její produktivní sílu, znovu způsobili, že zemědělské obyvatelstvo se stalo relativně přebytečným. To je všeobecně metoda, jak kapitál ve starých, dávno osídlených zemích rychleji nebo pomaleji reaguje na zvýšení mezd. Ricardo správně poznamenal, že stroje ustavičně konkurují s prací a že často mohou být zavedeny teprve tehdy, když cena práce dosáhla určité výše, ale použití strojů je jen jedna z mnoha metod zvyšování produktivní síly práce. Týž vývoj, který na jedné straně činí běžnou práci relativně nadbytečnou, zjednodušuje na druhé straně práci kvalifikovanou, a tak ji znehodnocuje.
Stejný zákon se vyskytuje i v jiné formě. S rozvojem produktivní síly práce se urychluje akumulace kapitálu, i přes relativně vysokou míru mezd. Z toho by se dalo soudit — jak to Adam Smith, za jehož života byl moderní průmysl ještě v plenkách, skutečně usoudil — že tato urychlená akumulace kapitálu musí sklonit misku vah ve prospěch dělníka, neboť mu zajišťuje stále stoupající poptávku po jeho práci. Mnozí soudobí spisovatelé zastávající tento názor se diví, že mzdy nestouply mnohem víc, když anglický kapitál vzrůstal v posledních 20 letech mnohem rychleji než anglické obyvatelstvo. Avšak současně s pokrokem akumulace dochází k progresivní změně ve složení kapitálu. Ta část celkového kapitálu, která se skládá z fixního kapitálu: strojů, surovin, výrobních prostředků ve všech možných formách, vzrůstá rychleji než druhá část kapitálu, která se vydává na mzdy, čili na nakup práce. Tento zákon víceméně přesně zjistili pánové Barton, Ricardo, Sismondi, profesor Richard Jones, profesor Ramsay, Cherbuliez a jiní.
Jestliže byl poměr těchto dvou složek kapitálu původně 1:1, bude při rozvoji průmyslu 5:1 a tak dále. Je-li z celkového kapitálu 600 vynaloženo na nástroje, suroviny atd. 300 a na mzdy 300, stačí jen zdvojnásobit kapitál, aby se vytvořila poptávka po 600 dělnících místo po 300. Je-li však z kapitálu 600 vynaloženo 500 na stroje, materiál atd. a jen 100 na mzdy, musí týž kapitál vzrůst ze 600 na 3600, aby vytvořil poptávku po 600 dělnících místo po 300. Proto s rozvojem průmyslu poptávka po práci nedrží krok s akumulací kapitálu. Bude sice růst, ale ve stále se zmenšující proporci ve srovnání s růstem kapitálu.
Těchto několik náznaků dostatečně ukazuje, že celý vývoj moderního průmyslu musí stále víc sklánět misku vah ve prospěch kapitalisty proti dělníkovi a že tudíž všeobecná tendence kapitalistické výroby není zvyšovat průměrnou úroveň mezd, nýbrž snižovat ji, čili stlačovat hodnotu práce víceméně na její minimální mez. Je-li však tendence při nynějším systému věcí taková, znamená to snad, že se má dělnická třída vzdát svého odporu proti přehmatům kapitálu a že se nemá pokoušet o to využívat příležitostných příznivých možností k dočasnému zlepšení svého postavení? Kdyby to dělníci učinili, degradovali by se na lhostejnou masu zchátralých chuďasů, jimž není pomoci. Doufám, že jsem tu ukázal, že boj dělníků za určitou výši mezd je nerozlučným průvodním zjevem celého námezdního systému, že jejich snahy o zvýšení mezd jsou v 99 případech ze 100 pouze snahami o udržení dané hodnoty práce a že nutnost dohadovat se s kapitalisty o cenu práce tkví v té situaci dělníků, jež je nutí prodávat se jako zboží. Kdyby dělníci ve svých každodenních srážkách s kapitálem zbaběle ustupovali, ztratili by bezesporu schopnost rozvinout jakékoli širší hnutí.
Zároveň — a zcela nezávisle na všeobecném zotročení dělnictva spjatém s námezdním systémem — neměla by dělnická třída přeceňovat konečný účinek tohoto každodenního boje. Neměla by zapomínat, že bojuje proti následkům a ne proti příčinám těchto následků; že jen brzdí tendenci zhoršující její postavení, ale nemění její směr, že používá jen utišujících prostředků, ale chorobu neléčí. Proto by se dělníci neměli omezovat jedině na tuto nevyhnutelnou drobnou válku, kterou ustavičně vyvolávají nikdy nepřestávající přehmaty kapitálu nebo změny na trhu. Měli by pochopit, že nynější systém při celé té bídě, kterou jim přináší, vytváří zároveň materiální podmínky a společenské formy nutné pro ekonomické přetvoření společnosti. Místo konzervativního mota: „Spravedlivou mzdu za spravedlivou denní práci!“ měli by dělníci vepsat na svůj prapor revoluční heslo: „Pryč s námezdním systémem!“
Po tomto velmi dlouhém, a jak se obávám, únavném výkladu, do něhož jsem byl nucen se pustit, abych poněkud osvětlil otázku, o kterou nám jde, končím návrhem takovéto rezoluce:
1. Všeobecné zvýšení mezd by vedlo k poklesu všeobecné míry zisku, ale neovlivnilo by celkem vzato ceny zboží.
2. Všeobecnou tendencí kapitalistické výroby není zvyšovat, nýbrž snižovat průměrnou úroveň mezd.
3. Odbory se dobře osvědčují jako střediska odporu proti přehmatům kapitálu. Někdy nedosahují svého cíle, protože nesprávně používají své moci. Všeobecně se pak míjejí cíle, pokud se omezují na drobnou válku proti následkům existujícího systému, místo aby se zároveň snažily jej změnit a využít svých organizovaných sil jako páky ke konečnému osvobození dělnické třídy, tj. k definitivnímu odstranění námezdního systému.