Ze všech zemí světa, které již prošly politickou revolucí socialismu, Československo svým výchozím stavem nejvíce splňovalo předpoklady klasického marxismu pro přechod od kapitalismu k socialismu. Šlo o vyspělou průmyslovou zemi, s rozvinutou strukturou agrárně-průmyslové základny, zemi s intenzívním zemědělstvím, zemi s vyspělým proletariátem a značně kulturním lidem, vcelku s progresivní inteligencí, s pokrokovým uměním, vědou a rozvinutou technickou civilizací, s buržoazií mocnou, ale izolovanou válečnou kolaborací s fašismem, zemi, pro kterou nebylo jiného státně politického východiska než socialismus, která mezinárodně politicky nemohla volit jinak než příklon k socialismu.
Na druhé straně a v těsné souvislosti s tím vším: Československo je zemí s krajně omezeným půdním fondem, již za kapitalismu počátečně v některých oblastech devastovaným, relativně s nejhorší kvalitou vzduchu a vody na světě, s nepatrnými energetickými a surovinovými zdroji; s pohnutou a deformovanou politickou minulostí, sevřenou do kleští bojujících gigantů. A z toho všeho vyrůstající českou národní povahou, mimořádně životaschopnou - a mimořádně deformovanou.
Tedy - všechny podmínky pro výrazný experiment, jehož dosah měl a má být nejen evropský.
Experiment skutečně proběhl: působením dobového kánonu extenzívního rozvoje socialistické společnosti v podmínkách, v kterých již nebylo extenzívních zdrojů ani přírodních, ani lidských, postoupil proces původně kapitalistické devastace základních životních hodnototvorných zdrojů: ubylo půdy, dýchatelného vzduchu, regeneračních schopností přírody, surovinných zdrojů, podstatně se nerozšířila základna energetických zdrojů, extenzívními postupy nebyla dále devastována jen příroda, ale relativně i kultura člověka. Obrat k intenzívním formám využití daných existenčních zdrojů nastal: první fáze experimentu byla uzavřena, ale její důsledky trvají. Mezinárodně politické rozpory se vyřešily, ale vnitřní rozpory se prohloubily jako ztrátová cena za prvý zisk. Československo je dále experimentem, musí být experimentem z vnitřní povahy věcí potřeb a vztahů.2)
Zatímco světový socialismus ještě řeší a může řešit problémy své obecné životaschopnosti (a v podmínkách výchozích zaostalostí dosahuje vynikajících úspěchů) a základní problematiku mocenských struktur, československá skutečnost více méně vědomě zápasí o své vlastní lidské bytí: nikoliv jen vinou neúspěchů předchozí experimentální etapy. Ale prostě proto, že rozpory, které vyrůstají a zrají ve všech lidských společenstvích, v tomto malém a mnohostranně omezovaném společenství nabývají již zcela existenční povahy. Neřešit je tady, znamená toto malé patnáctimiliónové společenství obětovat "všeobecnému pokroku", který přece nemůže být všude stejně rychlý nebo stejně pomalý, nemůže byt rovnoměrný v tomto mnohostním nerovnoměrném světě.
Československo je nebo může být laboratoří budoucnosti. Jde v ní především o rozvoj lidského faktoru, o rozvoj člověka, o nalezení nového smyslu jeho nového života, o nutnost jeho adaptability a jeho přetvoření. Nezbývá nám, než abychom se sami k sobě začali takto chovat. Naplníme tím smysl světovosti víc, než když budeme planě usilovat o napodobování pro nás a budoucnost planých vzorů - ať je tím vzorem včera Sovětský svaz - poněkud velký na naše možnosti -, nebo dnes Amerika - poněkud velká pro naše potřeby. A navíc ještě cizí a - stará.
* * *
Československo je problém. A bude problém. K nevygumování.