Klasikem v oblasti teorie inovací je bezpochyby náš rodák, rakouský ekonom J.A.Schumpeter (1883 - 1950). Schumpeterovo dílo je značně rozsáhlé, interdisciplinárně přesahující rámec "čisté ekonomie" a zahrnuje tři základní oblasti zkoumání - historii a stav ekonomické teorie, teorii společenských a institucionálních změn a teorii ekonomického vývoje. Jeho teoretický systém je charakterizován především trilogií stěžejních prací: klíčovou "Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung" (1912), rozpracovávanou v "Business Cycles" (1939) a logicky završenou knihou "Capitalism, Socialism and Demokracy" (1942). Schumpeterův celoživotní zájem a velké znalosti vývoje ekonomických doktrín pak ústí přes řadu prací do posmrtně vydané "History of Economic Analysis" (1952). Za těžiště Schumpeterova zájmu bývá považován okruh zkoumání zahrnující značný počet prací orientovaných na problematiku teorie ekonomického vývoje kapitalistických tržních ekonomik. Na základě originálních teoreticko-metodologických východisek a přístupů se Schumpeter soustředil na budování dynamické teorie - vývojový prvek systému spatřoval v inovacích, pomocí nichž vysvětluje hlavní ekonomické kategorie (zisk, konkurenci, úrok, monopoly atd.). Na inovacích jsou také založeny koncepce cyklického vývoje kapitalistických ekonomik i Schumpeterova ucelená vize dalších perspektiv kapitalismu v podobě jeho evoluční samolikvidace.
Pilíře koncepce ekonomického vývoje (všechny hlavní myšlenky jsou již naznačeny v práci z roku 1912) představují evoluční charakter a princip technicko-technologického determinismu v oblasti produktivních sil a inovací. Ekonomický vývoj je založený na inovacích a vychází zevnitř systému - má charakter evolučního procesu, v němž je rovnováha neznámá a jehož čas je historický, objektem změny jsou inovace a iniciátorem (subjektem) je osoba podnikatele. Klíčovou roli sehrávají inovace - široce pojímané ve smyslu každého tvůrčího činu v ekonomice, jako aplikace nové kombinace výrobních činitelů. Na těchto základech - včetně vymezení pěti případů inovací či odlišování invencí (objevu, vynálezu) a inovací (zavedení do ekonomického systému) - je vystavěna rozhodující část poválečných inovačních teorií.
Schumpeterův přístup k fungování ekonomiky operuje se stálým porušováním statické rovnováhy díky inovacím, jejichž mechanismus ji znovuobnovuje na kvalitativně vyšší úrovni. Základ cyklického vývoje tkví v nerovnoměrném rozložení spontánně vznikajících inovací, které mají tendence shlukovat se do určitých období a sektorů. Kumulativní realizace inovací přes řetězovité reakce vede k období rozmachu; deprese (sestupná fáze cyklu) pak představuje procesy adaptace systému na změny během konjunktury. Schumpeter pracuje s dvoufázovým modelem (rozmach a deprese) a čtyřfázovým schématem (oživení, prosperita, krize, deprese) každého ekonomického cyklu. V moderní teorii existují také další přístupy např. k fázování dlouhodobých cyklů (schémata deprese - oživení - vzestup - rozkvět - nestabilita apod.); dvoufázová schémata však převládají. Podle Schumpetera existují tři druhy příčin cyklických kolísání - příčiny k podnikatelskému prostředí externí (institucionáloní změny, revoluce, války), faktory ekonomického růstu (akumulace, demografické změny) a inovace - Schumpeterem jednoznačně preferované a považované za endogenní faktor (objasňuje tak ekonomické cykly pomocí endogenních faktorů plynoucích z podnikatelských aktivit). Různé dopady inovací, resp. jejich charakter vede k tomu, že existují cykly různé délky.
Připomeňme, že samotný J.A.Schumpeter formuluje vymezení inovace takto: "Vyrábět znamená kombinovat věci a síly, které se nacházejí v našem dosahu ... Jiné anebo jinak vyrábět věci znamená jinak kombinovat výrobní statky ... Forma a obsah vývoje v našem pojetí jsou potom dané pojmem: prosazování nových kombinací. Tento pojem zahrnuje pět případů: 1. výrobu nového statku, který není spotřebitelům ještě známý, nebo statku nové kvality; 2. zavedení nové výrobní metody, která je pro dané průmyslové odvětví prakticky neznámá. Základem nové výrobní metody však nemusí být nový vědecký objev a může spočívat také v novém způsobu komerčního využívání statku; 3. otevření nového trhu, tedy trhu, na kterém dosud nebylo zastoupené dané průmyslové odvětví příslušné země bez ohledu na to, zda tento trh již předtím existoval nebo neexistoval; 4. získání nového zdroje surovin nebo polotovarů bez ohledu na to, zda tento zdroj již předtím existoval - ale my jsme k němu nepřihlíželi a pokládali jsme ho za nepřístupný - nebo se musel nejdříve vybudovat; 5. uskutečnění nové organizace, jako je vytvoření monopolního postavení (např. pomocí trustu) nebo rozpad monopolu" ("Teoria hospodárského vývoja". Bratislava, Pravda 1987, s.196 - 197). Pro přesnost dodejme, že pojem inovace (etymologicky z latinského "innovare" - obnovovat) se původně vyskytoval v americké sociologii meziválečného období (zde ve smyslu vývojové změny sociálních struktur), resp. že Schumpeter o inovacích přímo hovoří až v práci z roku 1939 - v citovaném díle (1912) používá ještě označení "nové kombinace výrobních činitelů".
