Primát praxe a kritické, aktivní pojetí poznání nám umožňují správně vytyčit problém povahy dialektiky a dialektiky přírody (de la nature de la dialectique et de la dialectique de la nature).
Často byla kladena otázka, jak může kritická filosofie připustit dialektiku přírody, aniž popírala sama sebe?
Základní chybou předmarxovského, předkritického materialismu byl dogmatismus opomíjející aktivní charakter poznání. V důsledku toho pokládal materialismus za strukturu přírody „o sobě“ to, co bylo pouze jejím obrazem, jaký jsme schopni si vytvořit s určitým materiálovým a pojmovým arsenálem v určité etapě rozvoje techniky a vědy. Materialismus tvrdí, že příroda existuje nezávisle na nás a bez nás, netvrdí však nic takového o vědě.
U veškerého nemarxistického, nekritického materialismu se teorie poznání zakládá na mechanickém pojetí odrazu. To znamená, že staví odraz na počátek poznání, jako by toto poznání bylo pasivním přijímáním „daností“ přírody o sobě. Ve skutečností je však poznání zároveň odrazem (jako věda již hotová) i projektem (jako věda právě se utvářející). Odraz — tj. více méně správný obraz či reprodukce toho, co se skutečně děje v přírodě — není východiskem (jak se domnívali angličtí empiristé či francouzští materialisté 18. století), nýbrž plodem dlouhé práce. Práce, pří níž vytváříme postupně „projekty“ a hypotézy, jimiž se aktivně dotazujeme věcí, přijímáme dementi z jejich strany a měníme pak výchozí hypotézu — reorganizujeme globálně své znalosti (jako to udělal Newton, když se vzdal Ptolemaiových představ, nebo Einstein, když opustil fyzikální soustavu Newtonovu a dokonce i euklidovskou geometrii).
Jinými slovy: dopouštíme se neoprávněného ztotožňování, přecházíme-li od materialistického tvrzení o prvotnosti hmoty k dogmatickému tvrzení, že zákony či kategorie, pojmy či struktury (jež se v našem myšlení dlouhou dobu historicky utvářely a byly podrobeny častým revizím), existují předběžně v přírodě ve formě, v jaké jsou v naší mysli.
Naneštěstí byla Engelsova Dialektika přírody vykládána po celé čtvrtstoletí zkresleně, v duchu právě takového předmarxovského pojetí: tento bohatý soubor poznámek nebyl pokládán za Engelsovy úvahy o tehdejší vědě; ti, kdo toto dílo vykládali, vyvozovali z něho celkový obraz přírody, jak se zdál vyplývat ze studia nejobecnějších zákonů přírody, společnosti a myšlení (tak, jak vyvstávaly ve vědě této epochy); pokoušeli se tedy (což platí především o nechvalně známém Stalinově breviáři O dialektickém a historickém materialismu) sestavit na základě tohoto díla vyčerpávající rejstřík univerzálně a absolutně platných „zákonů“ či „rysů“ dialektiky.
Jak jsme již viděli, není nikdy výchozím bodem myšlení holé konstatování prvotní danosti. Tímto výchozím bodem je čin: vytváříme „model“ či hypotézu, globální již od počátku a zahrnující proto část mýtu.
Pohyb poznání začíná mýtem, tím, že se naše myšlení takto vytrhne ze sevření daností, že se „odlepí“ od bezprostředního. Henri Wallon ukázal, že u primitivů byl mýtus určitou oklikou přes společenství, jež byla předehrou ke zrození pojmu, oklikou, jíž bylo zapotřebí k tomu, aby člověk mohl působit na reálno a myslet je.
Myšlení, zpočátku mytické a rituální, se stává technikou a vědou, a mezi mýtem a vědou neexistuje pouze funkční kontinuita, nýbrž i diskontinuita, pokud jde o metodu, a protiklad. Mýtus je minulostí vědy, ale je také jejím opakem, jelikož se nepodrobuje (jako je tomu u vědecké hypotézy) kritériu praxe.
Kant zaznamenal rozdíl mezi dvěma způsoby užití rozumu: způsob, při kterém se rozum podřizuje zkušenostnímu ověření, a způsob, při němž se chce této prověrce vyhnout, rozvíjet se mimo jakoukoli zkušenost. Nazýval dialektickým právě toto spekulativní, zkušenost opomíjející a nevědecké užívání rozumu.
