Socialismus se nestává vědou prostým přechodem od idealismu k materialismu. Stává se vědou díky přechodu od spekulace ke kritice a od utopie k metodě zkušenostního ověřování.
Materialismus může být plně spekulativní, jako tomu bylo u Lucretia (spekulace o atomu), Descarta (spekulace o mechanice užité v biologii) či v novější době u Stalina, který neužíval filosofického materialismu jako vědy schopné být návodem k jednání, nýbrž jako ideologie ospravedlňující určitou politiku. Materialistická metafyzika není o nic lepší než metafyzika idealistická.
Engels ve svém „Vývoji socialismu od utopie k vědě“ odmítl „pojetí přírody vládnoucí u Francouzů 18. století stejně jako u Hegela“.
Vědecký přístup — ať už k socialismu, filosofii či dějinám — vyžaduje především, aby se skoncovalo s mýtem o absolutním vědění (vyloženým v poslední zdokonalené podobě u Hegela), a tím i s iluzí o filosofii vznášející se nad vědami a vymykající se jejich peripetiím.
Pro „ideologii“ v pejorativním slova smyslu (a je třeba říci, že Marx, Engels a Lenin nepoužívají vždy tohoto slova pejorativně — užívají jej často také jako synonyma pro „teorii“), pokud je v rozporu s vědeckou teorií, nemusí být nezbytně příznačné to, že se k této teorii má jako omyl k pravdě, názor k pojmu, obrácený obraz reality k obrazu pravdivému. Příznačné pro takovou ideologii je, že nezná své vlastní kořeny a svou relativnost. Ideologický klam spočívá v tom, že se zapomíná, že veškerá ideologie se stejně jako veškerá teorie zrodila z praxe a v dějinách. Neexistuje žádné absolutní vědění, ve kterém by se poznání rovnalo poznávanému bytí a bylo s tím totožné. Vědění je reprezentací či rekonstrukcí snažící se postihnout reálno. Taková rekonstrukce poznávaného bytí je vždy funkcí vývojového stupně člověka, jeho techniky, jeho praxe a jeho pojmů, vždy dočasných a vždy vytvořených člověkem. Je ideologickým klamem pokládat tuto rekonstrukci za absolutní a dovršenou pravdu, o jejíchž principech nelze pochybovat.
Ideologie mohou tedy obsahovat velmi významné prvky pravdy, někdy dokonce „geniální myšlenky... jež všude raší pod fantastickým obalem“, jak to napsal Engels ve svém Vývoji socialismu od utopie k vědě (Marx-Engels, Vybrané spisy II, Praha 1958, str. 122 - 123).
Jako příklad takových ideologií bychom mohli uvést socialistické utopie, jež jsou podle Engelsova vysvětlení stejně jako vědecký socialismus „plodem pozorování jednak třídních protikladů panujících v dnešní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, mezi kapitalisty a námezdními dělníky, jednak anarchie panující ve výrobě“ (tamtéž, str. 117). Tato ideologie naprosto není obráceným či falešným odrazem reality. Avšak, jak Engels dodává, „jako každá nová teorie musel i socialismus především navázat na daný myšlenkový materiál, třebaže svými kořeny tkvěl v materiálních ekonomických skutečnostech“... takže se „co do své teoretické formy z počátku jeví jako další, jakoby důslednější rozvedení zásad, které vytyčili velcí francouzští osvícenci v 18. století“ (tamtéž)... „francouzští filosofové 18. století, kteří připravovali revoluci, se dovolávali rozumu jako jediného soudce nad vším, co existuje. Měl být nastolen rozumný stát, rozumná společnost (tamtéž, str. 120)... Nyní víme, že tato říše rozumu nebyla nic jiného než idealizovaná říše buržoazie...“ Tento historický klam, zplozený určitou historickou situací, však určil „také názory zakladatelů socialismu. Nezralému stavu kapitalistické výroby, nezralým třídním poměrům odpovídaly i nezralé teorie. Řešení společenských úkolů, dosud skryté v nevyvinutých ekonomických vztazích, si museli vymýšlet. Společnost jen vykazovala nedostatky; odstranit je bylo úkolem myslícího rozumu...“ (tamtéž, str. 122).
Engels připomíná, že v dřívějších etapách nebyl tento požadavek nové společností, tkvící kořeny v rozporech rodícího se kapitalismu, spjat s „rozumem“, nýbrž s náboženskou vírou. Příkladem zde může být Tomáš Münzer v období reformace a selské války nebo „levelleři“ z období anglické revoluce.
