Jednou z nejdůležitějších otázek mikroekonomie je, jak vzniká přebytek (nad náklady), jak se v ekonomickém systému rozděluje, kdo si ho přivlastňuje? Tato otázka je významná mj. i proto, že právě snaha dosáhnout přebytek, podílet se na jeho přivlastnění je tím, co subjekty v ekonomickém systému motivuje, co určuje jejich postavení a vliv v tom či onom ekonomickém systému.
Na vstupy do ekonomiky můžeme pohlížet jako na výrobní faktory. Tradičně jsou za výrobní faktory považovány práce, půda, kapitál.
Přesnější pohled rozlišuje mezi:
V dalším výkladu pak uvidíme, že bude nutné vyjít z ještě jemnějšího členění, protože jsou různé druhy půdy, práce, kapitálových statků i lidských schopností. U výrobních faktorů na vyšším stupni rozlišení (např. jednotlivé druhy kapitálových statků, jednotlivé profese či specifikované lidské schopnosti, jednotlivé typy pozemků apod.) budeme někdy používat označení vstup do výroby.
Rozdělení čistého přebytku v případě rovnoprávného postavení výrobních faktorů
Všechny výrobní faktory někdo vlastní. Ukážeme-li, jak na trhu výrobních statků vzniká jejich cena, tj. jak jsou zde oceňovány, dokážeme odpovědět i na otázku původu příjmů, na otázku toho, čím je určováno rozdělování, a tedy i na to, komu a jak vzniká v ekonomickém systému přebytek (nad náklady).
Aby mohlo dojít k výrobnímu procesu, musejí se tyto faktory spojit. V tržním prostředí k tomuto spojení dochází na trhu. Vlastníci jednoho výrobního faktoru poptávají druhý výrobní faktor a sami nabízejí výrobní faktor, který vlastní (vystupují tak současně na straně nabídky i poptávky po výrobních faktorech).
Tímto (tržně zprostředkovaným) spojením výrobních faktorů dochází k jejich ocenění. Teorie rozdělování pak není ničím jiným než teorií, která odpovídá na otázku, jaký příjem vzniká při tržní směně vlastníkům jednotlivých výrobních faktorů.
Základní schéma rozdělování:
Předpokládá se, že existuje omezená zásoba výrobního faktoru I (např. půdy) a omezená zásoba výrobního faktoru II (např. práce). Výrobní faktor I považujeme za fixní (zaměstnává se celé jeho množství) a výrobní faktor II je zaměstnáván postupně (přidávají se postupně další jednotky tohoto výrobního faktoru) až do vyčerpání jeho zásoby. V daném případě si vlastnící půdy při tomto pohledu pronajímají další a další jednotku práce od vlastníků práce.) Mezní příjem z výrobního faktoru II postupně klesá, je nejnižší při zaměstnání poslední jeho jednotky. Vzhledem k tomu, že výrobní faktor II představuje homogenní vzájemně si konkurující nabídku, je příjem z jeho poslední jednotky rovný příjmu z kterékoli jiné jednotky. V tom případě se celkový příjem dělí na dvě části - důchod z výrobního faktoru II (v našem případě mzdy) a důchod z výrobního faktoru I (v našem případě renty).
Stejný výsledek dostaneme, pokud budeme považovat výrobní faktor II za fixní (zaměstnává se celé jeho množství) a budou k němu postupně přidávány další jednotky výrobního faktoru I. (V daném případě si vlastnící práce při tomto pohledu pronajímají další a další jednotku půdy od vlastníků půdy.)
Oba pohledy musí vést ke stejnému výsledku. Probíhají oba typy kontraktů30).
Existence symetrického schématu (v případě, že výrobní faktor II považujeme za fixní a postupně zaměstnávány jsou jednotky výrobního faktoru I) je podmíněna tím, že oba výrobní faktory jsou v rovnoprávném postavení (jeden může zaměstnávat a také zaměstnává druhý a naopak) a že zaměstnána může být celá zásoba každého z výrobních faktorů31).
Stejným způsobem bychom mohli uvažovat případ kterýchkoli dvou jiných výrobních faktorů (např. práce a kapitálu) nebo dvou skupin výrobních faktorů (např. v tradičním pohledu půdy a kapitálu na jedné straně, práce na straně druhé)32).
