Vstoupilo-li poznání prostřednictvím projektové schopnosti člověka tak hluboko do samého "mechanismu" lidské existence, nutí nás to k novému kladení starých otázek.
A tak: Jakkoliv se zdá, že "jsme už na všechny příští věky odsouzeni k rozumu" - není to snad jen iluze, plynoucí z jednostrannosti našeho poznání a jednostrannosti naší současné situace? Vědecká poznání mohou za určitých konkrétních okolností selhat: Zpravidla taková, která jsou na metafyzický sklon, metafyzickou dispozici lidského myšlení příliš složitá, příliš mnohostranná, nekonečně všestranná. Taková "konkrétní situace" vyžaduje všestrannou komplexnost, nekonečnou komplikovanost procesů poznání. Proces abstrakce je právě opačný: je to směr ke zjednodušení, oproštění; je to snaha člověka po objevení řádu věcí a pohybů, která se v jeho zpětné projekci do přírody vyjevuje právě opačně - totiž jako rušení řádu věcí, pohybů, přírody.
Procesy abstrakce v jistém smyslu překračuje umění. Jeho schopností je myslet, cítit a dále cítění kultivovat v obrazech. Umělecký obraz má výrazné vlastnosti detailu i celku: jako tvůrčí akt je v tom případě procesem poznání, jako dílo potenciální přetvářející silou. Ve vztahu detailu a celku uměleckého obrazu je obsažen trvalý náboj dialektiky a jejího napětí, které nezřídka z procesů vědního poznání mizí. Protikladnost racionálního a emocionálního je jasná a výrazná, a současný člověk si v sobě nese její vědomí. Vzhledem ke specifice významu vědy a techniky nejčastěji potlačuje sebeuvědomění emocionálních zdrojů umění a jejich významů. To se nutně musí negativně odrážet v kvalitách jeho humanismu, a opět zpátky až ke kvalitám a rozvoji poznávacích schopností.
Rozpor mezi racionálním a emocionálním, rozpor mezi vědou a uměním jako jejich jednostranným produktům, svádí k předpokladu, že právě tady je základní klíč k pojmovému rozčlenění soudobého člověka. Vycházíme z toho, že tomu tak není. Ale to je třeba nejdříve dokázat.