Kritické myšlení není jen prostou negací dosaženého. Je současně výrazem respektu k dosaženému, jakkoliv může být tento respekt pojat negativně.
Respekt k dosaženému a schopnost je v syntéze vstřebat, je základní podmínkou, kterou společenské vědy staví před začátek svého díla a do jeho průběhu jako metodologický princip, kterým se snaží překlenout propast mezi strnulým lidským myšlením a dialektikou materiální skutečnosti. Z věcného hlediska to předpokládá vyčerpat nesmírné množství energie před započetím vlastního díla. Mnohé nasvědčuje tomu, že právě to je dnes nejčastěji zdrojem pochyb o produktivitě marxistické metodologie, kterou lze nazvat metodou geneticko- strukturalistickou, přičemž jde o dialektickou jednotu historického a logického (J. Zelený).
Ale respekt k dosaženému nese v sobě nebezpečí řádově vyšší: jakkoliv tradiční marxistická metodologie vyžaduje odkrývání rozporů v jejich vývoji a souvislostech, přesto historismus postupu klade sám sobě a záměrně do cesty tolik překážek (v podobě hotových, "úplných", "osvědčených", "dějinně prověřených" systémů a nauk), že ne každý je schopen se přes ně dostat k realizaci své hypotézy v teorii. V takovém případě je axiomatický postup ve viditelné výhodě.
Ve skutečnosti ve výchozích axiomech má být "tohle všechno" obsaženo. Postup práce v případě jediného výchozího axiomu připomíná vratkou stavbu pyramidy, stojící nikoliv na své základně, ale stojící na svém vrcholném bodu.
Tak je tomu v případě volby výchozího axiomu. V případě, že výchozí axiom je odvozen ze skutečnosti, stává se stavba vědního postupu tím stabilnější, čím širší zobecnění uvedený axiom představuje, nebo čím víc jich je do východiska pracovního postupu pojato, protože tady jde o průmět dvou pyramid vědění jedním bodem.