Pro člověka je snazší - nejen atraktivnější - klást otázku po existenci boha, než otázku po existenci člověka. To plyne nejen z míry potřebné odvahy, ale z povahy věci samé: trvá tu potřeba zprostředkování hlavní a základní otázky. Sebeověřit se jakožto nositel božství je pochopitelně snazší než ověřit se přímo. Podobně - určit se jako činnostní element, nebo element činnosti je snazší, než určit se přímo jakožto člověk. Otázka zní, zda vůbec je možné takové přímé sebeověření člověka, nebo, lépe, kdy to možné bude. Dopředu se nabízí hypotetická odpovědi pravděpodobně tehdy, až bude člověk "plně" člověkem. Nebo snad jím už je?
Marx ve známém dopise Weydemayerovi se odřekl objevu tříd a třídního boje, který mu byl s neporozuměním přičítán i daleko později. Reklamoval pro sebe pouze objev nutnosti konkrétně historické formy revoluce. Tedy činu, jeho dějinné podmíněnosti a subjektivní nutnosti. Dnes je již dobře známo, že právě to - i když v obecnější společenské a lidské dimenzi - tvoří podstatu marxismu.
Sklerotické období vývoje porevolučního marxismu navrátilo úrovně procesů lidského poznání do předmarxovských stádií.
"Povrchní žáci, stejně jako uspěchaní či nesvědomití odpůrci často opomíjeli originální rysy Marxova materialismu. Odpůrci jej více méně ztotožňovali s metafyzickým materialismem a vymezovali podle rozšířené a nesprávné formule jako redukci vyššího na nižší. Povrchní žáci převáděli marxismus na ochuzený scientismus a redukovali filosofii na extrapolaci vědeckých výsledků, a to dokonce tak, že např. považovali za "vědecké" ty dějiny, v nichž budoucnost je již předurčena." (R. Garaudy)
Takový bystrý a neúnavný filosofický provokatér marxismu, jakým se osvědčil být Sartre, v podstatě nepřecenil pozitivní míru svých existencialistických stanovisek, i když je dovedl vášnivě hájit; v podstatě mu sloužila k myšlenkové provokaci. Podle jeho soudu existencialismus z marxismu "nečiní. . . nic předmětem diskuse, avšak uvádí v pochybnost mechanistický determinismus, který totiž není marxistický a který byl do této totální filosofie zavlečen zvenčí."
Podle této zásady pak Sartre shrnuje "otázky, které marxistická filosofie zanedbala":
"Není opravdu pochyby o tom, že marxismus se jeví dnes jako jediná možná antropologie, která musí být historická i strukturální. Je to zároveň jediná filosofie, která zkoumá člověka v jeho totalitě, tj. vychází z materiality jeho životních podmínek. Nikdo jí nemůže nabídnout jiné východisko, protože by to znamenalo učinit předmětem zkoumání docela jiného člověka." Ale, Sartrovo - ale: "V rámci marxistického myšlenkového pohybu nalézáme však trhlinu, která se zvětšuje tím více, čím rozhodněji marxismus - v rozporu se svým prvotním zaměřením - se snaží vyloučit tazatele ze svého zkoumání a z dotazovaného chce učinit předmět absolutního vědění."
Taková snaha po objektivitě je v souladu s úrovní vědeckého myšlení devatenáctého století. Dvacáté století doslova i obrazně pojem objektivity vědeckého poznání kvantově mění.
Použijeme-li Heisenbergova výkladu kvantové teorie, musíme vyjít z toho, že "pravděpodobnostní funkce je směsí dvou různých prvků, zčásti skutečnosti, zčásti stupně našeho poznání skutečnosti." "Předmět" teoretického pojednání by měl být oddělen od nástrojů pozorování, kterých použijeme.
Jestliže je, "vystoupí do popředí subjektivní prvek v popisu ..." neboť "měřící zařízení bylo přece konstruováno pozorovatelem." A Heisenbergův závěr: ". . . a musíme si připomenout, že to, co pozorujeme, není příroda sama, nýbrž příroda vystavená našemu způsobu kladení otázek."
"Kvantová teorie, jak to vyjádřil Bohr, nám tak připomíná, že při hledání harmonie v životě nesmíme nikdy zapomenout, že ve hře života jsme současně diváky i herci."
Jestliže problém vztahu objektivního a subjektivního postihuje celé lidské myšlení, plně a včetně jeho pozorovacího vztahu k vnější přírodě, pak o to výraznější je tu postih "vnitřní přírody člověka". Sartre, pokud jde o poznání člověka, v tom nevidí rozdíl metod, jako spíše vliv "hlubší kontradikce, jež se dotýká samého smyslu lidské reality". Podle jeho požadavku "má-li se antropologie stát členitě organizovaným celkem, musí překonat tento rozpor - jehož zřídlem není vědění, nýbrž sama realita - a sama za sebe se ustavit jako strukturální a historická antropologie."
Garaudy pak vymezil marxistický humanismus jako metodologii dějinné iniciativy k uskutečnění totálního člověka: předchozí a přechodný vývoj marxismu znamenal "znetvoření ducha marxismu, který tvoří svou podstatou metodologii historické iniciativy". "Existovat znamená pro marxistu tvořit." "Moment tvorby a s ním i moment subjektivity a moment transcendence, překonání daného, jsou podstatné pro marxismus." V marxismu existence předchází podstatě, "... vědomí předjímá realitu".