Toto smíšení vidíme nejlépe na zákoně negace negace: Marx se domýšlí, že se tento zákon prokáže čistě objektivně, a přece se při přesnějším zkoumání ukazuje, že se tato dialektika stává na konec stejně subjektivní jako u Hegla. O tom jsme už mluvili (§§ 9 a 10 shora), zde nás zajímá zákon negace negace jako vlastní theorie vývoje.
Po stránce logické přáli bychom si zde objasnění o poměru tohoto zákona k »velikému« zákonu třídního boje; ale těchto a všech spíše formálních námitek už necháme a obrátíme se k jeho obsahu věcnému.
Za tím účelem si vzpomeňme na příklady už uvedené a podívejme se aspoň na jeden pozorněji. Vezměme si tedy na příklad vývoj komunismu.
Všichni národové kulturní, vykládají Marx a Engels, začínají agrárním komunismem. Ale tento původní komunism stal se časem poutem výroby, byl tedy negován, to jest nahrazen majetkem soukromým; ale soukromý majetek stává se časem zase sám poutem pro výrobu; to se cítí dnes, a odsud nutný požadavek, negovat majetek soukromý a přeměnit jej zase ve společný.[1]
Negace negace, jak opět vidíme, není vlastně než heglovská formule pro vývoj. Engels nám objasňuje, že dialektická negace není prostým popíráním, není pouhým ne. Objektivně není ani zničením: Zrno rozemlít, brouka zašlápnout - to není negace negace, nýbrž zničení. Běží zde o způsob negace: Nemá se jen negovat, nýbrž i negace musí býti negována. Musí se tedy první negace zařídit tak, aby mohla vzniknout negace druhá. Jak? To se řídí, praví Engels, zvláštní povahou každého jednotlivého případu: »Každý druh věci má tedy svůj zvláštní způsob negace, aby z toho vzešel vývoj, a stejně každý druh představa pojmu.«[2]
Návod Engelsův, jak se má vybírat negace správná, je pro naši kritiku nejlepším důkazem, jak zákon negace negace je subjektivistický a že není dokázaný výhradně historií samou. Hodil se právě Heglovu subjektivismu a pantheismu, ale odporuje Marxovu materialismu, který chce podat vývojový zákon přesně objektivní.
O původním i budoucím komunismu budeme jednat brzy obšírněji; přesvědčíme se, že původní komunism byl už ; podle popisů Engelsových docela něco jiného, než Marx a Engels myslí, a také se přesvědčíme, že naše doba nepožaduje komunismu s »nutností procesu přírodního«.
Vývoj historický nelze vtěsnat ani v tomto ani v jiném případě v heglovskou formuli: these - antithese - synthese (komunism - majetek soukromý - komunism). Marxova formule negace negace předpokládá v historii náhlé přechody z protivy do protivy, veliké katastrofy asi podle vzoru starších názorů geologických. »Bez protivy, « vykládá Marx, »není pokroku; to je zákon, jímž se civilisace až podnes spravovala.«[3]
Podle tohoto pravidla líčí Marx dnešní stav civilisace a organisace hospodářské: Několik málo kapitalistů (na konec snad zůstane jen jediný?) shrnuje všecko bohatství světa; proti nim stojí ohromná masa vyssávaného proletariátu - z této ostré černé protivy, kterou »praktický buržoa« pociťuje podle Marxe nejpádněji nárazy periodických cyklů, vrcholících v obecné krisi, není jiného východu leda zavedením komunismu, protivy nynějšího společenského řádu nekomunistického. Přesvědčíme se brzy, že protivy, jak ji líčí Marx, není; jako že jsme už také řekli, že není té protivy třídní, kterou Marx požaduje. Není ani těch hospodářských krisí, jejichž pravidelný návrat Marx předpokládal přímo kalendářně - ale nehledíc k tomu: Jak se může obecně organisované soukromé vlastnictví přeměnit v svou protivu, v komunism?
Jsou ovšem v historii katastrofy, ale nemají toho epochálního a obecného významu, který jim přičítá Marx, nehledíc k tomu, že nejsou katastrofy jen hospodářské. My dnes správněji vystihujeme plnost společenského vývoje, představujíce si nesčetné přechody infinitesimální, jimiž se uskutečňuje vývoj a eventuálně pokrok. V těch přechodech nevidíme protiv negujících, nýbrž positivní stavy vedle sebe a po sobě. Protivy mají svůj vlastní význam v logice a v psychologii (na příklad asociace protiv); protivy mají platnost v esthetice, mají také platnost v životě společenském, a ve vývoji historickém, pokud se individuum duševně vyvíjí protivami, ale není marxovských protiv objektivních, není obecného historického zákona protiv.
Hegel mohl se svého idealistického a pantheistického stanoviska upotřebit subjektivistické formule Fichtovy. Historie je Heglovi historií velikých mužů, v nichž se absolutní duch od stupně k stupni logicky projevuje; Hegel sám dovršuje posavadní vývoj, a je tedy in vivo negací posavadních soustav filosofických a zároveň jejich dovršením. Marxovi se formule Fichtova nehodí. Je materialista a drží se jedině vývoje objektivního nikoli subjektivně logického; historie mu už není historii filosofů jednotlivců, nýbrž historií masy, a k tomu akceptuje - zvláště Engels - moderní učení vývojové podle Darwina - - k tomu všemu se negace negace nehodí.[4]
Osobně hověl zákon negace negace Marxově bojovnosti a kritickosti. Ve své revoluční náladě viděl Marx nastávající věk v naprosté protivě proti době staré.
[1] Formulace Marxe samého viz níže, na konci § 69.
[2] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 145.
[3] Marx: Das Elend der Philosophie, 36.
[4] Anorganické smíšení absolutního subjektivismu s absolutním objektivismem, jak jsme je už vytkli, je patrné na Marxovi v jeho vývoji filosofickém. Původně mluví jen o reformě vědomí, a to ve smyslu ponenáhlého vývoje; později dává důraz na protivu a na katastrofism vůbec. Co se týče prvé věci, je zajímavé místo v Deutsch-Französische Jahrbücher, strana 39 (zčásti uvedeno shora na straně 95, v poznámce 9).
»Reforma vědomí záleží jen v tom, že se světu ponechá, aby si sebe sám uvědomil, že svět bude probuzen ze svého snu o sobě, že se mu jeho vlastní akce vyloží. Náš celý účel nemůže záležet v ničem jiném, jak tomu je také u Feuerbachovy kritiky náboženství, než aby otázky náboženské a politické byly uvedeny do sebevědomé lidské formy.
Naše heslo tedy musí být: reforma vědomí ne dogmaty, nýbrž analysováním mystického vědomí sobě samému nejasného, ať už vystupuje nábožensky nebo politicky. Pak se ukáže, že svět má už dávno sen o věci, o kterém jen musí mít vědomí, aby tu věc skutečně měl. Ukáže se, že nejde o velkou pomlčku mezi minulostí a budoucností, nýbrž o dovršení myšlenek minulosti. A konečně se ukáže, že lidstvo nezačíná práci novou, nýbrž že svou starou práci vědomě uskutečňuje.«