Uvědomit si svět a sebe v něm znamená svět a sebe v nějaké míře poznat. Poznání současného člověka přináší méně optimismu a více hrůzy. Hrůzou z bezedností poznání a vždy téměř bezvýchodností lidské životní situace jsou zdržovány kroky dalšího poznání více než jsme ochotni si přiznat.
Člověk stojí proti vesmíru sám. Zahleděn do čisté noční oblohy propadá závratím. Podstatně silnější závrať ho zachvacuje, má-li se podívat do pohybujících se kosmů v sobě. Přesvědčuje se o nalezení pevného bodu Omega, aby ošálil svůj strach. A přece je sám.
Lze se utěšovat pravděpodobnostními výpočty o tom, že i jinde žijí živé bytosti nám podobné, lze si představovat, jak jsou vývojově dál. Mnohé si dnes už lze představovat, a odrážet tak návaly smrtelných strachů. A přece je člověk sám. Protože i pod těmito představami, jakkoliv se jejich formulátoři snaží vykouzlit představy bratrství všeho živého, člověk tuší boj všeho živého o život a boj o své světy.
Totiž: kde brát jistotu, že "civilizace" vývojově třeba milión let stará a tedy vyspělejší než je naše (jak se s oblibou a často píše), bude mít valný zájem o "lidskost" milión let zaostalou? Jak se my, třeba jen o desítky tisíc let vývojově dál, chováme k jiným druhům a rodům živého? A jak bychom byli schopni se zachovat ke světu o sto tisíc let staršímu? Člověk je sám proti celému kosmu, je neodvolatelně v něm a přece proti němu.
To nejhorší a to nejlepší umění, svou poznávací funkcí, vytváří pocit optimismu z poznání. Nejhorší proto, že nechce, nebo není schopno poznat, projít, očistit se pocitem hrůzy z poznání - není tedy ani schopno být uměním jakožto procesem poznání. Nejlepší proto, že tímto stavem poznání, projití, očištění se už prošlo, že prošlo, očistilo se a vydrželo - prostě poznalo.
Optimismus je, bude na začátku anebo na konci procesu poznání; jeho konečná forma a míra je vyjádřením překonané počáteční, naivní formy a míry. Všechno, co je uprostřed je přinejmenším hrůza nudy, hrůza prostřednosti, anebo jen hrůza a beznaděj.
Vědecké poznání prochází podobným cyklem, ale jakožto vědecké by mělo být prosto pocitových rovin subjektu. Jestliže není (a ono není), je to zaviněno emotivními prvky, které sice "patří" do procesu poznání uměleckého, a které by bylo záhodno vykázat z procesu poznání vědeckého, ale... každý vědec je nějakým způsobem básník, pokud je to vědec a ne zosobnění hry náhody; právě proto může být vědcem, že racionalita jeho poznávacích metod v něm neubila lidskou totalitu a tedy i schopnost více méně komplexních (racionálních a emocionálních) poznání.
Otřesná podívaná se naskytne tehdy, když je provedena konfrontace emotivního a racionálního poznání, protože tak lze obnažit sám konflikt lidské emoce a lidského racionálna a dějinnou míru mohoucnosti i nemohoucnosti člověka a společnosti zároveň.
Člověk je povahou své činnosti rozpolcen. Do takto rozevřené propasti padli již mnozí. Vědomí své mnohonásobné rozpolcenosti si člověk nese v sobě. Rozpolcení emotivního a racionálního je jen jednou podobou, která se dnes vyjevuje nejjasněji. A člověk, který cítí a poznává tento svůj stav právě nejvíce v dobách a situacích, které vyžadují totální semknutost jeho kvalit, propadá hlouběji strachům a hrůzám z poznání sebe sama.
Příroda má svůj přísný řád. Člověk jej nenaplňuje, ale ruší. Uchyluje se k němu, ale hned na obrátku jej poznáním a svojí životní aktivitou destruuje. Musí žít, chce žít, a každá destrukce je mu k tomu dobrá. I destrukce sebe sama, jen když je výsledkem další život.
Unese vůbec člověk svou pravdu?