Rozdělení čistého přebytku v případě, kdy jeden výrobní faktor nevytváří příležitost zaměstnání celé zásoby druhého výrobního faktoru:
Všimněme si, že pro objasnění rozdělení celkového příjmu z obou výrobních faktorů je důležitý předpoklad neměnnosti zásob výrobních faktorů. Tento předpoklad můžeme chápat rovněž tak, že je zcela omezen jak vstup do odvětví, tak výstup z odvětví, v němž dochází ke spojení příslušných dvou výrobních faktorů. Uvidíme, že tento předpoklad hraje velmi významnou roli, ale obecně nemusí platit. Z toho pak vyplynou pro oblast rozdělování podstatné závěry.
Další věc, kterou musíme vzít v úvahu, je, že objasněním rozdělení příjmů z výrobního faktoru ještě neříkáme, jak se v ekonomickém systému rozděluje přebytek nad náklady. Je například zřejmé, že mzdy nejsou "přebytkem nad náklady", protože jejich podstatnou část vlastník práce spotřebuje ke své reprodukci. Mzda tedy nemůže poklesnout pod reprodukční náklady.
Podobě je tomu i v dalších případech. K pořízení kapitálových statků je nutné rovněž vynaložit určité náklady. I zde můžeme předpokládat, že k tomu, aby příslušný kapitálový statek vůbec vznikl, nesmí být příjem menší než reprodukční náklady na kapitál (sestávající se z pořizovacích a provozních).
Pokud budeme uvažovat reprodukční náklady na příslušný výrobní faktor samostatně (což má smysl zejména v případě práce), pak může dojít k tomu, že mezní příjem práce začíná být od určitého momentu menší než jsou reprodukční náklady na práci. To lze vyjádřit následujícím schématem:
Celková zásoba práce se nám pak rozdělí na zaměstnané a nezaměstnané, příjem z použití práce se dostane na úroveň reprodukčních nákladů a celý čistý přebytek si (v tomto případě v podobě renty) přivlastní vlastníci půdy.
Konkretizace schématu:
V uvedeném případě pak platí, že celková zásoba příležitostí zaměstnat práci půdou je menší než celková zásoba práce.
Z výše uvedeného schématu je patrné ještě jedno. Cena práce nemusí být určena jen výší příjmu z poslední jednotky práce zaměstnané půdou. V daném případě je určena reprodukčními náklady. Mohla by však být určena rovněž náklady obětované příležitosti. Každé ceně práce je pak křivkou mezního příjmu z práce přiřazeno množství práce, které bude zaměstnáno. To ovšem znamená, že tato křivka je křivkou poptávky po práci (ze strany vlastníků druhého výrobního faktoru, tj. v našem případě půdy).
Tím vzniká otázka - co je křivkou nabídky práce (ze strany vlastníků práce):
Tento vztah lze zobecnit na případ kterýchkoli dvou výrobních faktorů (v jakkoli dezagregované podobě). Jak jsme již ukázali, platí následující: Při spojování dvou (i více) výrobních faktorů dochází k tomu, že se vytváří následující paralelně existující vztah:
(Jeden výrobní faktor zaměstnává druhý, jeden se nabízí druhém a současně vytváří příležitost zaměstnání druhého.)
Uveďme si jako příklad vztah mezi půdou a kapitálem v případě, že zásoby půdy je větší než zásoby příležitostí zaměstnat půdu druhým výrobním faktorem (kapitálem):
Půda nemá žádné reprodukční náklady, přesto však za dané situace bude část půdy nezaměstnaná. Veškerý přebytek si připadne vlastníkům kapitálu. Velikost rent bude nulová.
