Jednostrannosti - tak zákonitě životem plozené ve formách lidského myšlení - nejsou v rozporu s vnější přírodou jen proto, že příroda je sama svou podstatou všestranná. Všestrannou je i existence lidské přírody v obecné formě - jakožto lidského univerzálního společenství - ale i sama existence lidského individua jakožto přírody.
Zásahem člověka do této lidské přírody se nic nezjednodušuje. Naopak: čím víc se snaží člověk sám sobě vnutit představu o sobě samém - tím víc komplikuje komplikované, tím složitějším činí složité. A nepomáhá, že řád, který tak realizuje a do přírody vně i uvnitř vnáší, je "prostý", "jednoduchý", "srozumitelný", protože otázka je, zda je také prostý, jednoduchý a srozumitelný přírodě. Je jisté, že může být srozumitelný člověku právě proto, že je výrazem jeho poznávacích schopností. Ale je snad už proto řádem?
Stupeň lidských poznávacích schopností je dán tak či onak stupněm potřeb, nutností existence: znamená to snad, že nutnost existence a stupeň potřeb lidského rodu a jeho zachováni vždycky a zákonitě vyprodukuje takovou míru a úroveň poznávacích schopností, které nejprve vyprovokují pravdivé poznání skutečných potřeb, a na základě toho pak jejich realizaci v boji s přírodou vně i uvnitř, a tak, na základě toho všeho, nutnou existenci lidského rodu?
Celý problém smyslu lidského života a tedy determinace lidského poznání, tak báječně jednoduše rozřešený devatenáctým stoletím v naprostý prospěch dalších sto i více let rozvoje lidstva a jeho "poslední" revoluce, se o pouhých sto let později dostává do nové problémové roviny: Nikdo, kromě těch, kteří ještě opravdu bojují za svou třídní svobodu, nemůže plně, uspokojivě a s jistotou odpovědět na otázku po smyslu lidského bytí a poznání. Pravdy selhaly, ale neselhaly proto, že byly nepravdami. Pravdy selhávají proto, že už přestávají být pravdami: ani tyto pravdy se nevyvíjely tak rychle jako sám život. Lze to zdůvodnit, lze to i vysvětlit. Ale komu? Jestliže lidem, pak to může být v určité konkrétně historické situaci pohříchu málo: lidé nepotřebují vědět, že nevědí co dělat a jak dál. Lidé potřebují vědět jak dál. Marxismus devatenáctého století jim to řekl. Říká to ještě dnes tam, kde žijí na úrovni devatenáctého století a na perifériích (které se stávají metropolemi) řeší problémy jeho někdejších metropolí, které je již nemají, protože mají jiné. Skutečně "jiné"? Buď jak buď, tam, kde se bojuje, je ještě lidské poznání determinováno hladem, útlakem, nesvobodou hladu a hladem po svobodě. Ale co tam, kde hlad buď už není anebo je před zánikem?
Lidský svět a lidská příroda má rozhodující vlastnosti přírody. Především - jako ona je všestranná. Proto smysl života části lidstva je, skutečně je, smyslem života celé lidské společnosti, tím spíše, není-li objeven a sebeuvědoměn smysl nový.
Marxismus ovšem nezjednodušil nikdy problém revoluce na pouhý problém hladu. Protože vedle hladu svírajícího žaludek, plodícího zhoubu nemocí a zkracujícího lidský věk, tu vždycky byly ještě hlady další: hlad po svobodě, hlad po poznání, po lidské důstojnosti, po kráse, po štěstí. Marxismus minulého století jenom správně rozpoznal, který z nich je prioritní. Zjednodušení nastalo až v procesu revoluce samé. Tam se ukázala celá priorita v celé nahotě a nemilosrdnosti. Ale marxismus jakožto teorie byl ideologií, a jakožto ideologie nedílnou součástí revoluce - od svého vzniku. Tedy už v něm musela být tato priorita obsažena nejen jako celek pravdy, ale i jako jednostrannost pravdy.
Pokud šlo o konkrétně dějinný program revoluce, mohlo být a bylo by všechno v pořádku, protože žádné revoluce se nerealizují - nebo aspoň do naší doby nerealizovaly - bez jednostranného důrazu. Ale právě v socialistické revoluci byl poprvé v dějinách spjat program s procesem jeho poznání naprosto neoddělitelně. Čin, jak kdosi dobře napsal, musí být něčím jiným a něčím více, než je souhrn jeho podmínek. Cíl, dobře známý i z dřívějších dějin, často pochopitelně falešný, mystifikovaný a fiktivní, se pod údery revoluce mění ve vlastní lidskou schopnost - ve schopnost projektovat "od opravených hypotéz prostřednictvím hypotéz opravitelných k nekonečnému procesu globální reorganizace v duchu nezavršitelné dialektiky".8) (Garaudy)
Rozvojem nejen přírodovědy, ale i společenské revoluční praxe vzniklo to, čemu říkáme model, v jehož pojmu se spojuje jak "moment odrazu", tak "moment projektu". V úplnosti tohoto sepětí je obsažena vysoká míra efektivnosti v porovnání s činností minulosti, a v neoddělitelnosti tohoto sepětí dějinná omezenost, která zůstává viset na noze vítězné společnosti jako vězeňská koule, nedovolující se dostat v rozvoji myšlení dopředu tak rychle jako v rozvoji organizovanosti nové společnosti.
Revoluce dokázala, že z lidské společnosti dovede učinit "vyšší organizovanou hmotu" než byla společnost předrevoluční. Ale tuto schopnost ověřily vedle nejrevolučnějších režimů i režimy nejkontrarevolučnější: rozdíl, který mezi nimi je - je právě v míře myšlení a lidského cítění, jakožto hlavního a rozhodujícího znaku "nejvyšší formy organizované hmoty".