Inovace jsou Schumpeterem pojímány obecně a šířeji než vědeckotechnický pokrok; nezahrnují jen technické a technologické změny a zlepšení, ale zejména praktickou aplikaci. Inovace lze vymezovat ve smyslu kvalitativních změn zahrnujících každý nový způsob využívání zdrojů podnikateli ("úspěch nových kombinací") - jako každý tvůrčí čin v ekonomice, vyžadující podnikatelského ducha. Nové kombinace obvykle odčerpávají zdroje ze "starých" kombinací, což v podstatě znamená i jiné využití zdrojů celého ekonomického systému. Nutno poznamenat, že Schumpeterova teorie je však jen problematicky využitelná pro potřeby ekonomické praxe, resp. pro účely koncipování krátkodobější politiky. Inovace podle Schumpetera vznikají decentralizovaně, těžko je lze naplánovat, anticyklická politika je potom v rozporu s pojetím ekonomického cyklu jako zákonitého a vnitřně generovaného jevu dynamického vývoje apod. Schumpeterova nabídkově orientované koncepce a případná řešení se také příliš nehodila dobově - např. v 30.letech byly poptávkově orientované recepty J.M.Keynese aktuálnější a úspěšnější. V dnešní globalizované realitě, kdy o samotném přežití ekonomik rozhoduje právě především efektivnost klíčových inovací, lze pak koncepci J.A.Schumpetera pojímat jako jakýsi obecný dynamický vývojový rámec řady ekonomických úvah a nikoli ve smyslu konkrétních hospodářskopolitických doporučení. Schumpeterovo pojetí inovací se také stalo základem pro četná rozpracování a vznik moderních koncepcí v oblasti inovací - dnes ekonomové i mnozí další operují s rozlišováním inovací a invencí, mnohými klasifikacemi inovací, jejich různými řády, životním cyklem, frekvenční hladinou atd. K této problematice podrobněji např. Švejda, P. a kol.: "Základy inovačního podnikání". Praha, Asociace inovačního podnikání ČR 2002 (kde k spoluautorům patří také F.Valenta) či Hlásný, J. a kol.: "Technika a technologie". Praha, VŠE v Praze 1996. Nikoli okrajové a nevýznamné místo v rozpracování mnoha aspektů komplexní a interdisciplinární problematiky inovací v mikroekonomickém i makroekonomickém kontextu potom zaujímá František Valenta.
V souvislosti s odkazem F.Valenty lze připomenout jeho příspěvky: "Doplněk k ekonomice průmyslu" (Praha, VŠE v Praze 1966), "Ekonomika socialistického průmyslu" (Praha, SPN 1967), "Inovace" (Zvláštní příloha Hospodářských novin, 1967, č.3), "Invence a inovace" (Medzinárodné kolokvium o problémoch inovácie a tvorivej práce. Bratislava, ČSTV 1968), "Inovace" (In: "Inovační proces v průmyslu". Vědecké informace. VŠE FVE v Praze, 1973, č.4) nebo z poslední doby "Surfing podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny" (In: "Management a ekonomika firmy 99".. Sborník mezinárodní konference konané 25. - 26.5.1999. Praha, VŠE v Praze 1999), "Svět podle Schumpetera" (Ekonom, č.49, 1999) či "Přelom století podle J.A.Schumpetera" (poslední text F. Valenty - text pro konferenci v Jihlavě konané dne 10.5.2002, dostupný na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/kpe - odkazy na Valentu).
F. Valenta pojímá inovace jako změny v reálné struktuře průmyslové jednotky; řád inovace představuje stupeň, v němž je tato reálná struktura změněna. Klasifikace inovační řádů v posledním Valentově pojetí, které dal, je následujcíí: řád minus n (degenerace), řád 0 (regenerace), racionalizační inovace (řád 1 - 4), kvalitativní inovace (řád 5 - 8) a technologický převrat - mikrotechnologie (řád 9). Řád 1 představuje změnu kvanta (např. další pracovní síly), řád 2 je označován jako intenzita (např. zvýšený posun pásu), řád 3 jako reorganizace (např. přesuny operací) a řád 4 jako kvalitativní adaptace (technologická konstrukce) - zejména s racionalizačními inovacemi jsou spojeny Schumpeterovy nové kombinace existujících výrobních faktorů, umožňující snížení nákladů na neměnné výrobky (1912). Kvalitativní inovace (jako kvalitativní změny výrobků) jsou u Valenty nyní představovány inovačním řádem 5 (varianta - např. rychlejší stroj), 6 (generace - např. stroj s elektronikou), 7 (druh - tryskový stav aj.) a řád 8 (rod - např. netkaná textilie).