Příklad pro názornost k tomu, co již bylo, i k tomu, co ještě bude, řečeno:
Vnímání výše uvedené problematiky činí určité potíže. Proto stojí zato vložit do výkladu názorný, byť i poměrně zjednodušený příklad. (Vhodnou inspiraci k němu nabízí učebnice R. Holmana Ekonomie.) Jedná se o rozdělení přebytku v případě různých kombinací počtu majitelů hotelů a pozemků:
Případ 1:
V nějaké lokalitě existuje jeden hotel a dva pozemky vhodné pro výstavbu golfového hřiště se dvěma majiteli. Každý pozemek vynese 100 peněžních jednotek ročně. Pokud na něm ovšem bude zřízeno golfové hřiště, vynese 500 peněžních jednotek. Čistý přebytek ze zřízení golfového hřiště je 400 peněžních jednotek. Jak se rozdělí mezi vlastníka hotelu a vlastníky pozemků?
Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem menší (jedna příležitost) než zásoba pozemků (dva pozemky).
Všimněme si, že vlastníci pozemků představují vzájemně si konkurující nabídku vstupů do výroby (určité konkrétní podoby výrobních faktorů). Pokud by kromě úhrady ušlého příjmu ve výši 100 peněžních jednotek nabídly vlastník hotelu kterémukoli z vlastníků pozemku ještě něco navíc (část přebytku, který vznikne pořízením golfového hřiště ve výši 400 peněžních jednotek), bude druhý z vlastníků ochoten se spokojit s menší částkou, protože jinak nezíská nic. V důsledku toho se celý přebytek ve výši 400 peněžních jednotek přesune na vlastníka hotelu. Mj. bez ohledu na to, kdo s nápadem zřídit golfové hřiště přišel.
Případ 2:
V dané lokalitě existují tytéž podmínky, odlišnost je jen v tom, že jsou zde dva hotely a jeden pozemek vhodný pro golf.
Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem větší (dvě příležitosti) než zásoba pozemků (jeden pozemek).
Nyní jsou to vlastníci hotelů, kteří představují vzájemně si konkurující nabídku vstupů do výroby (určité konkrétní podoby výrobních faktorů). Pokud by kromě úhrady ušlého příjmu ve výši 100 peněžních jednotek nabídl kterýkoli vlastník hotelu vlastníkovi pozemku jen část přebytku, který vznikne pořízením golfového hřiště ve výši 400 peněžních jednotek, bude druhý z vlastníků ochoten nabídnout výše a to až do výše 400 peněžních jednotek (jinak by na celé transakci vůbec nic nevydělal). V důsledku toho se celý přebytek ve výši 400 peněžních jednotek přesune na vlastníka pozemku. Mj. bez ohledu na to, kdo s nápadem zřídit golfové hřiště přišel.
Příklad 3:
Udělejme ještě jeden krok. Předpokládejme, že v dané lokalitě jsou dva hotely a tři pozemky vhodné ke zřízení golfového hřiště. Pokud bude zřízeno jen jedno golfové hřiště, přinese čistý přebytek jako dříve - 400 peněžních jednotek. Zřízení dalšího golfového hřiště by přineslo další čistý přebytek již jen ve výši 200. Celkový čistý přebytek je tedy 600. Jak se rozdělí?
Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem menší (dvě příležitosti) než zásoba pozemků (tři pozemky).
Z obdobných důvodů jako v prvním případě z čistého přebytku majitelé pozemků nezískají žádnou část čistého přebytku. Existence jednoho pozemku, který zůstane nezaměstnán jako golfové hřiště, srazí cenu kteréhokoli z pozemků na výší nákladů obětované příležitosti rovných 100 peněžním jednotkám (tj. na cenu původního využití pozemku).
Jak se však podělí vlastníci hotelu? Protože celkový přebytek je celkem 600 peněžních jednotek a protože představují homogenní výrobní faktor, získá každý vlastník hotelu 300 peněžních jednotek.
Poznámka:
Předpokládáme, že celkový čistý výnos je skutečně 600 peněžních jednotek a že se nezabýváme tím, jak tento výnos vzniká. Pokud by si totiž vlastníci hotelu vzájemně konkurovali ve vztahu k zákazníkům formou podbízení se s cílem likvidovat druhého a dosáhnout monopolního postavení, vypařil by se přebytek ve prospěch zákazníků. Uvažovat tyto otázky by ovšem znamenalo vyjít za hranice našeho příkladu a analyzovat, jakým způsobem vzniká celkový čistý výnos, resp. přebytek umožněný zřízením dvou golfových hřišť.
