Každá forma existence člověka je možná jen za předpokladu svého protikladného určení a vyjádření, přičemž jak určení, tak vyjádření tohoto určení je vnitřně vymezeno dvěma možnými krajními protiklady. Rozmanitost této protikladnosti je více méně nekonečná, protože i vlastnosti člověka, jejich kombinace a prolínání je nekonečné; a je tedy nekonečné množství jejich určení a jim odpovídajících vyjádření. Rozmanitost této protikladnosti je nevyčerpatelná v té míře, v jaké je nevyčerpatelná vývojová možnost člověka; tedy i nerealizovaná, neexistující protikladnost člověka je formou existence člověka, byť třeba jen formou potenciální, nebo hypoteticky možnou.
Ve skutečnosti tyto "možné" formy existence člověka jsou z hlediska určení a vyjádření člověka za určitých okolností důležitější než určení a vyjádření člověka už existujícího3): dávají vědět (nebo aspoň tušit) čím člověk vlastně je, protože je nejen tím čím už je, ale i přinejmenším i tím, čím může být, a tedy i v nějaké míře bude. Naplňování potřeb člověka musí probíhat tak, aby si člověk neodřízl možnosti dalšího vývoje - naopak, aby svůj další vývoj k hlubší rozmanitosti a větší obecnosti stimuloval.
Člověk ovšem od počátku byl člověkem biologickým, byl a je přímou součástí přírody. Ale i když jím byl, neměl původně proč si to uvědomovat, a když vědomí toho dozrálo, záhy je začal potlačovat: mezi sebe a přírodu postavil převážně nutnost své existence, svou abstrakci. Tak žil svým zprostředkovaným vyjádřením, vlastně dodnes neschopen se určit a tak žít ve svém sebeuvědomělém určení a stavu.
Právě tak, jako člověk žije nejen svou minulostí a současností, ale i svou budoucností (tedy svou existencí i neexistencí!) právě tak existuje i neexistuje ve všech svých ostatních určeních a jejich vyjádřeních. Jeho sociální určení je vyjádřeno filosoficky, jeho antropologickému určení odpovídá vyjádření existenciální: v každém z těchto možných určení a jejich vyjádření je postižena současně jeho faktická existence, i jeho faktická neexistence, fyzikálně zjistitelná a fyzikálně nezjistitelná - přičemž existence i neexistence je tu do té míry skutečná, že je od sebe navzájem neoddělitelná: abstraktní člověk je ve svém sociálním (sociologickém) určení, určení antropologickém a vyjádření existenciálním stejně skutečný jako člověk konkrétní, a cele je člověkem až tehdy, je-li konkrétní a abstraktní zároveň - za předpokladu, že platí aspoň čtyři jmenované roviny jeho existence zároveň (určení sociologické a jeho vyjádření filosofické, určení antropologické a jeho vyjádření existenciální). Vnitřně vymezuje každé určení jednou svou stranou tak či onak stav zvláštního, druhou stranou stav obecnosti, aniž by bylo kterékoli z uvedených určení a vyjádření s obecným a zvláštním totožné jakožto takové.
Snaha po univerzálním postižení takové totality jako je člověk je stejně oprávněná v této oblasti jako v jiných oblastech, a z hlediska poznání koresponduje, a z hlediska objektivní univerzální reality odpovídá reálné existenci univerzálního, jako materialistického východiska poznání světa a samopohybu hmoty.
Univerzální existence člověka je součástí univerzální existence hmotného světa; jestliže se tu vývoj hmoty člověka, se všemi atributy jeho hmotnosti, rozkládá do dvou specifických oblastí (které chápeme jako oblasti zákonů přírodních a historických), nemění to nic na tom rozhodujícím. Totiž, že hmotný vývoj probíhá sice dvěma odlišitelnými způsoby ("přirozeně" jakožto příroda, a zprostředkovaně vědomím jakožto historie, ale konec konců vědomím opět tak či onak materializovaným), které se k sobě chovají jako dvě stránky téhož rozporu, ale tím i téže jednoty: do této jednoty vstupuje, je v ní přítomen, prostupuje jí univerzální stav hmotného světa ve svých nejobecnějších i ve svých nejzvláštnějších zákonitostech - a tento vztah (vztah lidského světa ke světu mimolidskému, lidské univerzality k mimo-lidské univerzalitě) je prvním a posledním kauzálním vztahem, jehož výsledným působením je lidská existence a stav této existence. Opět: v této dimenzi ontologická otázka trvá!
Proto existenciální vyjádření (které chápeme jako rozpor jedinečného a průměrného), je stejně tak posledním v řadě pojmových určení a jejich vyjádření, jako prvním, protože člověk je a existuje neustále jak ve stavu své jedinečnosti, tak ve stavu své průměrnosti.
Přiblížit se poznávacími prostředky k univerzálnímu pojmu člověka má smysl právě vzhledem k možnosti jeho univerzální existence, jako odpovídajícím způsobem organizované a dále se organizující hmotné struktury. To, co lidé prožívají ve svých "dílčích pojetích", a parciálně pojatých formách sebeuvědomění, se může priorizováním těchto parcialit stát zdrojem hypertrofií jedněch stránek jejich existence a chudokrevností stránek druhých, příčinou choroby lidského univerza a jeho zániku. Potřeba, jako následek a příčina tak může mít ráz jak kauzálního vztahu vedoucího k rozvoji nebo k odumírání. Odpovídajícím centrem signálu tu může být jen totalita lidského vědomí o totalitě všech forem a stránek lidské existence. 4)
Chtělo by se - na tomto místě - mluvit o základní potřebě člověka, totiž poučit se o vývoji ("samopohybu") hmoty v nejširších kosmických měřítcích. Z této ontologické základny se člověk snaží organizovat své společenství jako optimální harmonický samopohyb, co nejméně znešvařovaný zbytňováním jedněch forem své jsoucnosti na úkor jiných forem. Touha po harmonii je lidská touha - je to touha po rytmu, který je i lidský, ale který člověka nepředstavitelně překračuje. Tak permanentní rušitel harmonie nachází svůj hlavní zdroj (a asi jediný zdroj) slasti v pulzující harmonii, kterou v rozmezí své působnosti a možnosti neustále porušuje. Ne-li už jinak, tedy aspoň tím, že dává zbytnět jedněm formám své jsoucnosti na úkor forem druhých, aby se tím znovu a znovu nebezpečně vychyloval. Do třídy těchto nebezpečných zbytnění patří především ony jeho formy, které původně vznikají jako abstraktní vyjádření, ale které se (vlivem strnulosti lidského myšlení) s tak úpornou houževnatostí fixují z vyjádření na určení člověka: a touto rovinou se materializují jako zvěčnělý, už nekorespondující pojem.
Pojmy, do kterých se rozčleňuje pojem univerzálního člověka, jsou vzhledem ke své pravdivosti ověřovány tímto svým nadřazeným pojmem a naopak - jsou povolány jej ověřit.
Aby se s řadou podřízených pojmů dalo pracovat, je nutno od jejich skladby vyžadovat, aby ve své sumě obsáhly celek pojmu nadřazeného, a aby z nich a jejich pomocí byla aspoň zhruba odvoditelná mnohost a složitost daného stavu až po životní jedinečnost. Toho lze dosáhnout v tom případě, že řada těchto obecných pojmů více méně přesně obráží hlavní formy existence člověka. Platí tedy, že v nich musí být obsaženo hledisko stavu, hledisko vývoje a hledisko širší (přírodně hmotné) totožnosti.