Vážnějším se stal interní problém marxismu: klasický marxismus zůstal pochopitelně nedopracován. Už to, že se nadále tradoval jako marxismus, omezilo dopředu jeho schopnost absorpce dalších a nových poznatků. Logikou věci se další marxisté stávali žáky a následovníky kteří závazně rozvíjeli či nerozvíjeli učení.
Předpoklad této degradace dalšího rozvoje poznání odklonem od tradice Marxova opozičního a buřičského poznání byl uvnitř díla klasiků obsažen jen zčásti, a to ještě převážně nepřímo - totiž přes nutnost politické bezprostřední aplikace. Teorie se tu stala přímo a nezprostředkovaně součástí politického boje, tedy i ztotožněním s ideologií, a v procesu dalšího revolučního vývoje byla nejednou, až nakonec úplně (za Stalinovy vlády) podřízena ideologii.
Ohromná životaschopnost marxismu, obsažená právě ve schopnosti ztotožnit ideologii a teorii, se s vývojem nových materiálních podmínek stala nejvážnější hrozbou zániku vědeckého myšlení marxistů. K téměř umrtvení teorie došlo v onom okamžiku, kdy před marxismus byl postaven kategorický požadavek pozitivity k novému společenskému a státnímu (tedy na výsost politickému) uspořádání v podobném smyslu, v jakém se původně přihlásil kdysi Comte, ovšem o společenský řád a století níže. Pozitivita se tu stala přitakáním a degenerovala v apologetiku.
Na této dějinné rovině se pak stal nejvážnějším problémem marxismu problém externí: Společenské dění světa bylo tak či onak od prvních socialistických revolucí tlačeno marxismem a jeho společenskými aplikacemi. Sociologické mimomarxistické směry, školy a školky se tudíž vyvíjely často po linii "politické neangažovanosti", v rovinách často odtažitých od přímého politického boje a tak - opět působením logiky svého východiska - začaly opracovávat ony společenské aspekty, které klasický marxismus nedopracoval, nebo které pozdější marxisté buď podcenili (z hlediska bezprostřední revoluce třeba i právem), nebo v kterých viděli "odvádění pozornosti revoluční dělnické třídy" od problémů hlavních. Teorie, politika, ideologie se tu smísily v jedno asi tak, jako když smísíme výzkum základní, odvětvový, projekci a výrobu - aniž by tu byly dozrálé subjektivní podmínky - totiž, aniž by všichni byli na úrovni inženýrů a výzkumných pracovníků.
Tak se v řadě oblastí lidského poznání dostaly buržoazní sociologické školy dál než marxismus, a protože stalinovská byrokratická stagnace postihovala postupně nejen vědy společenské, ale vědu a tvůrčí oblast vůbec - dosáhla v této kritické dějinné době buržoazní společnost náskok nikoliv v oblasti politické (kde "konec konců" byla bezmocná i proti zbyrokratizovanému socialismu), ale v oblasti vědní, což je svým způsobem významnější a pro další budoucí vývoj závažnější. "Ideologično" západní vědy se projevilo v materiálních, technických a společenských aplikacích jako "tvrdé materiálno", kterým byl oddálen očekávaný vnitřní krach buržoazní ekonomiky a tím i celé společenské struktury kapitalismu. Marxismus se už nejen jevil, ale přechodně v řadě oblastí i byl záležitostí devatenáctého století, přičemž revolučně působil dál ve své klasičnosti tam, kde ještě byly více méně klasické podmínky - kde ještě devatenácté století žilo. Jako revoluční síla dočasně přestal působit v podmínkách, kde se podmínky existence lidské společnosti - i když někdy pod jeho přímým a někdy nepřímým vlivem - změnily a dál vyvinuly.
Od té doby probíhající renesance marxismu jakožto teorie, se stále a pochopitelně pohybuje v rovině politické angažovanosti. Vlivem tradičních podmínek a vztahů z doby "kultu" je proces renesance bržděn: ještě nedošlo k vstřebání aspoň půl století poznatků věd, které se k marxismu nehlásily politicky, protože se nepodařilo vytvořit z gruntu nové marxistické řešení nejdůležitějších otázek doby.
Proces teto renesance dialekticko-materialistické společenskovědní školy - má-li se stát skutečnou renesancí a nejen politickou proklamací - nemůže být než negací teoretické stagnace z doby tzv. kultu a podmínek, které ji zplodily. Politicky pojato, tato opozičnost, která je životně nutnou pro další vývoj socialismu, nese v sobě nebezpečí odklonů k módám i zradám. Odklon od marxismu k nemarxismu může sice přechodně vyřešit zmatek v několika hlavách, ale nevyřeší problém společnosti - totiž, nevyřeší problém progresivní negace všeho minulého. Tedy nejen určité epochy socialismu, ale celého socialismu. A ne směrem více méně ke kapitalismu, ale v protikladu ke kapitalismu. Socializační proces lidské společnosti pokročil do té míry, že je bezpodmínečně třeba ověřit teoretické postupy, které z tohoto faktu vycházejí. Socializovaná společnost postupně ztrácí interní potřebu politiky za předpokladu, že tu budou objeveny, realizovány a společensky objektivizovány řídící postupy nového druhu, postupy "charakteru nové epochy".