Vzniká otázka, zda ve statickém systému bez omezení může vzniknout čistý přebytek vlastníkovi práce či vlastníkovi kapitálu (který jej půjčuje na úrok), nebo zda je čistý přebytek vždy projevem buď dynamiky systému nebo monopolních privilegií. Právě na tuto otázku by měla odpovědět teorie rozdělování (a to i v učebnicovém podání). Bohužel přesnost a jednoznačnost ve většině současných učebnic v odpovědi na tuto otázku nenacházíme. V našem textu se o to pokusíme.
Bez pochopení role inovací v ekonomických procesech nedokážeme vysvětlit, jak v současné ekonomice (která se vyznačuje značnou inovační dynamikou) probíhá rozdělování.
Elegantní teorii rozdělování spojenou se svéráznou interpretací "přebytku" vytvořil ve své době K. Marx. Kapitalisté disponují monopolem soukromého vlastnictví (kapitálu), zatímco dělníci vlastní pouze pracovní sílu. V podmínkách, kdy existuje nezaměstnanost, jsou dělníci vzájemnou konkurencí mezi sebou nuceni prodávat svou práci za cenu reprodukčních nákladů pracovní síly (za méně ani nemohou). Vzhledem k tomu, že produktivita práce je větší než jedna, dělí se pracovní doba na pracovní dobu nutnou (během které dělník vytvoří ekvivalent prostředků sloužících k reprodukci jeho pracovní síly) a nadpráci, během které je vytvářena nadhodnota (zvláštní podoba přebytku). Tu si přivlastňuje kapitalista v podobě zisku.
"Přebytek" (nadprodukt) v ekonomice nepochybně vzniká a nějak se rozděluje. Zdaleka však není tak zřejmé, že si jej přivlastňuje ten či onen kapitalista (vlastník kapitálu). Jednotliví kapitalisté si totiž též mezi sebou vzájemně konkurují a to je nutí snižovat zisky až na úroveň reprodukčních nákladů. V podmínkách konkurenčního prostředí by se tak jejich zisky ("přebytek", který si mohou přivlastnit) "vypařily". V čí prospěch? - Tento problém si uvědomil a současně na něj dal (optimistickou) odpověď J. Schumpeter. Rozhodující podle něj není to, že kapitalista (podle J. Schumpetera podnikatel) vlastní kapitál, ale že přichází s inovací - s něčím, co umožňuje stávající produkci zabezpečit s nižšími náklady nebo naopak vytvořit něco užitečnějšího, za co jsou ochotni spotřebitelé více zaplatit. To mu poskytuje dočasné monopolní postavení (do doby, než další podnikatelé budou realizovat inovace v dané oblasti a konkurence opět nestlačí podnikatelův zisk na úroveň reprodukčních nákladů, případně ho nedonutí zastavit výrobu v dané oblasti, pokud jiní podnikatelé přijdou s dalšími inovacemi - dokonalejšími technologiemi či ještě lepšími výrobky). V očích J. Schumpetera tak rozhoduje schopnost investovat do inovací, na základě úspěšných inovací získat dočasné monopolní postavení, tím i rozhodující část "přebytku", který pak podnikatel může - a musí - reinvestovat do další inovace.
Všimněme si obecnějšího závěru, který ze Schumpeterovy analýzy vyplývá: Pokud je na jedné straně směny monopol nabídky omezeného zdroje a na druhé straně převaha nabídky tvořené vzájemně si konkurujícími homogenními subjekty, přesune se veškerý "přebytek" ve prospěch monopolistů. Pokud je vzájemná konkurence na obou stranách směny, "vypaří" se "přebytek" na obou těchto stranách a přesune se až tam, kde do hry vstupuje monopolista s nabídkou omezeného zdroje.
Velmi výstižně postihuje uvedený problém R. Holman: "Marx zásadně odmítal v zisku vidět sebemenší prvek nákladů... Jak je možné, není-li v čistém zisku žádný nákladový prvek, že konkurence mezi kapitalisty nesrazí čisté zisky na nulu? Jsou dva způsoby, jak vysvětlit zisk jako čistý přebytek v konkurenční ekonomice. Jedním z nich je chápat zisk jako rentu... Druhý způsob je pohlížet na ekonomiku nikoli ve statické rovnováze, nýbrž dynamicky, v procesu růstu, v permanentním procesu akumulace kapitálu, kde kapitalisté neustále hledají a zkoumají nové, neznámé a riskantní investiční příležitosti. Pak je zde prostor pro existenci podnikatelských zisků, které nemusí nutně obsahovat žádný prvek nákladů. Marx měl nepochybně na mysli tento druh zisků." (R. Holman, Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 142)
Jedná se o velmi silný postřeh, který v řadě interpretací K. Marxe nenacházíme. Konkurence nejenže nutní kapitalistu stlačovat mzdu dělníků na úroveň reprodukčních nákladů, ale nutí jej dokonce i k tomu, aby veškerý "přebytek" produktivně reinvestoval. Konkurence např. neumožňuje, aby kapitalista část přebytku neproduktivně spotřeboval formou osobní spotřeby, která by nepřinášela další výnos. (K. Marx se marně pokoušel najít prvky parazitní spotřeby kapitalisty.)
Není divu, že důsledně domyšlená Marxova koncepce vede k úplně jinému pohledu na ekonomický systém, který se tak stává principiálně nestacionárním, dynamickým, přičemž jeho dynamiku má charakter inovačních vln. V tom případě ovšem přestává být objasnění rozdělení prostřednictvím teorie nadhodnoty relevantním a do popředí vystupují jiné jevy, ty, které nám předestřel ve svém díle J. Schumpeter.
Vraťme se ještě jednou k formulaci: "Jak je možné, není-li v čistém zisku žádný nákladový prvek, že konkurence mezi kapitalisty nesrazí čisté zisky na nulu?" Je zcela korektní ve vztahu k Marxovu systému tuto otázku položit. Ovšem pozor. Jak by v daném případě proběhlo ono "sražení zisků na nulu"? Pochopitelně prostřednictvím poklesu cen finální produkce. Tím by ovšem poklesly i ceny vstupů určených (dle Marxova konceptu) k reprodukci pracovní síly a opět by se v příjmu kapitalisty objevila nadhodnota a tudíž i zisk. Konkurence by znovu srazila ceny atd. atd. Vzniká otázka, kdo si tedy přivlastní "přebytek", kam se "vypaří" nadhodnota, jak je možné, že kapitalista dosahuje zisk? Na tyto otázky odpovíme v části věnované rozdělování.