Marxismus není předkritickou, dogmatickou filosofií.
Historicky vzato znamená ve filosofii dogmatismus opak kritiky — kritiky v tom smyslu, jaký dal jako první tomuto slovu Kant (i když tak učinil v perspektivě cizí dějinám). Zjednodušeně můžeme říci, že kritické stanovisko ve filosofií znamená uvědomit si, že všechno to, co říkáme o realitě, říkáme o ní my. Dogmatismus naproti tomu znamená iluzi či nárok na to, že jsme se „zabydleli“ ve věcech a že o nich vypovídáme absolutní a konečnou pravdu. Nejtypičtějším příkladem dogmatismu je dogmatismus náboženský, jeho nárok na to, že lidem formou dogmat vštěpuje zjevené, absolutní a konečné pravdy. Tato slova neříkají lidé, říká je Bůh. Vznášejí se nad lidmi a jejich dějinami.
Existují však rovněž jiné formy dogmatismu, dokonce i materialistické, jako byl např. dogmatismus francouzských materialistů 18. století, kteří definovali hmotu jednou provždy na základě mechanických koncepcí Descartových a „zabydlovali“ se tak ve věcech, aby nám o nich vypovídali absolutní pravdu.
Marxistický materialismus je zásadně antidogmatický.
Marx ukázal již ve svých Tezích o Feuerbachovi na hlavní nedostatek všech dřívějších forem materialismu: neviděly aktivní moment poznání, akt, kterým člověk v zájmu poznání předbíhá poznávané věci — vytváří schémata, aby mohl tyto věci vnímat, hypotézy, aby je mohl chápat a ověřuje pak správnost těchto svých schémat, hypotéz a modelů praxí. Poznávání je konstrukcí „modelů“ a jediným kritériem hodnoty těchto modelů je praxe.
Marx, Engels a Lenin přisuzovali tomuto aktivnímu momentu poznání, vypracovanému Kantem, Fichtem a Hegelem, tak velký význam, že vždy prohlašovali — oni, materialisté! — za základní zdroj marxismu právě německý idealismus. Zdůrazňuji: německý idealismus; do německé filosofie patří samozřejmě Feuerbach, ale o tom se jako o hlavním zdroji marxismu nezmiňují. Engels v Ludvíku Feuerbachovi neustále opakuje, že Feuerbach je „nekonečně chudší“ než Hegel; v předmluvě k „Selské válce“ z roku 1874 prohlašuje, že „bez předchozí německé filosofie, zejména Hegelovy, by německý vědecký socialismus nikdy nebyl vznikl“ (Marx» Engels, Spisy, Sv. 18, Praha 1966, str. 535). A v roce 1891 říká opět: „My, němečtí socialisté, jsme pyšni na to, že našimi předky jsou nejenom Saint-Simon, Fourier a Owen, ale i Kant, Fichte a Hegel.“
Veškeré dogmatické interpretace marxismu začínají podceňováním tohoto Kantova, Fichtova a Hegelova dědictví a návratem k Feuerbachovi, Diderotovi či Spinozovi.
Uznání tohoto odkazu německého idealismu naprosto neimplikuje podceňování materialistického momentu Marxova myšlení. Vylučuje pouze směšování marxismu s předmarxovskými, dogmatickými a spekulativními formami materialismu.
Marxismus se stal vědou právě proto, že se vzdal spekulativního a dogmatického nároku být filosofií „vznášející se nad vědami“ a vyhýbající se jejich peripetiím. Marxistický materialismus je výzvou ke skromnosti: dialektický materialismus tvrdí, že svět existuje mimo mne a nezávisle na mně a že mne nemá ke své existenci zapotřebí; zároveň však nikdy tento svět nesměšuje s jeho více či méně složitým „modelem“, který věda vytváří v každé epoše dějin; uvědomuje si proto, že realita je nevyčerpatelná, že ji nelze redukovat na naše vědomosti o ní a že každá vědecká koncepce je vždy dočasnou konstrukcí, jež musí být nahrazena konstrukcemi bohatějšími, účinnějšími, pravdivějšími.
Marxistický materialismus — filosofie kritická, jelikož nezapomíná nikdy na to, že vše, co říkám o věcech, říká o nich člověk a ne bůh — nám jako materialismus zakazuje idealistickou iluzi: směšovat po hegelovsku naši pojmovou reprodukci světa, uskutečňovanou pomocí vždy aproximativních modelů, s jeho produkcí (vytvářením). Tento idealistický klam má tuhý život: Bachelard říkal, že každý vědecký fakt je shlukem pojmů, což je pravda (nesmíme ovšem zapomenout, že opak pravda není). Pomocí shluků pojmů, organizovaných podle zákonů logické ucelenosti či souladu nemohu objektivní realitu rekonstruovat. Realita není ani matematická, jak si to myslel Descartes, ani estetická, jak tvrdil Leibniz.
Podle Marxe a Lenina dominuje materialistickému momentu poznání kritérium praxe, ověřování naších hypotéz zkušeností. Jedině ono nám může v poslední instanci zaručit, že naše pojmová rekonstrukce odpovídá objektivní realitě. Jak to napsal Marx ve své druhé tezi o Feuerbachovi: „Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost svého myšlení prokázat v praxi.“ (Marx-Engels, Vybrané spisy II, Praha 1958, str. 417.)
Tento dialektický materialismus se odlišuje ode všech dřívějších forem materialismu především tím, že si uvědomuje dialektické vztahy mezi relativními a absolutními pravdami.
Pro marxistu je každá pravda zároveň pravdou relativní i absolutní.
Každá vědecká teorie shrnující jevy ze své oblasti je relativní pravdou v tom smyslu, že bude dříve či později překonána teorií obsažnější a širší, kterou bude integrována a redukována na pouhý zvláštní případ pravdy obecnější. Zároveň je však pravdou absolutní v tom smyslu, že teorie, která ji překoná, nutně integruje všechen její přínos.
Tato „relativnost“, jak to zdůrazňoval Lenin v Materialismu a empiriokriticismu, naprosto nevede k relativismu. Každý vědecký objev a každá teorie o tomto objevu vypovídající představuje totiž pro vědu určitý konečný poznatek, kterým nelze otřást, protože nám dal jednou provždy určitou moc při ovládání přírody, a byl tedy alespoň přibližným odrazem reality.
Tato dialektika vztahů mezi relativní a absolutní pravdou hraje prvořadou úlohu. Nechceme-li totiž vykládat vědecký socialismus chybně (a fatalisticky), musíme si být jasně vědomi, co znamená vědecká pravda; nesmíme si myslet, že skepticismu a eklekticismu se můžeme vyhnout jedině útěkem pod ochranná křídla dogmatického racionalismu, stavícího ideologií a vědu proti sobě tak, jako karteziáni stavěli do protikladu pravdu a omyl. Myslet si, že se můžeme jednou provždy „zabydlet“ v určitém pojmu, stát se majiteli prvních principů, neměnných a dovršených a postupovat napříště od pojmu k pojmu — to znamená scházet z cest, jimiž se reálně ubírá věda.
Existuje zde určité absolutně pravdivé jádro, jehož dobyla věda a jímž nelze otřást. Toto jádro (to jest, souhrn reálných mocí, jimiž disponujeme, a tím implikovaná shoda mezi našimi vědeckými modely a realitou) však:
1. není nikdy dovršeno,
2. je přítomno v pojmech, teoriích a modelech vždy podléhajících revizi a vždy relativních.
Vědecký socialismus si činí nárok, jak ukazuje již jeho název, na stejný druh pravdivosti jako věda sama. Je vědou, a jako každá věda:
1. Obsahuje absolutně pravdivé jádro v tom smyslu, že nám umožňuje postihnout studované jevy — jevy historické — a že ovládnutí těchto jevů implikuje určitou shodu mezi teorií a příslušnou úrovní reality.
2. Toto pravdivé jádro neustále roste.
3. K tomuto růstu nedochází mechanickým sčítáním, nýbrž organickým vývojem, vyžadujícím v každé etapě globální reorganizaci našich pojmů.
Přiřknout marxismu privilegium „absolutně absolutní“ pravdy (tj. takové, jež by nebyla zároveň pravdou relativní i absolutní), privilegium nemuset prodělávat spolu s vědeckým pokrokem jeho peripetie, by znamenalo brát mu jeho vědecký charakter a přisuzovat mu neměnnost dogmatu. Specifickým rysem teologického dogmatismu totiž je, že blokuje dialektiku relativní a absolutní pravdy. Marxismus nemůže mluvit o svém vědeckém charakteru a požadovat zároveň pro sebe statut pravdy, která je pouze absolutní — tj. požadovat statut (iluzivní) metafyziky a teologie.
Ilustrujme si tuto myšlenku prostým příkladem: materialistickou teorií odrazu v poznání.
Lucretius ji razil v primitivní formě: objekt vydává hmotné částice, atomy. Zanechávají v onom jiném konglomerátu atomů, jenž tvoří nás, otisk, a tak v nás vzniká odraz těchto věcí, plodící poznání. Tento „model“ obsahuje přes svou naivnost absolutně pravdivé jádro: žádný odraz nemůže existovat bez odráženého objektu. To je jeden ze základů materialismu. Totéž by se dalo říci o materialismu vzešlém z anglického empirismu či o francouzském materialismu 18. století.
Je to nicméně pravda relativní, jelikož Marxův dialektický materialismus, integrující bohatý přínos německé idealistické tradice o „aktivní stránce poznání“, říká, že odraz není dán bezprostředně od počátku: konstituuje se cestou posloupných aproximací, cestou hypotéz vytvářených aktivním člověkem a vyvracených či potvrzovaných praxí. Taková bohatší koncepce zachovává však ono absolutně pravdivé jádro materialismu předcházejícího, dává mu uzrát: tímto jádrem je prvotnost věci před vědomím, definitivní zjištění, jímž nemůže věda nijak otřást, protože je podmínkou její možnosti.
Zůstává tedy pravdou, že poznání je svou povahou „odrazem“ v tom smyslu, že je poznáváním reality, která není naším dílem, a že je svou metodou zároveň „konstrukcí“.
Pojem „modelu“ nám umožňuje zachovat oba podstatné momenty marxistické teorie poznání: materialistický moment odrazu (zakazuje nám idealistický, hegelovský omyl, směšující pojmovou rekonstrukci reality s její konstrukcí, vytvářením) a moment aktivní, moment konstrukce (zakazuje nám dogmatický klam, pří němž je tento prozatímní model směšován s absolutní a dovršenou pravdou).