V protikladu a v závislosti na respektu k dosaženému se jeví nutnost dosažené negovat.
Pokud jde o činnost společenského člověka, tedy jde o negaci politiky a těch forem života společenského člověka, které jsou z ní odvozeny a z kterých je odvozena ona. Nepochopit tento fakt znamená nepochopit právě to základní, co současná věda lidstvu nabízí: z hlediska vývoje společenskovědních škol to byl marxismus, který vytvořil filosofické, ale i společenské předpoklady k takovému překonání, protože kritikou politické ekonomie odkryl mechaniku působení a příčinné vazby nejen ekonomie, ale zejména politiky jako kategorie odvozené z ekonomiky přes existenci tříd a třídního boje. Politika je tedy formovým vyjádřením stavu třídního boje, třídní boj životním projevem existujících tříd, třídy produktem ekonomického stavu společnosti jako jeho vztahové vyjádření.
Toto "marxistické dogma" je v současné době z mnoha stran pozorováno s úsměvem převahy jako "věc devatenáctého století". Bude dobré konstatovat, že je z dobré polovičky ještě předmarxistickým "dogmatem", tedy dílem poznání ještě i buržoazních (popřípadě utopicko-socialistických) vědních škol. Marxismus je přejal tak, že je vnitřně znegoval: odkrytím celého mechanismu živelného vývoje společnosti (a politika je jen jednou z forem této živelnosti, i když formou "nejvyšší") vytvořil předpoklad překonání této živelnosti. Výsledkem procesu měla být vědecká politika - tedy nepolitika ve smyslu Leninových závěrů ve "Státu a revoluci".
Jestliže Lenin v procesu revoluce opět zdůraznil prvek "umění v politice", a Stalin později pojal politiku (a to už socialistickou politiku) převážně jako "umění", byl to důkaz nikoliv toho, že živelnost politických forem existence lidské společnosti nelze překonat jinak než centralistním "proorganizováváním", ale důkaz toho, že rozvoj lidského poznání nešel tím směrem a tak rychle jak to žádala konkrétní potřeba prvních socialistických států.
Nízká míra zespolečenštění práce v hranicích prvních socialistických států se stala předpokladem teoretické stagnace více než "Stalinova světodějná vůle". Pod materiálním vlivem stavu společenských výrobních sil se začalo bortit vysoké společenské vědomí, které předtím našlo svůj výraz v revoluci, a které ("proti veškeré materialistické logice") začalo produkovat vyšší stav materiálních výrobních sil - převážně bez nutnosti použít v tomto procesu vědy jako přímé výrobní síly. Na druhé straně vysoká míra zespolečenštěné práce (Amerika, Západní Evropa) si vynucovala svou konkrétní potřebou takové řídící metody a postupy, které by sice nezměnily společenskou podstatu existujících společenských vztahů, ale které by přesto umožnily tuto společnost ovládat ve smyslu dalšího rozvoje výrobních sil. Tak vznikla empirická americká sociologická škola, která se od dílčích řešení problémů výroby za půl století vypracovala v metodiku vedení předvolebního boje, a vstoupila tak na obecně společenskou základnu, na které sociologie jakožto věda může jedině spolehlivě stát.
Je tedy co negovat. Tam ani revoluce nekončí a svět je těhotný revolucí, jak nikdy předtím. Za předpokladu, že nechápeme revoluci jako negativistickou prostou negaci, ale jako negaci negace - jako tvůrčí akt. Dobře jste krtci, dobře ryli...