Podstatou člověka se tak vyjevuje ne tak podstata jakožto taková, ale činnost podmíněná vědomím a konfrontovaná s praxí.
Nicméně, marxismus se nevyhýbá a nemá proč se vyhýbat přímé otázce a přímé odpovědi: nejen tedy co je činnost člověka, jaká je a proč je, ale přímo: Co je člověk?
Ani marxismus se tady nemůže vyhnout a nevyhýbá srovnání člověka a zvířete - tedy antropologickému postupu.6) Tím spíše nemůže, že tento proces odluky zvířete od člověka nebyl a není ještě zdaleka skončen. Ale výsledek marxistického postupu a zkoumání nepatří do kategorie, kterou Sartre případně nazývá zvířecí antropologií.
Ze všech srovnání a zkoumání jeho činnostních, rozumových, voluntárních aj. funkcí (včetně vymezení původu člověka z opice - silně darwinisticky omezeného) vychází člověk nikoliv jako vymezení lidské substance, ale jako vymezení specifických vztahů, které jsou pouze lidské, a v jejichž vztahovém poli se utváří teprve lidská substance, substance pomíjivá, ale kontinuálně reprodukovatelná.
Tak "lidská podstata není nějaké abstraktum, vlastní jednotlivému individuu. Ve skutečnosti je to souhrn společenských vztahů."7) (K. Marx)
Podle toho, o jaké vztahy jde, se vyjevuje podstata uvažovaného člověka: jakoby se v tomto pojetí ztrácel materiální základ existujícího člověka, protože vztah je napětím mezi danostmi téhož protikladu. Ve skutečnosti materiální substance je východiskem pro čin, jehož výsledkem je sebestvoření člověka, nikoliv jednou a provždy, ale vždy opět a znova: "Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé..." A dále: "Hlavním nedostatkem veškerého dosavadního materialismu ... je, že předmět, skutečnost, smyslovost je brána pouze ve formě objektu nebo nazírání; nikoli však jako lidská smyslová činnost, praxe, nikoli subjektivně." (Marx)
"Tradiční" pohled na marxismus je tím ovšem značně převrácen: nikoliv determinanta, ale čin! Nikoliv materiální substance, ale napětí vztahu! Nikoliv člověk jako přesně ohraničená schránka svých vnitřností, časově a prostorově omezená, ale člověk jakožto vztahové pole sumarizovaného napětí, schopné překračovat sama sebe!
Avšak ona "nikoliv" jsou - i když pravdivá - současně podstatně omezena. Nicméně i tak: je to jiný člověk a jiná perspektiva s kterou přišel marxismus o sto let dříve, než mohl být plně pochopen - jakožto filosofie. Nejdříve se musel ověřit činnostní stránkou své revolučnosti.
Nejotevřeněji si otázku po člověku položil Antonio Gramsci: "Co je člověk? To je první a hlavní otázka filosofie. Jak na ni odpovědět? Definici možno nalézt v samém člověku, a to v každém jednotlivém člověku. Ale je správná? V každém jednotlivém člověku možno nalézt, co je každý "jednotlivý člověk". Nás však nezajímá, co je každý jednotlivý člověk, což vlastně znamená, co je každý jednotlivý člověk v každém jednotlivém okamžiku. Uvážíme-li to, zjistíme, že tím, že si klademe otázku, co je člověk, chceme říci toto: čím se člověk může stát, zda totiž může člověk ovládnout svůj vlastní osud, zda si může "vytvořit" svůj vlastní život. Proto říkáme, že člověk je proces, a to proces svých vlastních činů."
V názoru na člověka, podle Gramsciho, všechny dosavadní filosofie opakují "katolické stanovisko", "to jest chápou člověka jako individuum omezené na svou vlastní individualitu a ducha jako takovouto individualitu." Gramsci považuje proto za nutné opravit názor na člověka: "Je nutno chápat člověka jako řadu aktivních vztahů (jako proces), v němž je individualita snad nejdůležitější, ale není to jediný prvek, o němž musíme uvažovat."
"Lidství, které se obráží v každé individualitě, se skládá z těchto různých prvků: l. individuum, 2. jiní lidé, 3. příroda." V protikladu individuum - jiní lidé nejde o mechanistický protiklad, ale protiklad organický, člověk se stává součástí organismů, a to od nejjednodušších k nejsložitějším! Podobně vztahy k přírodě "jsou aktivní a uvědomělé".
"Proto je možno říci, že každý mění a přeměňuje sám sebe tou měrou, v níž mění a přetváří všechny vztahy, jejichž je sám průsečíkem"! To pak má u Gramsciho dále význam ve vymezení pojmu osobnosti: stát se osobností, znamená uvědomit si tyto vztahy. "A změnit svou vlastní osobnost pak znamená změnit souhrn těchto vztahů."
K překlenutí propasti mezi jednotlivým člověkem a "člověkem vůbec" používá Gramsci nejprve pojmu kolektivního člověka. Dále pak ukazuje, že "společností", jichž může být člověk účasten je velmi mnoho, je tedy v Gramsciho pojmové logice i mnoho forem existence jeho kolektivního člověka. Snaha po vytvoření vědy o člověku vycházela vždy ze snahy vytvořit jednotný pojem abstrahující "lidskou přirozenost". A proti všem předchozím snahám "daleko více uspokojí odpověď, že "lidská přirozenost" je "souhrnem společenských vztahů", protože obsahuje myšlenku vznikání: člověk "vzniká" a stále se mění se změnou společenských vztahů. Tím se vyvrací "pojem člověka vůbec". A konečně "lidská přirozenost" není zjistitelná v žádném člověku zvlášť, nýbrž jen v celých dějinách lidského rodu, "kdežto v každém jednotlivci sídlí vlastnosti, které se projevují jasně jen v protikladu k vlastnostem jiných lidí".
Tak zevrubná rekapitulace Gramsciho stanoviska byla nutná proto, že právě tímto řešením Gramsci nejen pro dvacáté století plně obhájil východiska klasického marxismu, ale jeho daný horizont významně překročil. Je známo, že do revolučního hnutí vstoupil Gramsci s negací vulgárního, determinujícího marxismu v domnění, že jde o marxismus "vůbec". Poté, když pochopil, že výchozí Marxova stanoviska byla činnostně subjektivistická a v odporu proti jeho objektivistickým vykladačům, se mu shodou zvláštních dějinných okolností podařilo teoreticky obhájit a rozšířit marxismus jako "filosofii praxe". Pro nás tato jeho obhajoba má prvořadý kulturně teoretický význam.