Věda, jako přísně specifikovaná lidská poznávací činnost, se nikdy nedostala příliš daleko, jestliže byla obtížena přemírou emocionálního patosu. Nicméně bez patosu přestává být věda vědou, a vědě o člověku a lidské společnosti nelze být skutečným věděním, jestliže tento patos ze svých postupů a ze svého obsahu zcela vymýtí. Problém stranickosti vědy je problémem subjektivismu, nejen ve smyslu jeho zanedbatelnosti nebo nezanedbatelnosti vzhledem k pravdivosti poznání, ale i jeho míry jakožto daně, odváděné na konto dějinného omezení, které je nevývratné a vždycky v nějaké míře nepřekročitelné. Střízlivé vědecké poznání je tu doplňováno nestřízlivým poznáním emocionálním, jako je chladné doplňováno, a bráno na vědomí až ve svém protikladu s vřelým.
Střetáváním subjektivismu a objektivismu, a konečnou hodnotou převažujícího objektivního poznání se měří nejen hodnota poznání jako celku, ale v případech vědního poznání o člověku i veličina lidské etiky, která se realizuje v procentech poznání, ale nejen v nich.
Jestliže úsilí o poznání může být v případě přírodních věd více méně vzdáleno smyslu své realizace a tedy uplatnění ve prospěch člověka, tato fikce podstatně mizí, jakmile je totéž úsilí obráceno z vnějšku existence člověka dovnitř existence člověka. Je standardním omylem poznávajících subjektů jejich představa o vlastní a výjimečné schopnosti odpoutat se od těchto "nízkých" závislostí na vlastní materii... Ve skutečnosti je dána jen nemnohým a to ještě jen v jisté míře, dějinně poměřitelné s obsahově totožnou veličinou masové neschopnosti své doby.
Plné odpoutání tu není možné. A kdyby bylo možné, bylo by nepřijatelné. A kdyby bylo přijatelné, nebylo by pochopitelné, protože by se tak či onak vymykalo lidskému myšlení, jeho tolerančním možnostem.
Není přece možné spoléhat se na to, že by taková absolutní míra objektivity poznání svědčila pro člověka a pro lidskou společnost.
Předpokládejme, že by z pozice mimo tuto lidskou společnost bylo učiněno poznání o zbytečnosti nebo dokonce škodlivosti existence lidstva, a lidstvu sděleno formou vědního poznatku. K čemu by takový poznatek byl? Jistě ne k dobrovolné sebelikvidaci. Naopak, k aktivizaci všech funkcí směřujících k sebezáchově, od nejvyšších funkcí myšlenkových, až po nejnižší funkce pudové, od nejvýše organizovaných vědomých hnutí až po optimální úsilí individuální a živelné. Nesporně by tu zasáhl i patos lidské etiky a emoce by se rozpulzovala maximální měrou: právě v opozici proti poznání o zbytečnosti nebo škodlivosti vlastního rodu. Tedy tak, že toto poznání je obráceno naruby, návod z něho je vyvozen v jeho kvantitativně vlastní, ale převrácené hodnotě.
Ale cožpak je to v dějinách existence lidské společnosti něco nového? Cožpak lidská společnost žila vůbec někdy v nějakých jiných podmínkách? Vždyť přece vždycky byla z hlediska vnější přírody jenom pouhou součástí, která suverénně uplatňuje práva, která si sama vytyčuje, a mezi těmito právy na místě prvním právo na existenci v měřítku stálého rozrůstání, stále suverénnějšího vytyčování cílů a jejich postupného dostihování. V tomto smyslu je jí všechno dobré, není tu jiné etiky než etiky lidského cíle a k němu směřujícího účelu.
Žije-li vnější příroda v pocitové rovině, a pociťuje-li existenci lidské společnosti jako existenci parazita, obtížného hmyzu, plísně nebo stáda požírajících se dravců, transformuje se v protikladu k tomu týž fakt do lidských hlav jako znak lidství, lidské nadřazenosti, lidského poslání, morálky, krásna a tak dále.
Jde tu o starý poznaný fakt boje člověka s přírodou, boje přírody s člověkem. Proč je ho třeba znovu opisovat?
