Kdo vychází nebo chce myšlenkově vycházet z oblasti české národní kultury a nějakým způsobem se k ní opět vrátit, musí se vyrovnat s problémem pravdy v souvislosti s odkazem Mistra Jana Husa. Nikoliv proto, že by jeho speciálně filosofický přínos byl tak veliký. Nikoliv ani proto, že upálený bojovník za pravdu by byl českým specifikem, nebo snad proto, že by se od dob Husových už nic tak nelidského nestalo. Právě naopak: Husův speciální filosofický přínos není podstatný, hranice hořely před i po Husovi, jejich úhrnné počty nemůžeme ani tušit, a právě v dobách "nejvyšší lidské civilizace" se odehrály akty nelidskostí, proti kterým kostnický soud nad Husem je úplnou selankou.
Ale Husův (podobně jako Giordana Bruna) přínos obecně filosofický je podstatný: vnesl do života Evropy hledisko praxe, odhalil téměř na dno možnosti rozporů mezi poznanou pravdou a provozovanou sociální praxí. Byl radikál v nejvlastnějším slova smyslu: dral se až ke kořenům rozporu objektivní pravdy (která se mu jevila jako pravda absolutní) a objektivní skutečnosti (která se mu jevila jako změnitelná právě ze základny poznání). Eticky dovršil řešení tohoto rozporu svým vědomým příkladem, který nevznikl jako promyšlený projekt vedení důkazu, ale který vznikl jako životní lidská nutnost. Neusiloval vědomě o revoltu, usiloval vědomě o řešení rozporu pravdy a skutečnosti své doby.
Tedy snad - kolik dob, tolik pravd? A kolik pravd - tolik mužů v plamenech?
Lenin v konfliktu s empiriokritiky upozornil, že "nelze odmítat absolutní pravdu, aniž odmítáme existenci objektivní pravdy". A dále: "Všechno vědění je ze skutečnosti, z počitků, z vjemů. Správně. Ale je otázka, "patří-li k vjemu", tj. je-li zdrojem vjemu objektivní realita. Jestliže ano, pak jste materialista." A dále: "Agnostik praví: nevím existuje-li objektivní realita, odrážená, obrážená našimi počitky, a prohlašují, že to není možno vědět. . . Odtud pramení agnostikovo popírání objektivní pravdy . . ." 1)
Materialismus tohoto věku je podstatně jiný než materialismus devatenáctého století: tam, kde před sto léty byla "hmatána" materiální masa, nalézá dnes teoretická fyzika převážně energetická napětí. Tam, kde dříve poznání končilo, to je u smyslových vjemů, tam dnes teprve začíná nové kolo a nová dobrodružství lidských poznání. Ale tady i tam je konečným ověřením pravd praxe a nelze hodit do plamenů pravdu druhého, dokud své rozhodující slovo neřekla praxe, protože bez ní není žádná pravda konečná, úplná, objektivní, absolutní.
Trvá a platí, že člověk musí bojovat za pravdu své doby:
". . . suverenita myšlení se uskutečňuje v řadě nanejvýš nesuverénně myslících lidí: poznání, jež má bezpodmínečný nárok na pravdivost, uskutečňuje se v řadě relativních bludů; ani jedno ani druhé nemůže být úplně uskutečněno jinak než nekonečným trváním života lidstva." (Engels)
V tomto smyslu Husův boj za pravdu trvá. Trvá boj všech, kteří padli za oběť plamenům, nebo kteří byli kdy stravováni svým vlastním žárem.
Pravda je procesem, v kterém se realizuje soulad mezi objektivně existující skutečností a jejím objektivním poznáním, a v kterém se obnažuje rozpor mezi obojím. Marxismus jako filosofie praxe řeší problém pravdy v konkrétně historických podmínkách, které jsou ve svých poznáních dějinně omezené, protože stojící pod vlivem určitého historického postavení a postoje poznávajícího subjektu.