Engels zdaleka nezamítá tento ideologický odkaz, neprojevuje vůči němu žádnou povýšenou samolibost; naprosto nestaví ideologií a vědu do radikálního metafyzického protikladu (což přenechává „literárním kramářům“ a „šosákům“, kteří „stavějí na odiv převahu svého vlastního střízlivého myšlení proti takovému ‚bláznovství‘“ - tamtéž, str. 122). Zaujímá k nim skutečně vědecký postoj: hledá u předchůdců vědeckého socialismu především to, v čem měli pravdu, oprošťuje tyto pravdy od ryze ideologického klamu, podle něhož je socialismus „výrazem absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti… nezávislých na čase, prostoru a historickém vývoji lidstva“ (tamtéž, str. 129), plodem božského zjevení či neměnného rozumu. Tato předkritická víra je příznačná pro dogmatický racionalismus: Platónova teorie „idejí“ (dogmatický marxismus je její naturalistickou variantou) či spinozovství (jehož je dogmatický marxismus dynamickou variantou) nahrazují prostě Spinozovu „substanci“ „hmotou v pohybu“, avšak zachovávají iluzi příznačnou pro předkritickou filosofii — iluzi o schopnosti povznést se k pojmům přísně a definitivně adekvátním realitě.
„Aby se socialismus stal vědou, bylo nutno jej nejprve postavit na reálnou půdu.“ (Tamtéž, str. 130.) „Jeho úkolem nebylo už zkonstruovat co nejdokonalejší systém společnosti, nýbrž prozkoumat historický ekonomický proces, z něhož tyto třídy a jejích vzájemný boj nutně vznikly, a v ekonomické situaci vytvořené tímto procesem nalézt prostředky k řešení konfliktu.“ (Tamtéž, str. 137.)
Na tomto základě Engels připomíná, jak Marx rozřešil daný problém: „Za tyto oba velké objevy — materialistické pojetí dějin a odhalení tajemství kapitalistické výroby pomocí nadhodnoty — vděčíme Marxovi. Zásluhou těchto objevů se socialismus stal vědou a nyní jde především o to, tuto vědu dále rozpracovat ve všech jejích jednotlivostech a souvislostech.“ (Tamtéž, str. 138)
To je pozoruhodná definice podmínek, za kterých se přechází od spekulativní, utopické ideologie k „socialistické ideologií“, jež se stala vědeckou teorií kritikou „ideologických klamů“: historický materialismus umožňuje zničit klam transcendence zjevení či rozumu, klam podle něhož se dějiny musí vždy psát „podle měřítka, které je mimo ně“ (Německá ideologie, Marx-Engels, Spisy, sv. 3, Praha 1958, str. 52). „Lidé produkují své představy, ideje atd., ale skuteční, působící lidé, podmínění určitým vývojem svých výrobních sil a jím odpovídajících styků...“ (tamtéž, str. 40). Rozum je tedy opět integrován jako dějinný výtvor člověka do přísně imanentní celkové společenské praxe. Tento přechod od spekulace k materialistické kritičnosti či ke kritickému materialismu je první podmínkou jakéhokoli vědeckého myšlení.
Druhou jeho podmínkou je přechod od utopie k experimentální metodě. Engels v tomto ohledu zdůrazňuje, jak velký význam má objev nadhodnoty jako základního pojmu shrnujícího to, co je specifického na kapitalistickém výrobním způsobu. Socialismus není jíž utopickým budováním jakési „ideální“ společenské soustavy: „Komunismus není... ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav.“ (Tamtéž, str. 49.) Veškeré Marxovo dílo nám zakazuje vykládat si tato slova pozitivisticky.
Pozitivistický výklad by znamenal zapomínat u tohoto „skutečného hnutí na specifičnost, jíž se vyznačují lidské dějiny v porovnání s děním ve fyzické přírodě či s vývojem živočišstva. Znamenal by konec konců zapomínat, že lidské dějiny vytvářejí samí lidé — od té doby, co vynalezli nástroje a co při přetváření přírody přeměnili sami sebe. Od té doby předcházejí, jak to zdůraznil Marx ve výše citované pasáží z Kapitálu, jejich plány jejich činům a vnucují se těmto činům jako jejich zákony. I když tyto činy a tyto plány podléhají odcizení, i když „tomu, co chce každý jedinec, brání každý jiný, takže nakonec vznikne něco, co nikdo nechtěl“ (jak to napsal Engels Josefu Blochovi v dopise z 21. září 1890, čímž položil základ k tomu, aby pohyb dějin byl dodnes přirovnáván k pohybu v přírodě), je pravda (viz dopis Starkenburgovi z 25. ledna 1894), že „lidé si dělají své dějiny sami, ale dosud se tu neuplatňuje společná vůle podle společného plánu... Jejich snahy se vzájemně kříží, a právě proto ve všech takových společnostech panuje nutnost, jejímž doplňkem a jevovou formou je náhodnost.“ (Marx - Engels, Vybrané spisy II, Praha 1958, str. 527.)