I ti nejlhostejnější podrobují daný stav společnosti kritice. Vyvíjejí tedy typ aktivní činnosti, která je - v zásadě - povolána překonat více méně jakýkoliv stav lhostejnosti. Ale za jakých podmínek?
Kritika, nejobecněji vzato, je zpětnou vazbou, kontrolním mechanismem společnosti. Letitý boj o svobodu kritiky je de facto snahou kritického subjektu vyčlenit se ze svazků kritizovaného subjektu, protože kritizovat má smysl subjekt, nikoliv objekt: ten lze na základě kritiky subjektivních sil jen měnit. Ve stálé větší míře i tady platí, že kritická myšlenka se stává čím dále významnější "kritikou zbraněmi". V principu věci platí, že kontrola - kritika je tím přesnější, čím víc je odpoutána od všech interesů kritizovaného vývojového pohybu. V případech lidských činů takového stavu odpoutání nelze dosáhnout jinak, než pochopením rozpornosti věci samé. Schopnost stavět jeden element lidského myšlení proti druhému (nebo ostatním elementům lidského myšlení), umožňuje pochopit nesoulad věcí a nesoulad jejich pohybu. Pochopení nesouladu jakožto rozporu umožňuje řešeni rozporu a tedy i jeho samotný pohyb.
Profesionalizace kritiky není dána jen nutností vyšších odborných znalostí. Profesionalizace je podmíněna zlidověním kritiky na druhé straně: profesionální a lidová kritika je rozštěpem téhož procesu. Nelze, než aby se vzájemně střetávaly. Ta i ona může tíhnout k pokroku nebo k reakci - ale zpravidla ve vzájemně převrácené, protikladné relaci.
Krajní úpadek kritického myšlení a tvůrčí funkce kritiky nastává tehdy, kdy se monopolizují společenské mechanismy, povolané příslušným způsobem politizovat kritiku. Monopol politiky, nastolující stav vnější jednoty společnosti, zachvacuje celý komplex kritického myšlení: diferenciace může nastat jedině uvnitř tohoto monopolu. Vnější jednota - jako výraz dříve překonaného rozporu - se vnitřně rozpadá, jako příznak existence nových rozporů.
Kritika byla kdysi považována za vzpouru proti danému stavu věcí až tehdy, až se stala kritikou zbraněmi. Zdogmatizované pospolitosti ale záhy přišly na to, že slovo je vzpoura; odtud už nebylo daleko k poznání, že slovo je čin. A přece slovo zůstává činem "svého druhu", protože teprve materiální pohyb jím vyvolaný dotváří totalitu činu.
Nicméně, kritické slovo je hned dvojím ověřením odvahy, je- li zaměřeno proti zafixovaným mocenským silám. Žádný kritický subjekt nemůže počítat s tím, že právě jeho slovo se stane impulsem k materiálnímu pohybu: tedy než vůbec může nastat "skutečný" konflikt, je třeba podstoupit riziko marnosti svého činu nebo své oběti. A každý kritický subjekt musí počítat s tím, že odpovědí na jeho kritický čin, akci, bude mocenská protiakce. Možnost porážky "totálního činu" je druhým rizikem marnosti svého činu nebo své oběti. Odvaha k jistotě je prostá. Odvaha k nejistotě je dvojnásob těžká.