Možnost zaměstnat jeden z výrobních faktorů alternativním způsobem:
Doposud jsme předpokládali, že určitý výrobní faktor může být zaměstnán pouze druhým uvažovaným výrobním faktorem. Tak tomu v realitě zpravidla není. Již v příkladech s golfovým hřištěm jsme viděli, že v daném případě pozemek může být zaměstnán dvojím způsobem.
Většinou se nabízí alternativní možnost zaměstnání určitého výrobního faktoru. Rozlišujeme proto:
Současná ekonomická teorie nevymezuje jednoznačně to, čím je dáno původní využití výrobního faktoru a čím alternativní. Tj. do značné míry relativizuje tento vztah. V našem přístupu takové rozlišení existuje a je podstatné. Vychází z toho, že vlastník příslušného výrobního faktoru může:
V tomto smyslu hovoříme o pasivním a aktivním využití výrobního faktoru.
Při tomto rozlišení budeme za transferový výdělek považovat aktivní využití výrobního faktoru a rentu za příjem "navíc" z pasivního využití výrobního faktoru. (Takové pojetí odpovídá i běžnému chápání renty jako relativně trvalému zdroji příjmů dosahovanému bez vynaložení zvláštního úsilí.)
Možnost alternativního - a to v našem případě znamená aktivního - využití výrobního faktoru v některých případech podstatným způsobem ovlivňuje průběh nabídkové křivky, tj. nabídku daného výrobního faktoru. Vlastník výrobního faktoru je ochoten nabízet tento výrobní faktor na trhu pouze tehdy, když se jeho příjem z pronájmu výrobního faktoru vyrovná s příjmem z aktivního využití tohoto výrobního faktoru. Mezní příjem z aktivního využití výrobního faktoru tak může tvořit nabídkovou křivku (příp. její část). Ukažme si to na několika případech:
Práce a kapitál v případě existence možnosti alternativního zaměstnání:
Velká většina cen výrobních faktorů se odvíjí právě od jejich druhého nejlepšího zaměstnání, tj. od nákladů příležitosti, která je obětována zaměstnáním daného výrobního faktoru tím, který jim zabezpečuje nejlepší zaměstnání33).
Možnost volného vstupu do odvětví a volného výstupu z odvětví:
Doposud jsme předpokládali, že zásoby výrobních faktorů jsou dané a neměnné. Uvažování možnosti alternativního zaměstnání výrobního faktoru nás vede k uvažování situace, kdy existuje možnost volného vstupu do odvětví i volného výstupu z odvětví.
(Tímto je mj. nastolen úkol katalogizace a následné kategorizace toho, co na jedné straně umožňuje volný vstup či výstup z odvětví do odvětví či naopak volný vstup či výstup z odvětví do odvětví omezuje.)
V tomto případě je odvětví vymezeno nikoli tím, co se vyrábí, ale tím, že se v něm spojují dva výrobní faktory.
Pokud existuje možnost volného výstupu z odvětví, nebude existovat nezaměstnanost příslušného výrobního faktoru (ten prostě z odvětví vystoupí).
Pokud existuje možnost volného vstupu do odvětví, bude čistý přebytek vytvářený v daném odvětví pro jeden i druhý výrobní faktor, které se v daném odvětví spojují, nulový34).
Oba závěry jsou triviální. Podtrhují skutečnost, jak velký význam má pohyb výrobního faktoru z odvětví do odvětví (tj. kdy možnost vstupu či výstupu je dána alternativním zaměstnáním) či problematiky vytváření zásoby výrobního faktoru.
