Každá věda pojímá člověka po svém. Přitom každá věda, i když se člověkem a jeho existencí přímo nezabývá, nutně musí vycházet z více méně zcela určitých představ o člověku. A čím specializovanější věda, tím parciálnější a také abstraktnější je její pojetí člověka.
Filosofie pojímá člověka převážně jako záhadu, nebo komplex záhad. Marxistická filosofie vyřešila pro svou dobu tento obecně "trapný" vztah k člověku dvěma způsoby: především tím, že se zachovala k člověku jako speciální věda o něm.
Přes oblast politické ekonomie a její kritiky došla k poznání základních vlastností a základních pohybových, vývojových momentů člověka jakožto společenského člověka daného kapitalistického století. Jakmile to bylo učiněno, bylo možno s takto pojatým člověkem pracovat exaktní metodou, jejíž úroveň nebyla pozadu ani za exaktností soudobé historiografie (protože toto dané století bylo ještě stoletím vlády historiografie), ani nebyla pozadu za exaktností soudobé přírodovědy (protože toto dané století bylo rovněž už stoletím vlády přírodních věd). Přírodně historická metoda zkoumání člověka se stala součástí marxistické filosofie společně s jeho ekonomicko-společenským určením.
Protože na dané dějinné úrovni tak došlo k optimálně možnému sblížení sumy lidského vědění o sobě a o světě, a protože tomu až dosud v dějinách bylo tak, že takové komplexní sumarizování vědění a sebeuvědomění bylo možné jen jednou za několik století nebo tisíciletí, proto marxismus začal působit jako objektivní síla zformovaná do uceleného světového názoru.
Návod, který v něm byl obsažen pro společenskou praxi, začal působit objektivní silou: v zájmu své realizace v masách, společenského člověka a jejich vědomí se začal oprošťovat od postradatelných složitostí, dokončuje tak svůj proces abstrakce, s kterým původní autority marxismu už nechtěly mít nic společného. Tedy druhý způsob, kterým marxistická filosofie vyřešila svůj vztah k člověku, byl obsažen v marxistickém pojetí praxe.
Pojetí společenského člověka, které takto vzniklo, bylo sice v zásadě pravdivé, a jakožto pravdivé se také v procesu vývoje uplatňovalo v daných revolučních teritoriích i neúzemních revoltujících oblastech existence společenského člověka; jakmile se ale pravda teorie prostřednictvím světonázoru a z něho vyrostlé revoluční praxe realizovala v životě společnosti, vyjevilo se zploštění, kterým marxismus od svého vzniku (jako teorie) po svou realizaci (jako společenské praxe) prošel. Na cestě za revolučním cílem si podržel především ty stránky svého celku, které byly nepostradatelné pro vyvíjení revolučního tlaku a realizaci revolučního aktu, a podle dané revoluční situace odsouval a odkládal ony stránky, které byly napojeny historicky na perspektivu příliš vzdálenou.
Proces oprošťování marxismu od složitého a tedy proces jeho zjednodušování až ke stavu společenské použitelnosti, byl procesem další abstrakce jeho poznání i vzhledem k jeho parcialitě: pojetí, jehož základem bylo třídní chápání pohybových procesů dané dějinné společenské epochy, se stávalo s přibývajícím časem pojetím výlučně třídním. Parcialita, i když správně obrážející základ dějinného vývoje, se měnila ve vědomí lidí v univerzální pohled na člověka jakožto člověka výlučně třídního. Tak hlavní bylo povýšeno na jediné, část byla zaměněna za celek.
Dokud trval a trvá stav třídně společenský, potud se může toto pojetí uplatňovat jako pravdivé - i když zjednostraňující ty stránky života člověka a společnosti, které se této parcialitě jakožto formě abstrakce vymykají svou konkrétní všestranností. V okamžiku, kdy třídní podloží daného společenského řádu mizí a ubývá, přežívá takové zjednostranění právě jen v pojetí, ale už ne v realitě. Malá a dějinně nezbytná deformita východiska pak logikou svého vlastního pohybu směřuje k deformitě totální, vědomí založené na původním pojetí se staví proti skutečnosti a ve vzájemném střetnutí jedno deformuje druhé.
