Jestliže platí, že člověk je souhrnem společenských vztahů, pak z toho vyplývá, že tento souhrn vztahů přesahuje svou individuální formu existence; ale nejen to. Přesahuje tím i svou vlastní existenci jakožto materiální substance. Protože vztah není vztahem až tehdy, je-li zpředmětněn, zmaterializován. Existuje, nebo aspoň vzniká jakožto takový, sice interaktivní, ale teprve v procesu interakce se materializuje. A i když tento předpoklad prohlásíme za diskusní, zůstává faktem, že pojetí člověka jako souhrnu společenských vztahů se vymyká vulgárně materialistickému nazírání: akcentován tu ovšem je vztah jakožto sociální - takto je určen a vymezen a také omezen, a tím omezeno i celkové určení člověka právě jen jako určení sociologické. Předpokládá se tu ovšem, že antropologické je uvnitř bariér, které vytváří socialita. Ale je tomu tak vskutku? Neexistují vztahy, které nejen uvnitř této bariéry, ale vně této sociologické bariéry, se prostě vymykají svému sociálnímu určení? Zdá se, že ano.
Antropologické určení se jeví jako rovnocenné vedle určení sociologického - nikoliv jako problém priority jednoho nebo druhého, ale jako problém protikladu. Existuje trvalý a hybný protiklad antropologického a sociologického určení: sociální je obsaženo v antropologickém, a naopak. Ale ani jedno, ani druhé není totéž. Ovšem akcentovat člověka jako souhrn společenských vztahů, znamená jednak ho (v "nespolečenské míře") abstrahovat od řady antropologických kvalit, kvalit specificky lidských, a ještě dále, protěžovat jeho společenskost proti jeho individuálnosti, která je vnitřní protikladnou kvalitou právě společenskému, sociálnímu v hranicích sociologického. Praktické příčiny tohoto postupu abstrakce a praktické důsledky tohoto pojetí jakožto praxe jsou nasnadě.
Gramsciho formule, která pomíjí v obecné podobě bližší určení charakterů vztahů je prostě vývojově dál. Člověk se vyjevuje jakožto souhrn, dokonce průsečík (v případě osobnosti - určení individua) vztahů vůbec, všech vztahů, které jsou nebo mohou být.
Bylo by asi přehnané vidět v této formuli člověka přímou souvislost s Gramsciho výchozím mladistvým odporem k člověku materiálně determinovanému - ale ve skutečnosti, objektivně, tomu tak skutečně je.
Člověk se tak vyjevuje jako vztahové pole, pole napětí těchto vztahů, které, aby vůbec mohly jakožto vztahy existovat, předpokládají složitou síť vzájemných odporů. Tyto vztahy určují jeho vnější i vnitřní existenci, dialektiku jeho pohybu, která v různých rovinách svazuje a opět napíná svazky mezi biologickými, společenskými a kulturními faktory a materiálně vymezuje sféru existence dané lidské individuality, přičemž jedincova individualita může být součástí skupinové individuálnosti, nebo kolektivity, společenskosti člověka.
Jestliže tomu je takto, jestliže člověk je souhrnem vztahů, polem napětí vztahů, průsečíkem vztahů, pak má smysl uvažovat o tom, jaké jsou to vztahy, co je podmiňuje a proč jsou jedny důležité, jiné potlačené apod. Má smysl se ptát, jak a proč toto vztahové pole existuje a žije: a to nejen tak, že budeme spoléhat na funkci poznání speciálních věd, které přece zkoumají některou specificky vymezenou funkci nebo oblast vztahů. Protože předpokládáme, že těchto rozporných sil a jejich vztahů je nekonečně mnoho a jsou nekonečně proměnné, musíme předpokládat, že cesta jejich poznání je rovněž nekonečná. Ale i při takové nekonečnosti je možná kategorizace hlavních oblastí tohoto vztahového pole, jeho hypotetická parcializace na kategorie, které jsou relativně nejstálejší, nebo jejichž meze jsou relativně nejméně v pohybu.
Předpoklad, že k současnému stavu složitosti došlo vývojovým pohybem od jednoduchého k složitému je tu nutně východiskem: v případě člověka to znamená, že pozdější mnohost vyplynula ze zoologické jednoduchosti. Biologické proměny jsou také relativně nejpomalejší, názorové relativně nejrychlejší. Současný značně rychlý pohyb biologického podloží existujícího člověka je viditelně způsoben zpětným působením lidského myšlení, skrze mnohost dalších sfér existence člověka, na jeho vlastní biologickou podstatu. To za prvé.
A za druhé: pokus o vnitřní rozčlenění vztahového pole člověka může mít smysl za předpokladu, že vymezení hlavních oblastí provedeme jako vymezení hlavních (nebo snad lépe - dále neredukovatelných) vztahů, bez jejichž určení by člověk přestal být člověkem. "Hlavní vztah" se nám tak nutně kryje s pojmem oblasti vztahů, které jsou protikladné ve své bezprostřední materiálnosti (určitelné) i ve své bezprostřední nemateriálnosti (vyjádřitelné) - a opět vždycky vnitřně rozporné, přičemž každá "stránka" poznaného rozporu (určení nebo vyjádření) je rozporná nejen s jinou "stránkou" poznaného rozporu, ale je dalším rozporem sama v sobě, atd., do nekonečna.
A za třetí: smysl takového členění můžeme nalézt tehdy, když obecný předpoklad prokážeme jako v podstatě historicky vzniklý, historicky aplikovatelný, a historicky použitelný. Smyslem obecného vymezení člověka je pochopení konkrétně historického člověka, jeho poznání tak, aby toto poznání ho obsáhlo - a překročilo.