Dialektikou pro něj byl protiklad mezi dvěma idejemi — mezi konečným a nekonečným, svobodou a nutností atd. Dialektika se u něho rozvíjela výhradně uvnitř subjektu.
Stačí říci, že dialektika je naopak tam, kde jde subjekt vstříc tomu, s čím se střetává, stačí ji definovat jako vztah subjekt — objekt? To by znamenalo tvrdit, že dialektický je jenom vztah mezí člověkem a přírodou. Tento vztah dialektický nesporně je, můžeme však jít dále.
Dialektika začíná oním „rozdvojením jediného“, kterým — jak ukázal Wallon — myšlení při rozmachu prvotního mýtu vytváří první rozkol mezi světem bezprostředních jevů a světem hluboké reality pojímané formou mýtu.
Druhý rozpor vzniká, když se myšlení vzdá transcendentních iluzí mýtu, uzná se za pouhou hypotézu a příjme tedy konfrontaci s realitou, podrobí se verdiktu praxe: jestliže „model“, který vybudovalo, „nesedí“ (tj. jestliže nevypovídá souhrnně o jevech, nemá na ně vliv a neumožňuje nám ovládat je), je třeba buď jej propracovat, prohloubit, anebo jej nahradit jiným — přistoupit ke globální reorganizaci našeho vědění. Rozpor a totalita jsou tedy dvěma neodlučnými momenty této dialektiky poznání, která je zároveň dialektikou práce, jejím zvláštním případem.
Charakteristickým rysem dialektického rozumu tedy je, že postupuje od jedné totalizace ke druhé, od jedné dočasné totalizace ke druhé rovněž dočasné totalizaci, nucen k tomu odporem, nezdarem, rozporem mezi reálnem a předešlou totalizací.
Vymezit úlohu dialektického rozumu v dějinách je poměrně snadné, protože dějiny jsou konec konců souhrnem toho, co udělali lidé; to znamená, že lze v nich sledovat prvotní dialektiku práce. Marxův Kapitál nám poskytuje nad jiné dokonalý příklad této dialektiky: Marx se u toho, co je pouhým lidským produktem, vůbec nezastavil jako u poslední pravdy a objevil například, že zboží není přírodní daností, nýbrž produktem kultury, základním vztahem mezi lidmi. To mu umožňuje skoncovat s positivismem klasické politické ekonomie, tj. přejít od „daných “objektů k lidské činnosti, která je vytvořila. Obecněji umožňuje tato metoda, jak to vykládá Marx v kapitole o „fetišismu zboží“, přejít od jevu k podstatě a nepokládat například ekonomické reality za věci, za reality „přírodní“ existující odjakživa mimo člověka a bez něho, pohlížet na ně jako na jsoucna vytvořená člověkem, ať už jde o výrobky nebo instituce. Dialektika Kapitálu se tak stává dialektikou práce.
Ekonomiku již nelze pokládat za přírodní jev, ve kterém je člověk nepřítomen a který rozhoduje o veškerém politickém a kulturním vývoji, chodu dějin vůbec.
Ekonomika je aspektem — prvořadým — vztahů lidí s přírodou. V organické totalitě těchto vztahů, na jejichž základě vzniká technika, věda, filosofie, náboženství a umění, hraje ekonomika rozhodující úlohu. Nikdy však netvoří jedinou hnací sílu, v porovnání s níž by všechno ostatní bylo podružné.
Marxův historický materialismus není tedy ani deduktivní, ani redukční metodou: nelze dedukovat nadstavbu ze základny ani redukovat nadstavbu na základnu. Lze říci jenom, že nadstavba i základna jsou momenty téže organické totality, ve které hrají větší úlohu vztahy společnosti (chápané jako systém či živoucí totalita) s okolním přírodním prostředím.
Můžeme nyní konstatovat určité rysy, jimiž se dialektický rozum liší od rozumu tradičního racionalismu.
1. Dialektický rozum je především rozumem se utvářejícím na rozdíl od již konstituované racionality s jejími neměnnými zákony, jako jsou např. zákony formální logiky. Můžeme pozměnit onen proslulý výrok a říci: od nynějška víme, že logiky jsou smrtelné.
Od aristotelovské logiky zahrnutosti a nehybného bytí jsme přešli k logikám vztahu a pohybu, od logiky totožnosti k logice rozporu, od logiky podstaty a atributů k logice života.