Předpoklad homogenity zásoby výrobního faktoru a důsledky narušení tohoto předpokladu:
Doposud jsme uvažovali případ homogenity výrobního faktoru (tj. - velmi zjednodušeně řečeno - "kus jako kus"). Tak tomu pochopitelně v realitě není:
Co to znamená, že příslušný výrobní faktor není homogenní? Mohli bychom uvažovat různou interpretaci pojmu heterogenity. Poměrně jednoduché je to u výrobních faktorů, které vyžadují určité reprodukční náklady, tj. např. v případě práce. Zde můžeme pod heterogenitou chápat různou produktivitu a pod produktivnější jednotkou výrobního faktoru z existující zásoby práce rozumět tu, k jejíž reprodukci jsou potřebné nižší náklady. Z tohoto hlediska je pak zřejmé, jak může vlastníkovi práce vzniknout určitý čistý přebytek. Podobně i u kapitálového statku můžeme za produktivnější považovat ten, jehož jednotku lze pořídit za nižších nákladů či k jehož provozování jsou nutné nižší náklady. Záleží potom na tom, jaké příležitosti zaměstnání pro daný výrobní faktor vytváří jeho spojení s druhým výrobním faktorem. Podle toho se rozhodne o tom, která část výrobního faktoru bude zaměstnána, do jaké míry produktivity a jaký čistý přebytek vlastníkovi produktivnějších výrobních faktorů vznikne.
Druhou možnou příčinou větší výnosnosti typově shodného, ale nehomogenní výrobního faktoru je, že poskytuje po spojení s druhým výrobním faktorem větší kvalitu produkce. Potom budou nejdříve využívány ty možnosti spojení výrobního faktoru s druhým, které vedou k věší kvalitě produkce, a teprve následně další. Za kvalitnější produkci spotřebitelé zaplatí více.35)
Oboj si můžeme představit prostřednictvím následujících schémat:
Nehomogenní výrobní faktor v důsledku nižších reprodukčních, investičních či provozních nákladů:
Předpokládáme volný vstup do odvětví i volný výstup z odvětví. V tom případě se rovnováha vytvoří tam, kde se mezní výnos z výrobního faktoru rovná mezním nákladům na jeho provozování.
Čistý přebytek v případě nehomogenního (ovšem typově shodného) výrobního faktoru vzniká buď úsporou nákladů (reprodukčních, investičních, provozních) nebo tím, že za výrobní faktor schopný poskytovat kvalitnější produkci, jsou vlastníci druhého výrobního faktoru ochotni zaplatit více, protože i za výnosy z produkce vzniklé spojením obou výrobních faktorů jsou ochotni odběratelé zaplatit více. (Důvodem může být to, že jim kvalitnější produkce umožňuje snížit náklady, nebo se efekt kvalitnější produkce přenáší v dalším výrobního cyklu na dalšího odběratele, atd.)
Předpoklad homogenity vstupu je velmi úzce spjat s předpokladem volného vstupu do odvětví. Vyplývá to z následujícího příkladu. Nechť je zásoba určitého statku rozdělena na dvě části, přičemž první část této zásoby je dvakrát produktivnější (při stejných nákladech umožňuje dosažení dvojnásobného výnosu). A dejme tomu, že čistý mezní výnos se rovná nule v případě, kdy je využívána druhá část zásoby výrobního faktoru s nižší produktivitou. Pak jsou vlastníci produktivnější zásoby výrobního faktoru ve stejné situaci z hlediska rozdělování přebytku, jak kdyby byl omezen vstup do daného odvětví.
tak vlastníkům těchto výrobních faktorů nevzniká žádný čistý přebytek nad náklady na provozování výrobního faktoru. Celá zásoba výrobního faktoru je přitom zaměstnána. Cena výrobního faktoru je určena náklady na jeho provozování.
Všimněme si, že mezní výnos z výrobního faktoru ve schématu popisujícím situace v případě nehomogenního výrobního faktoru můžeme považovat za poptávku po daném výrobním faktoru. Mezní náklady na provozování výrobního faktoru pak za nabídku daného výrobního faktoru.
Důležitý závěr, ke kterému jsme dospěli, spočívá v následujícím: Čistý přebytek (nad náklady podmiňujícími využití výrobního faktoru jako výrobního faktoru) vzniká pouze v případě, kdy je omezen vstup do odvětví, v němž se dva výrobní faktory spojují, či v případě, kdy je omezen přístup k vlastnictví výrobního faktoru (a to buď k výrobnímu faktoru jako takovému v případě homogenních výrobních faktorů, nebo k nejvýnosnějším výrobním faktorům v případě nehomogenních výrobních faktorů).
Z toho vyplývají zejména následující otázky:
