Jak jsme si tedy ukázali: Nechceme-li se spokojit s některou obligátní definicí člověka, jak nám ji nabízejí jednotlivé (parciální) vědní obory (např. "člověk vzpřímený", "člověk myslící", "člověk vyrábějící nástroje" atd., apod.), musíme se uchýlit do jiné roviny, která nám poskytne možnost sumarizovatelnějšího postupu, přičemž v ní je stabilizována míra poznání do obecnější roviny (nikoliv tedy do takové tříště, jako je tomu v sumě věd); považujme tuto oblast podle tradičního chápání i my za oblast filosofie. Do ní vstupují poznání ve svých nejobecnějších pojmech ze všech zdrojů věd, a to tak, že se vzájemným působením redukují na dále neredukovatelné - čímž ohraničují mez historického poznatelna a prodlužují ji (hypoteticky) za hranici poznaného.
Filosofie běžně pracuje s pojmy konkrétní a abstraktní. Pokud jde o člověka, pak s pojmy člověka konkrétního a abstraktního. Je to vlastní vyjádření daného problému filosofií, protože v něm je obsažena filosofie jakožto metoda, nebo lépe v této metodě a jejím faktickém postupu je obsažena ta která filosofie.
Teoretická sociologie, která ze společenských věd se pohybuje filosofii nejblíže, nejobecněji určuje člověka jakožto individuálního a společenského. Jak definuje lidské individuum a sociální formy existence člověka, a proč tak činí, v tom se vyjevuje jednak její respekt k ostatním vědním disciplínám, jednak její filosofická fundamentace, o níž je dané určení výpovědí.
"Z druhé strany," ze strany přírodovědního poznání (v daném čase a prostoru) určuje člověka antropologie. Antropologie chápe (nebo prostě bere na vědomí) člověka jakožto biologického a člověka jakožto kulturního, přičemž tyto dva pojmy ve výsledku neodděluje. Jak určuje v člověku poměr biologického a kulturního, a proč tak činí, je diktováno jednak jejím filosofickým, jednak jejím sociologickým přístupem, přičemž o obou je výsledné určení a jeho vymezení výpovědí a svědectvím.
Vedle těchto "styčných" vědních oblastí o člověku je filosofie tak či onak v dotyku se všemi ostatními vědními oblastmi. Jakkoliv mohou být zdánlivě vzdáleny člověku, přesto předmětem jejich zájmu člověk je, ať přímo, ať zprostředkovaně určitou lidskou potřebou, nebo zájmem, který dříve či později naplnění určité lidské potřeby přinese (a nám je jasné, že už sám proces poznávání je lidskou potřebou "jako takovou", i kdyby po tisíc let nepřinesl žádné jiné naplnění - klasický př. kuželosečky a Koperník). V tomto smyslu jsou všechny vědy "sociologizovány": nicméně - jak se nám užitečnost toho ukáže v dalším - nebudeme považovat tuto sumu "nesociologických", ale "sociologizujících se" disciplín prozatím ani za samostatné určení člověka, ani za vyjádření vázané na určení sociologické. Přičleníme je, jakožto existenciální vyjádření určení antropologickému, protože antropologické určení je vyjádřitelné jak logicky, tak graficky, tak i metricky, a vytváří tak reálnou jednotu člověka biologického a kulturního, působící ve vztahu k nutnosti jeho existence dostředivě, zatímco sociologické určení člověka (i když tady je vyjádřena reálná historická jednota člověka individuálního a společenského) přesto ve vztahu k nutnosti jeho existence působí (prozatím!) převážně odstředivě.
Protože vědy, tak či onak uspokojující lidskou potřebu, chápou člověka v jeho jedinečnosti a v protikladu k tomu v jeho průměru (nejedinečnosti) a protože tato pojetí (vyjádření) tak či onak vstupují i do filosofie (pojem jedinečnosti buď přímo, jako "starý", "evidentní", problém, nebo zprostředkovaně přes medicínu, psychologii a zejména psychiatrii jako problémy nenormality - pojem průměru a průměrného člověka přes matematickou statistiku a počet pravděpodobnosti, ale stejně tak přes sociologii, politickou ekonomii a konkrétní ekonomiky, nebo přes demografii, nebo přes proslavenou křivku sebevražednosti apod., ale i "přímo", jako filosofický problém zákonitého a náhodného - ve skutečnosti i tady dnes a už dlouho prostřednictvím počtu pravděpodobnosti atd., atd.) - proto lze považovat pojmy člověka jedinečného a průměrného (statistického) za rovnocenné svou obecností pojmům určujícím v hlavních protikladech člověka sociologicky a antropologicky, a vyjadřujícího člověka filosoficky.
Dostáváme tak řadu pojmů, do nichž se nám rozčleňuje pojem člověka, kterým jsou určeny jakožto pojmem vyšším, obecnějším, a které ho zase naopak určují a ověřují jakožto pojmy řádově nižší pojem vyšší a obecnější.
Žádný z nich nemůžeme povýšit nad ostatní, jsou řadou, která je k sobě vázána svými protiklady. Vývojový pohyb se tu děje po ose vztahu biologického a kulturního, to je zřejmě pravda, ale i na tento "osový pohyb" má rovnocenný vliv celková suma protikladů a rozporů. Suma těchto protikladů vytváří jednotu, kterou je člověk - aspoň ve svém pojmovém určení, redukovaném na svůj nejobecnější pojmový základ.
* * *
Řekne se, otázka božská. Nebo otázka lidská. Co je člověk. Nečekejte, prosím vás, za své otázky - jsou-li radikální, ke kořenům jdoucí - přemíru chvály a něhy. Děti v takových případech zpravidla inkasují pohlavek. Blázni a klauni často kopanec. A filosofové? A filosofovat je tak lidské...