Všechny chyby, k nimž po čtvrt století docházelo pří filosofických debatách o vědě, vyplývají z dogmatického opomíjení této dialektiky relativní a absolutní pravdy, jak v pojetí materialismu, tak v pojetí dialektiky či historického materialismu.
Dejme tomu, že je za absolutní a dovršenou pravdu pokládána forma, jíž nabývá materialismus v určitém okamžiku svých dějin v závislosti na obrazu hmoty, vytvořeném vědou. Jakmile věda tento obraz pozmění, musíme pak — jak to ilustroval Lenin v Materialismu a empiriokríticismu — buď zapochybovat o materialismu samém s tím, že „hmota zmizela“ (prostě proto, že nový obraz neodpovídá starému), nebo zavrhnout novou fyzikální či chemickou teorii jako idealistickou s tím, že obraz hmoty či pojetí determinismu, jež z ní vyplývají, neodpovídají dřívějším obrazům a koncepcím.
Stejné chyby se můžeme dopustit u dialektiky: pokládáme-li za absolutní a dovršenou pravdu určitý počet dialektických zákonů, které ve skutečností jsou v každé etapě vždy prozatímní bilancí vítězství racionality (jsou absolutní pravdou jako bilance minulých vítězství a relativní pravdou jako předehra vítězství budoucích), chceme-li posuzovat pravdivost či mylnost určité vědecké teorie podle toho, jak dalece se shoduje či rozchází s již známými zákony dialektiky (jako se to dělalo hlavně v biologii), pak takto chápaný marxismus nemůže hrát svou osvobozující, oplodňující úlohu a stává se brzdou bádání.
A stejné chyby je možné se dopustit i u historického materialismu: pokládáme-li za absolutní a dovršenou pravdu pětifázové schéma dějinného vývoje, stanovené na základě vývoje západních společností, budeme-li se snažit vtěsnat za každou cenu do tohoto vývojového schématu například africké či asijské společnosti, upustíme tím od vědeckých metod a vrátíme se k spekulativní a dogmatické filosofii dějin. A budeme tím také zkreslovat samy Marxovy myšlenky, vyslovené u příležitosti „asijského výrobního způsobu“. Marx a Engels psali také o těchto pěti stadiích jíž ve své Německé ideologii: „Samy o sobě, odděleny od skutečných dějin, nemají tyto abstrakce vůbec žádnou cenu. Mohou sloužit jen tomu, aby usnadňovaly uspořádání historického materiálu, aby naznačily pořadí jeho jednotlivých vrstev. Rozhodně ale nepodávají nějaký návod nebo schéma, podle něhož by bylo možné přistřihnout dějinné epochy, jako to dělala filosofie.“ (Marx-Engels, Spisy, sv. 3, Praha 1958, str. 41.)
Marxismus je vědecký světový názor a jako takový je i nástrojem vědeckého bádání. Nikoli v tom smyslu, že nám umožňuje ve jménu určitých filosofických zásad předvídat výsledky vědeckých pokusů (to může nanejvýš formou prostých pracovních či výzkumných hypotéz), ale také — a především — proto, že nás zásadně varuje před dogmatismem každé teorie, jež se pokládá za výlučnou a konečnou.
Opakem dogmatismu je uznání nezbytnosti plurality vědeckých hypotéz.
S tou podmínkou, že tuto pluralitu nechápeme ani v metafyzickém, ani v relativistickém slova smyslu.
Dávat jí metafyzický smysl by znamenalo pohlížet na ní mimo dějiny jako na konečnou, nepřekročitelnou hranici; tím bychom se však dostali k relativismu a skepticismu, jelikož bychom museli uznat za osudově nevyhnutelnou nutnost existenci několika nedotknutelných pravd, zatímco zdravá pluralita — motor vývoje vědy — je vždy prozatímním, vždy překonávaným a vždy se znova rodícím momentem; pluralita volá vždy po syntéze, avšak tato syntéza není konečným cílem, nýbrž etapou, v níž se rodí nová pluralita volající po nové syntéze — a tak dále.
Dávat pluralitě relativistický smysl by zase znamenalo stavět všechny současné pracovní hypotézy na stejnou úroveň, bez ohledu na to, že je mezi nimi vždy jedna, jež se později ukáže být schopna integrovat ostatní a překonat je.
V tom je právě rozdíl mezí dialektikou a sofistikou.
Sofistika se přidržuje abstraktního pohledu, jediného aspektu pohybu myšlení — tvrdí, že v každém omylu je něco pravdy, aniž chtěla či byla schopna rozeznat, jak významné toto „něco“ je. Dialektika si počíná jinak. Implikuje sice kritické asimilování, integrování všech dílčích pravd objevených pluralitou hypotéz; vyzývá nás však, abychom se snažili tuto pluralitu překonat. Nejpravdivější hypotézou posléze bude ta, jež se ukáže být schopna integrovat všechny ostatní.
Je však třeba myslet stále na to:
1. Že to není privilegium, jež můžeme hypotéze přiřknout apriori na základě dříve nabyté jistoty, nýbrž něco, čeho je třeba vydobýt v praxi.
2. Že to nikdy není definitivní vítězství, na jehož výsluní bychom se mohli uvelebit.