2. Dialektický rozum je uměním klást otázky přinejmenším v té míře, v jaké je metodou, jak na tyto otázky odpovídat. Jelikož reálno není neměnnou daností, nýbrž světem v procesu trvalé geneze, musí rozum, snažící se vytvářet modely k jeho obrazu, otřásat samými jeho principy, aby mohl v každé chvíli formulovat problémy tak, jak to odpovídá novým situacím. Rozum má své dějiny. Tyto dějiny však nejsou dějinami odpovědí, postupně dávaných na tutéž otázku, nýbrž dějinami zvratů v samém vytyčováni otázek.
3. Dialektický rozum se liší jak od velkého racionalismu 17. a 18. století, tak od malého racionalismu z konce 19. a počátku 20. století. Velký racionalismus Descartův, Spinozův, Leibnizův a dokonce i Diderotův se domníval, že cíle může dát naší činnosti jedině rozum. Malý racionalismus — racionalismus positivismu a scientismu — redukoval zase rozum na pouhý výpočet prostředků potřebných k dosažení daného cíle. Od Augusta Comta po Durkheima a po Vědu o mravech Lévyho Bruhla mohl pozitivistický rozum tohoto malého racionalismu vzbuzovat iluzi, že je s to dávat naší činnosti cíle a usměrňovat ji tím, jedině tak, že se vyhýbal filosofickým problémům, dopouštěl se jakéhosi „duchovního fixlování“. Positivismus je neodlučitelný od agnosticismu a ponechává místo čistému fideismu. Tento positivismus vychází ze správné myšlenky, že neexistují žádné poslední cíle, avšak dospívá k závěru, že neexistují žádné cíle vůbec a tedy ani filosofická metoda k jejich určování.
Dialektický rozum nepřipouští — jako to dělá velký racionalismus — aby rozum nahrazoval rozhodování, a neuznává také, že opravňuje k libovolné volbě (jako to dělá racionalismus malý).
Specifickým rysem dialektického rozumu je to, že spojuje rozum, jenž řídí naši činnost (aniž ji však určoval) s odpovědným rozhodováním, rozumovým a svobodným zároveň, jež překonává konstituovaný rozum, aniž jej ničilo. Rozum neznamená transcendentní řád; je kontinuálním vytvářením řádu lidského.
4. Dialektický rozum je momentem racionálního konstruování reality. Není nazíráním, nýbrž budováním určitého řádu. Moment negativity (zamítnutí řádu již konstituovaného, zavržení klamu o světě již zcela hotovém vně nás a bez nás) je zde momentem zásadního významu: právě jím se potvrzuje rostoucí jednota dějin přírody a dějin člověka.
Racionální, bylo řečeno, se stává stále více operačním (le rationnel est de plus en plus opérationnel).
Příroda je totiž humanizována a člověk je bytostí původně přírodní; shoda jeho myšlení s přírodou, z níž vzešel a z níž se zrodilo i toto jeho myšlení samo, není proto žádnou záhadou či zázrakem. Člověk v jediném pohybu myslí realitu a realizuje své myšlení.
Zde však vzniká problém: jak tento dialektický rozum vybudoval sebe sama? Lidské myšlení bylo přinuceno stát se dialektickým jedině tím, že by jinak nemohlo integrovat do reality ony aspekty přírody, jež se bouří proti každé jiné logice. Primát praxe se zde znovu potvrzuje jako kritérium pravdivosti myšlení a jeho adekvátnosti, přinejmenším přibližné, reálnému.
Dialektika není apriorním schématem nalepovaným na věci, schématem, které je jim vnucováno a hraje úlohu Prokrustova lože. Zákony dialektiky nejsou uzavřeným systémem myšlení jako logické formy Aristotelovy, Kantovy kategorie či Hegelova logika. Samy principy marxismu vyžadují, abychom zákony dialektiky nestudovali jako zákony vymezující neměnnou strukturu absolutního Rozumu, nýbrž jako — opakujme — vždy dočasnou bilanci vítězství racionality, dosažených v určité velké historické epoše.
V této kritické perspektivě lze hovořit o dialektice přírody. Ne však v dogmatickém smyslu, jenž by implikoval bez ohledu na skutečnost víru, že může existovat jakýsi absolutní pozorovatel, stojící mimo dějiny.
Lze hovořit o dialektice přírody, protože se nemůžeme přidržovat tvrzení o prosté existenci prvotní přírody, jako to dělají agnostikové a pragmatikové.