Na rovnovážném bodě tohoto boje se drží existence lidstva. Je vždycky více méně stejně daleko ke svému zániku jako je více méně stejně daleko ke své nesmrtelnosti. Lidský rod byl ve svém vývoji už aspoň jednou ve stavu kritického vychýlení z bodu této existenční rovnováhy. Předpokládejme, že tomu bylo tehdy, když vstupoval do stavu svého třídního bytí. To, že tuto krizi své existence přežil, ho učinilo schopným dalšího vývoje; je i není výsledkem vývoje přírody, lidského a nelidského zároveň. Mnohé nasvědčuje tomu, že v současné době prožívá převrácenou reprízu takovéto existenční krize, ovšem v měřítcích odpovídajících tisícinásobkům svého vlastního zvětšení, svého "materiálního rozprostranění", kterým za tu dobu lidstvo prošlo: o co řádově vyšší je existence lidského rodu a souhrn jeho schopností, o to řádově vyšší je i nebezpečí, které v dané chvíli prožívá.
A přece, ani tehdy (a to se prokázalo dalším vývojem) a ani dnes nepřichází ohrožení samé existence lidstva především z oblastí "vnější přírody". Nic nemůže v dané době ohrozit lidstvo víc, než lidstvo samo, a opět - bylo tomu někdy jinak? Zdá se, že v zásadě nikoli, jenom míra ohrožení se může měnit. Proti nebezpečím, přicházejícím z oblastí ležících vně lidského společenství, se dovede kolektivní člověk bránit více nebo méně účinně. Ale dovede vždy totéž, když ho začne ohrožovat vnitřní přírodně společenský zákon?
Jestliže si v konfliktu s vnější přírodou dovede stranit vždy a zcela, aniž by upadal do nepochopitelné sentimentality s čímkoli jiným kromě sebe sama, pak v případech vnitřních konfliktů, vedených silami přírodně společenských zákonů a lidskými silami proti nim, je jeho "stranickost" rozštěpena: vede si v takové době jako schizofrenik, který (protože žije svou existenci ve vědomí rozštěpeném na aspoň dva subjekty) svádí zápas sám se sebou.
Jde nám snad o to, charakterizovat jako přírodní jednotku nikoli jednotlivého homo sapiens, ale celou lidskou společnost? Prozatím nikoliv, i když i tomu tak skutečně je. V této souvislosti nám jde o to pochopit, že přemožení a jisté ovládnutí přírody, vnější přírody, bylo pro lidstvo snazším problémem než ovládnutí sama sebe, své "vnitřní" přírody.
Proces, kterým tento fakt boje prochází, nemůže nikoho nechat zcela lhostejným. Neoddiskutovatelná konečnost individuální lidské existence ještě - k opět a opět zjišťovanému podivu těch, kteří dospěli k poznání "posledních věcí člověka" a tedy by měli podle logiky svého poznání získat i odpovídající míru lhostejnosti a "nadřazenosti" - neumožňuje sama sebou odpoutání od tak individuu vzdálených a nedostižných veličin, jako je budoucnost lidstva, jistota o jeho příští zcela určitě materiální existenci a podobně; i kdyby ta jistota neměla být chápána jinak, než jako naděje na prostou existenci zřetězení dalších individuí, existenci, která pokračuje, trhá se, ale opět někde a nějak pokračuje. A přece v tom není ani o gram víc mystiky, než jí je v přírodě, než jí je v poznáních, ale hlavně a především v nepoznáních přírody.
Je to prostě nutnost, je to vlastnost oné živé hmoty, onoho souhrnu hmot a emocí a myšlení (které jsou buď formou jejich existence nebo projevu jejich existence, nebo důkazem jejich existence), který se nazývá a chce nazývat lidstvem, které neexistuje jen jako abstraktní matematická množina, ale prosazuje se jako přírodovědně zjistitelný fakt.
Být stranickým znamená stranit člověku až po tyto jeho základní existenciální faktory: parciální stranickost je formou vnitřních konfliktů a nelze se z ní vymanit právě tak, jako nelze nebýt člověkem.