Obecné a zvláštní nejsou usmířeny, prohlašuje T. W. Adorno. Pojmy "je třeba vždy znovu přivést k živému materiálu", pojmy se musí vždy znova prověřovat živou skutečností, překonávat tak jejich tuhost a strnulost, "převádět je do pole napětí živé skutečnosti". Postupem k celku získáme klasifikační pojmy, nikoli takové, které by postihovaly život společnosti, přičemž hypotéza na nich budovaná je indiferentní vůči zákonům společnosti.
Atraktivnost empirických postupů vyplývá z jejich "objektivity", přičemž objektivita společenských výzkumů je jednou z metod a ne něco, co bylo ověřeno, vyzkoušeno "jako takové". Objektivní poznatky "zůstávají výrokem o subjektu" ve smyslu jeho poznávacích schopností, a jsou nakonec vždy sekundárními procesy poznání. Tak se sekundární stává v procesu poznání primárním. Nicméně "je třeba znát obecné, abychom mohli pochopit zvláštní", protože jedno se může projevit druhým a naopak. Jedině tak se můžeme dostat k pojmu "společnost". Potud T. Adorno.5)
Nesporná relativizace, která se v reprodukovaném výkladu jasně obráží, nás zajímá především pro svou výrazně dialektickou fundamentaci. Z hlediska dialektiky zůstává skutečně obecné a zvláštní neusmířeno - až do momentu konfliktního řešení. Převod pojmů "do pole napětí živé skutečnosti" je základní podmínkou jejich optimálně možné pravdivosti (optimálně možného poznání): vypadá však jinak u pojmů, jejichž proměna v závislosti na dějinném čase a prostoru probíhá rychleji, a jinak u těch, které ve vztahu k živé skutečnosti "stagnují pomaleji". "Věčné" a "neměnné" pojmy jsou jenom ty, jejichž čas zrání - čas jejich rozporu se skutečností, kterou obrážejí a vyjadřují - se ještě nedostal do zvratného "momentu", do konfliktního stavu řešeného rozporu. Tak není ani věčných, ani neměnných pojmů, jsou jen pojmy zvěčnělé, jimž jsme (nejčastěji z pohodlnosti našeho myšlení, ale nejen proto) ochotni přisoudit trvalost, která není dána ničemu. Konec konců je to jediná jistota, které se ve všeobecném plynutí chytáme a chytit můžeme, protože si ji neseme v sobě.
Z tohoto hlediska pojmová struktura a pojmové určení není totéž: pojmová struktura jevu (reality) předpokládá, že bylo dosaženo vyčerpávajícího souladu mezi strukturou reality a pojmovou strukturou, která danou realitu obráží. Tento vyčerpávající soulad je roven absolutnímu souladu ve smyslu jedinečnosti dané reality (jevu). Tam, kde provádíme pojmové určení daného jevu (reality) se ve skutečnosti snažíme dosáhnout pojmové struktury: záleží jenom na tom, nakolik si uvědomujeme - do jaké míry je možné pojmové určení uvést do souladu s pozorovaným jevem, tedy jaké míry pojmové struktury lze dosáhnout. Snahy takového druhu, jako je určení "základní vlastnosti člověka" (a tím "vyloučení" nezákladních vlastností), definování pojmu "jako takového" (např. pojem "potřeba jako taková"), nalezení všeobecně platného systému fungování společnosti "jakožto takové" apod. patří vždycky více či méně do této oblasti záměny pojmového určení s pojmovou strukturou. Ve skutečnosti jde o dědičnou chorobu poznávajícího subjektu . . .
Podobně záměna zvláštního za parciální a obecného za univerzální: přitom tady jedno může být druhým a naopak, ale právě tak nemusí. Zvláštní může být znakem parciálního, ale může být i znakem univerzálního - a to nejenom jeho části. Obecné může být parciálním ve vztahu k univerzálnímu a univerzální parcialitou obecného.
Záměna parciálního a univerzálního za zvláštní a obecné je - metodicky vzato - použití mechanicismu namísto dialektiky. Obsahově vzato metafyziky za dialektiku.
Přesto lze - při plném vědomí toho, co děláme - tento postup volit, jde-li nám vědomě o přiblížení se jevové složitosti, nebo vést důkaz pomocí formalizovaných vyjadřovacích prostředků.
Při určení člověka ("co je to člověk") sledujeme souběžně odpověď na otázku: co je to lidská potřeba? Jestliže první otázka je sama o sobě zajímavá, pak ve spojení s otázkou druhou je historicky nutná.
Budeme vycházet z předpokladu: člověk je ve své totalitě jednotou, ale jak svou vnitřní strukturou, tak svým vnějším, působením jednotou nekonečně složitou a rozmanitou.