Z vědy se tak stávala čím dál tím víc politika, z teorie umění, z teorie revoluce pak umění revoluce. Po rozhodujících revolučních aktech tohoto století (1917-1950) bylo tak lidstvo ve svém pojetí člověka zhruba tam, kde bylo při vzniku marxismu: i když se jakožto člověk třídně společenský objektivně zrealizoval a negoval, viděl sám sebe ve své parcialitě, ve své jednostrannosti, navíc převážně v té, která bud mizela nebo byla na ústupu. Viděl se tak o to jasněji, oč minulejší byla tato forma jeho existence. Ve skutečnosti už byl jiný, a rozpor mezi jeho vědomím a bytím měl možnost opět kulminovat.
Původní marxismus byl oproti svému těsně porevolučnímu pojetí člověka univerzálnější, všestrannější. Proto lze na jeho půdě provádět objevné vykopávky nesmírné historické hodnoty. Boj o tzv. mladého Marxe s jeho filosofickým pojetím odcizení nebo pojetím vývojového procesu kultury byl takovým činem. Uskutečňoval se jako obdoba Leninova činu na poli teorie státu, revoluce a diktatury proletariátu, a může mít i obdobný historický význam - i když ne tak revolučně efektní, ale revolučně dosažný ano. Jestliže Leninova rekonstrukce Marxova a Engelsova pojetí státu, revoluce a diktatury proletariátu byla dostatečným teoretickým návodem Říjnové revoluce, pak už jen prostý návrat k tzv. leninským normám ve stranické práci a ve vztazích mezi revolucionáři byl dostatečným teoretickým fundamentem pro nekrvavou (nebo protikrvavou ?) revoluci XX. sjezdu. Návrat k "Marxovým normám" pojetí revoluce, společnosti, člověka, humanismu, vědy a komunismu tu dává nesporně množství dalších možností.
Nicméně - celá tato oblast je oblastí dějin marxismu. To není málo, ale také už to nemůže být vše, protože o návrat může jít jen ve velmi přesně vymezeném slova smyslu. Poznání vlastních dějin je bezpodmínečně nutné - podlehnutí vlastním dějinám bezpodmínečně nebezpečné.
Jde o to, že parciální pojetí člověka v procesu poznání jednotlivých vědních disciplín se rozvíjelo dál, ať už je vládnoucí revoluční světový názor uznával nebo neuznával, vstřebal či dočasně vykázal za své hranice. Koncepce, které byly prohlašovány za nevědecké, a které svým zjednostraňováním člověka také (z hlediska univerzálního historického pojetí) nevědecké byly, přesto přinášely nová poznání a nové metody poznání nekonečně mnohostranné skutečnosti jakou je člověk. Tak po etapě dalších poznání a jistot se člověk vrátil i do filosofie jakožto trvající záhada, která tím, že byla objevena jako poznatelná, nestala se už proto poznanou.
Marxismus poznal a identifikoval člověka na jeho určité přírodně dějinné úrovni: nepoznal ho, a ani nemohl poznat jakožto takového, protože "jakožto takový" neexistuje. Ale tím, že provedl takovou redukci jeho dějinně daných, a přece obecně platných vlastností, určení a vztahů - tím vytvořil nejenom možnost, ale především nutnost, aby tak tomu bylo i nadále: napříště - člověk, jakožto společenský člověk ovšem, který nebude schopen se v procesu svého vývoje určit aspoň do takové míry obecnosti, do jaké se určil už v minulosti, bude také méně člověkem než už jím byl a je mu za to pykat. To je soud, který nad sebou člověk vyslovil sám, který od té doby nese v sobě a před kterým proto nemá kam by unikl. Leda do stavu všeobecné degenerace a přírodně-společensko-kulturní degradace.
Aby bylo jasné, že nejde o mystiku: úsilí po stále všestrannějším, stále komplexnějším, stále univerzálnějším sebepoznání není dáno ani tajemným shůry, ani tajemným zevnitř: jde tu především o prosté zachování stavu bytí, ale takového stavu bytí, které se nemůže zastavit; ve stavu parciální existence si člověk mohl dovolit degenerovat a " společensky" i kulturně zanikat a opět na jiných místech a v jiných souvislostech vznikat. Ve stavu "univerzální společenskosti" si takový luxus dovolit nemůže, nechce-li riskovat svůj všeobecný, univerzální zánik.
Tomuto nelítostnému faktu musí být podřízena a nadále bude podřízena celá jeho existence, jejíž váha se stále více přenáší z oblasti přírodních zákonů do oblasti zákonů historických, společenských. Z tohoto hlediska je nutno vycházet i v pojetí člověka, které od parciálního směřuje přes dějinně kvantová vyjádření k univerzálnímu - i když univerzálního nikdy nedosáhne jinak, než jako dějinně dané nebo, a to čím dál tím více, dějinně dosažené.