Po obdobích, kdy se soudilo, že bůh je mrtev, se vrací období pochybností mnohých: je skutečně mrtev? Odpovídá se, že ne zcela. Po právu?
Bůh devatenáctého století je mrtev, neboť bylo již mnoho bohů, mnoho jich zesnulo, mnoho se zrodilo, a většina se přerodila. Bůh devatenáctého století zemřel, aby se mohl zrodit bůh dvacátého století. - Nikoliv jako náhražka boha minulého, ale jako odkrytí substance veškerého božství, kterým je sám člověk.
A přece starý bůh ještě přežívá. Nikoliv jen v institucích, ani nejen v přežívajícím myšlení těch, jejichž čas je rozdílný. Starý bůh přežívá především v otázce.
Byla vytčena a vyřčena pradávno: bůh byl na počátku lidského sociálního myšlení a jeho prostřednictvím se dostal na počátek všeho. Materialisté se mohli vracet před počátek vzniku lidského sociálního myšlení a - tvrdit opak stvoření. Ale formulace, dokonce i přesná její forma, byla dána předem, protože před vznikem společenského myšlení nebylo vlastního myšlení; byl svět zvířat a zvířecích potřeb. Byl to ovšem krásný svět, nikoli pro život člověka, ale pro zpětný pohled člověka, pro ohlédnutí.
Počáteční lidský svět byl bez boha nemyslitelný. Řád přírody byl vznikem lidského světa narušen a lidé museli svůj řád teprve stvořit. Stvořili tedy nikoliv řád, ale stvořitele řádu. Na cestu ho obdařili svými projektovanými vlastnostmi; jakmile se stal objektivně existujícím faktem a silou, začali si je na něm dobývat zpět a pro sebe. Aby tomu tak mohlo být, musel bůh vznikat v každé lidské pospolitosti na předělu vznikání lidského světa. Aby se bůh postupně zbavil svých původních zvířecích podob a vlastností, musel se tolikrát přerodit, kolikrát se přerodil projekt dalšího vývoje lidství. Protože staří bohové měli tu vlastnost, že v nových podmínkách nechávali své uctívače na holičkách, museli nastupovat na jejich místa bohové noví, více podobní současnému člověku a dovolující stimulovat procesy jeho dalších proměn a adaptací.
Filosofičtí materialisté byli postaveni před hotovou věc. Neskutečný bůh byl skutečností, základní filosofická otázka vytčena a formulována. Materialistická základní filosofická otázka je prostou negací stvořitelské téže. Vědomí nepředcházelo bytí, ale bytí podmiňuje vědomí. Tento převratný převrat uvolnil další lidské síly, umožnil novou projekci lidské společnosti a člověka. Byl nalezen - nový bůh. Byly uvolněny nové, netušené síly člověka. Byl sveden boj o počátek všeho; nikoliv proto, aby byl rozhodnut spor o minulém stvoření, ale proto, aby byl rozhodnut spor o budoucí stvoření člověka.
Ve sporu o tom, co bylo objektivní, jde vždycky především o to, co je objektivní, jak se to objektivním stává a proč. A dále, jaké jsou možnosti objekt měnit, jak jej reprodukovat, aby současně mohl a musel být reprodukován subjekt. Právě to je otázka všech otázek. Není tak božsky prostá, protože ani skutečnosti už nejsou tak prosté. Vyplývá z ní závazná péče o subjekt, který musí mít schopnost být poznáván jako objekt, a tak i sebe sama chápat jakožto svého dalšího strůjce.
Otázka dnes už nezní - co je bůh. Otázka dnes zní - co je člověk? Jakmile byl za božstvím nalezen člověk jako jeho stvořitel, je to nová otázka po stvořiteli - člověku. Problém se posouvá do jiné roviny. Na této rovině je vulgární nazíravý materialismus hlavním spojencem bývalých božstev, protože starou otázku znovu a znovu reprodukuje.
Konflikt s přírodou ovšem trvá. Není tak nemohoucí, a přece je těžší a složitější. Bůh umírá, protože člověk se poznává jako fakt jiné přírody než je příroda okolní. Otázka po hmotnosti obecně byla nahrazena otázkou po hmotnosti speciálně - včetně složité hmotnosti samého člověka. Ontologický problém a filosofickoantropologický problém jsoucna člověka splynul a nově se vydělil v okruzích poznání, v oblastech gnoseologických. Zdůrazněme: nově se vydělil!
Starý bůh nechává člověčinu povýšenou na boha na holičkách právě v nejtěžších chvílích. Ale co jiného může člověk čekat? V této dimenzi ontologická otázka trvá:
V jádru hmoty je neseno nebezpečí negace jí samé, nebezpečí, které - mnohonásobně zprostředkované - v sobě nese a cítí, jež tuší a o němž ví i člověk.
Jaderná energie byla uvolněna a téměř již zvládnuta. Skutečně zvládnuta?... Ale ve hmotě, neživé hmotě je potencionálně obsažena hmota živá. Biologický výbuch má lidstvo teprve před sebou. Může být, a pravděpodobně bude, neméně nebezpečný i životadárný jako nukleární štěpení. Protože, kde vlastně je záruka, že bude regulovaný a ochotný se řídit vůlí člověka? Jenom v tom má být záruka, že Stvořitelem je člověk?
Jestliže bytí je podmínkou lidského vědomí, a tedy i poznání, pak - jakmile objektivační proces už jednou začal - je, a stále více se stává, poznání předpokladem lidského bytí. Nových forem bytí, nových variant bytí, nových způsobů bytí. Nebo jenom prostého uchování lidského bytí.
Materiální bytí člověka, v zájmu jeho materiální existence, materializovalo a materializuje procesy poznání v reprodukčních procesech bytí člověka do té míry stále výrazněji, že původní výchozí vztah se může a pravděpodobně musí dialektikou svého vlastního vývoje převrátit v determinující vztah opačný.
Říci dnes, ze materiální bytí lidského světa je stále více závislé na vědomí, že vědomí stále ve větší míře determinuje materiální bytí lidské společnosti a světa, který lidstvo obhospodařuje - to je něco podstatně jiného, než tvrdit, že materiální bytí bylo od počátku odvozeno od vědomí - "ideje", která zrodila "jsoucno".
Protože jde o problém přizpůsobení a schopnosti přizpůsobení života životu, uvědomili si jej lidé právě opačně: jako problém neschopnosti přizpůsobení se novým životním podmínkám, které sami pro svůj život vytvořili. Tedy jako problém odcizení a sebeodcizení. Změna, kterou současné lidstvo prochází, je mimo jiné objektivně obsažena ve vypjaté míře této formy sebeuvědomění, protože právě tím "pocit" odcizení je.
Existence takového pocitu předznamenává mnohost a různost forem existence člověka.