Jak jsme již naznačili, každá věda pojímá a zkoumá člověka po svém, v určitém vymezeném parciálním výseku ze skutečnosti a její celistvosti. I když se tyto parciální oblasti různě překrývají, lze je - teoreticky vzato - složit v univerzální celek: i když tento celek nemůže být celkem ve smyslu své všeobjímající univerzality, přesto lze dosáhnout celku, který je obrazem stavu konkrétního lidského poznání a jeho realizačních možností. Tímto postupem lze dojít určení člověka a lidské společnosti ve smyslu jejích sumárních realizačních schopností, a to nejen operativních už v oblasti výroby samé, ale operativních v oblasti vědy a poznání, tedy nejen už aplikovaných, ale i aplikovatelných, nejen realizovaných, ale i tak či onak realizovatelných. Je to cesta, která vede k poznání a pochopení nikoli toho, co a jaké jsou lidské potřeby, ale co z nich a které z nich jsou realizovatelné, byť bez ohledu na současný stav výrobních a obecně produktivních společenských mechanismů, organizací a struktur, ale právě s ohledem na stav vědního poznání, které je pro danou oblast rozhodující už dnes i jako přímá výrobní síla. I když tuto cestu a tento sumarizační výzkum bude třeba jednou podstoupit, ponechme jej prozatím v naší úvaze stranou: nevedl by (jakkoliv se to snad na první pohled tak jeví) přímo k našemu cíli. Abychom došli k odpovědi na otázku "co je to člověk z hlediska jeho lidských potřeb", nebo, chcete-li, přímo "co a jaké jsou lidské potřeby", nelze nám odpovědět pouze, které z nich lze uspokojovat; protože odpověď by tu byla vždycky více méně tradicionelní, více méně vycházející z daného stavu. Přitom zcela neřešen by tu zůstal problém vzájemné vylučitelnosti potřeb, problémy jejich vnitřního konfliktu, jejich rozpornosti, problém jejich nikoliv potencionálních realizačních možností vzhledem k produkčním zdrojům, ale problém jejich realizačních možností vzhledem ke konzumujícímu subjektu, jejich proměnnost apod. Nicméně, tady už vyslovujeme předpoklad, který je třeba teprve dokázat.
V našem případě zvolíme postup jiný, obrácený: i když nám jde o potřebu a její zjištění, nezačněme potřebou, ale člověkem. Na této cestě je nám třeba jít spekulativním postupem hypotézy.
Vyjdeme z dalšího předpokladu, totiž že pojmy, které vykazují relativně nejmenší míru historické proměnnosti, jsou ty, které nejobecněji fixují ve vědomí lidí danou lidskou skutečnost, protože v nich je zvláštní, tedy i periodizačně historické, obsaženo jakožto v obecném.
Proti možné námitce z antihistorismu této metody se lze předem ohradit takto: pojmy vznikají historicky, jako výraz postupujícího procesu poznání. Na dosažené rovině obrážejí nikoli faktický stav reality, ale faktický stav roviny dosaženého poznání daného subjektu. Pokud jde o pojmy, kterými se určuje a sám se sebou pracuje člověk, platí totéž - jen s tím rozdílem, že poznání je tu povýšeno na sebepoznání a uvědomění si světa na sebeuvědomění světa a sebe v něm.
Vrátíme-li se k tomu, že zvláštní je obsaženo v obecném, vyjde nám, že pojmy obecnější v sobě zahrnují pojmy méně obecné (zvláštní), i když jim pro danou dějinnou dobu mohou propůjčovat třeba celou vnější formu, nebo její rozhodující znaky: a podmiňují tak poznání obecného prostřednictvím zvláštního. Jakmile ale tento proces poznání byl učiněn, zůstává tu obecný pojem jako míra dosaženého poznání (sebepoznání) a lze s ním dále pracovat více méně "autonomně", s rizikem ovšem, že vývoj reality se vzdálil míře poznání zafixované v pojmu. Přitom lze (hypoteticky) odhadnout trvanlivost nebo prostě platnost pojmu, s kterým se pracuje - jakožto s klasifikačním pojmem.
Zpravidla se má za to, že klasifikační pojmy předpokládají hierarchii pojmů. Protože jev je většinou vymezen aspoň dvěma pojmy, vyjadřujícími jeho vnitřní protiklad - a činící z něho vztah - nenecháme se dopředu mýlit předpokládanou zvyklostí. Pokud hierarchie pojmů platí (a platí jistě ve vztahu obecného k ještě obecnějšímu, nebo ve vztahu zvláštního k ještě zvláštnějšímu!) předpokládejme, že může platit stejně tak v řadách jako v jednotlivé posloupnosti, přičemž rozčlenění jednotlivého na řadu nás pomocně přibližuje k faktickému stavu poznání konkrétna.