Materiálnost není pouze negací, mezí, nárazem či odporem ve vztahu k aktu myšlení či lidské praxi.
Tato negace není totiž nějakou anonymní, abstraktní negací, vždy totožnou se sebou samou: „o sobě“ odpovídá ne určité hypotéze. Jiné zase odpovídá ano. Tato odpověď má praktickou povahu: příroda se dá ovládat nebo odmítá poslušnost. Počínám si podle určité hypotézy a stihne mne nezdar. Počínám si podle jiné a zjišťuji, že mám moc nad přírodou. Je pravdou, že hypotézy se ničí a že žádná si nemůže dělat nárok na to, že odhalila konečnou strukturu bytí. Každá mrtvá hypotéza (mrtvá prostě proto, že žila) nám však odkázala novou moc nad přírodou. Tato moc a toto vědění ji přežily. Nová hypotéza je dědicem té, kterou nahrazuje a kterou zničila. Tyto dílčí „moci nad přírodou“ se nahromadily, a když jich dnes užívám, abych ovládl přírodu, zachycuji svými pohyby alespoň v náčrtu a nepřímo její strukturu, stále podrobněji poznávanou.
Dějiny věd nás učí, že požadavky kladené objektem rozbily a učinily nepouživatelnými postupně principy Descartovy, Newtonovy a Laplaceovy mechaniky, zákony Aristotelovy a Kantovy logiky a principy Euklidovy geometrie.
Od fyziky po biologii vykonávaly přírodní vědy neustálý a nadto sílící nátlak na náš tradiční způsob myšlení. Přiměly tak badatele vynalézt jiné modely, než byly modely tradiční logiky, euklidovské geometrie, klasické mechaniky.
Když se určitá strukturální hypotéza potvrdí, ukáže se být účinnou, umožní nám vliv na věci a dokonce nám dovolí najít v této struktuře nové vlastnosti — jak se domnívat, že neexistuje žádný reálný vztah (nemluvím o vztahu totožnosti) mezi tímto pojmem a „o sobě“, jehož se týká?
Jak by nám mohlo dialektické myšlení dávat vliv na bytí, jež by nebylo v žádném stupni dialektické?
Říci, že existuje dialektika přírody, neznamená říkat, že známe předem a ne varietur základní zákony vývoje přírody. To naopak znamená spatřovat — pod nezdolným tlakem vědeckých objevů — v aristotelovské logice, Euklidovu postulátu či principech klasické mechaniky jen zvláštní případ, moment racionality — její zvláštní případ a moment uvnitř mnohem obecnější racionality dialektické, prodělávající neustálou metamorfózu.
Říci, že existuje dialektika přírody, znamená říci, ze struktura a pohyb reality jsou takové, že jedině dialektické myšlení činí jevy pochopitelnými a ovladatelnými.
To je pouhá inference.
Je to však inference založená na celkové lidské praxi.
Inference, kterou lze vždy podle pokroku této praxe revidovat.
A to jsou základní znaky jakékoli vědecké inference. Taková inference se nevydává za dogma a pokládá se za pracovní hypotézu.
V současné etapě věd vypadá představa reálna, vyplývající ze souhrnu ověřených poznatků, takto: reálno je organický celek, nejenom v neustálém vývoji, nýbrž i v neustálém sebevytváření (auto-création). Právě tuto jeho strukturu nazýváme „dialektickou“ v protikladu k mechanickým, metafyzickým koncepcím pohlížejícím na svět jako na shluk izolovaných, abstraktních prvků, jejichž forma a pohyb jsou vnější hmotě, k níž příslušejí, a kde se — až na nové seřazení již dříve existujících prvků — neobjevuje nic nového.
Toto pojetí světa, jež Marx přirovnával k názoru Jacoba Boehma vzhledem k Boehmovu kvalitativnímu pohledu na pohyb, jež Lenin pokládal za blízké názoru Herakleitovu a pro něž by dnes bylo možné nalézt novou a přesnější metaforu v kybernetice, vytvářející jakési matematické analogie forem pohybu na různých úrovních reality, může sloužit za pracovní, hypotézu a hrát tak pří bádání heuristickou úlohu.
Z tohoto hlediska znamená kybernetika a teorie informací pro pojem dialektiky přírody nejmarkantnější teoretické a praktické potvrzení, jakého se kdy vědeckému pojmu dostalo sto let poté, co byl formulován.