Věda - jakožto věda - nestaví do protikladu pravdy lež, ale nepravdu. Při řešeních problémů poznání vystupuje především ostatním vlastnost subjektu, jeho neschopnost a dějinná omezenost v poznávacích schopnostech. Např. podle Heisenbergova výkladu kodaňské fyzikální školy je tato neschopnost jakožto vlastnost subjektu pojata v kvantové fyzice jako její vlastnost. V klasickém marxismu je protiklad objektivního a neobjektivního poznání pravdy (objektivní pravdy a neobjektivní pravdy) především věcí dějinného determinismu, zvládaného a určovaného přírodně-společenskými zákonitostmi, které je nutno zkoumat bezpodmínečně v konkrétně historických podmínkách dané vývojové epochy. Nikoliv jako smysl sám o sobě, ale jako smysl lidského světa, směřujícího od objektivně determinovaných procesů k procesům determinovaným subjektivně, lidsky, tedy směřujícího pomocí poznání procesů objektivace subjektu k překonávání objektivního.
Z nepravdivého poznání tedy dělá lež až etika: potud je tedy lež především nepravdou, nepravdivým, omezeným nebo zkresleným poznáním, tedy nikoliv ještě lží v jejím etickém slova smyslu, protože potud ještě přiznáváme hledajícímu subjektu snahu o pravdivé poznání, snahu k pravdivému poznání dospět. I když je mu předem víceméně odepřena možnost k ní dospět.
Přitom už ale samým svým východiskem, ale především svými důsledky a jejich aplikací se stává úsilí po pravdě první kategorií etiky. Jejím etickým protikladem je nikoliv nepravda, ale lež, jako vědomé pominutí poznané pravdy, její vědomé popření a negace na její zpáteční cestě z abstraktních sfér lidského vědomí, sférami praxe k životu.
Poznaná pravda je teprve pravdou poloviční - teprve vyslovená pravda je pravdou celou. Poznaná pravda je teprve otázkou. Otázkou po hodnotě člověka.