Problém adaptace současného člověka do podmínek existence, které si lidstvo vytvořilo, je centrálním problémem lidské existence či neexistence. Jde nejen o možnost přizpůsobení se progresivním podmínkám, ale i o nutnost přizpůsobování řadě regresivních podmínek, které se "zafixovaly" do skutečnosti lidského světa silou objektivně působící. Lidská kvalita takto utvářená je plná rozporů: lidská rozpornost se nezjednodušuje, ale prohlubuje, dále komplikuje. Vzniká nevídaná rozmanitost, jevově překrývaná postupující a nezbytnou socializací společnosti. Struktura lidské společnosti se tím vnějšně zjednodušuje, ale vnitřně se stává ještě složitější. Dvě protichůdně působící tendence - tendence ke stabilizaci a tendence k dynamizaci vývoje - nutí hledat optimální a možná řešení: výsledkem je nepřetržitá série kompromisů, v kterých končí výbuchy jednostranností, za obecně se vyvíjejícího pokroku.
Pokrok lze měřit ne věcným vybavením, které si lidstvo vytváří, ale mírou zdokonalení, které se pohybuje ve dvou rovinách - v rovině obecně společenské a rovině konkrétně individuální lidské; za předpokladu, že se realizuje jen v jedné z těchto dvou rovin na úkor roviny druhé, dochází k vývojové deformaci takového rázu, že pokrok se zvrací v regres. Složitostí struktury se ještě struktura nestává "kvalitnější" než struktura jednoduchá: naopak, obecně platí, že čím složitější je struktura a její vnitřní uspořádání, tím se stává labilnější. Dialektika tu dává nejobecnější vodítko - po nahromadění kvant musí dojít k proměně kvality - tedy složitost se proměňuje i v novou "jednoduchost" - a jde-li o strukturu, tedy dochází k její nové stabilitě.
Má-li stav obecné společenské živelnosti vystřídat stav obecné společenské cílevědomosti, pak druhý proti prvému musí přinést zjednodušení společenské struktury a zjednodušení její funkce. Odtud také výrazné tendence ke společenskému funkcionalismu, nově stimulovaného zrodem komunistických idejí (význam rozdělování už ne podle zásluh, ale podle potřeb - tedy evidentně funkční pojetí; kromě toho odpor marxismu k živelnému kapitalismu! atd.).
Otázkou zůstává právě obecnost této nové společenské cílevědomosti, a protože jde o problém číslo jedna - soustřeďuje se pozornost právě na obecnou platnost, na podřízení všeho živelného cílevědomému. Má se za to, že věda je rozhodujícím nástrojem cílevědomého. Toto vědomí vychází z poznání, že právě vědou a její aplikací zvládá člověk "vnější živelnost" - přírodu; po tomto vzoru je činěn pokus o zvládnutí "vnitřní živelnosti" člověka a společnosti.
Věda skutečně tuto schopnost má: protože je to schopnost racionálně fundovaná, je podle toho schopností jednostrannou. Druhou stranou je tu umění, které teprve - společně s vědou - je schopno formovat celistvost nejen procesu lidského poznání, ale prostřednictvím této celistvosti poznání i utvářet harmoničtější (ale přitom i dynamičtější!) celistvost lidské existence. Proces, který takto probíhá je procesem zdokonalování člověka; má svůj "základní výzkum" a další roviny, až po všeobecně společenské rozprostranění.
Kdyby byla "špička" tohoto procesu, věda a umění na rovině jeho základního průzkumu dlouhodobě otupována a znemožňován jí "normální" vývoj, došlo by v důsledku toho k postupnému odumření vývojové schopnosti člověka a společnosti. Snahu po takovém otupení vývojového ostří má vahou své setrvačnosti každá tradičně známá instituce, přesněji každý institucionalizovaný společenský stav. Má ji i věda, pokud se institucionalizuje. Kritickým se tento stav stává v případě monopolizace, formálně vyjádřené existencí jediné, vše zahrnující společenské instituce.
To znamená, že každý funkcionální systém, pokud se zrealizuje jako společenská instituce s obecně platným postavením funkcionálně institucionálního monopolu, a zaměří se na cílevědomé uspokojování byť i maximálních potřeb člověka a společnosti, v principu znamená přitakání existujícímu současnému stavu a odmítání stavu budoucího, který je pro jeho funkcionálně institucionální existenci hrozbou zániku a vystřídání.
Z hlediska vědy a umění a jejich společenské funkce: věda a umění (ve smyslu totožnosti s vrcholnou tvůrčí lidskou činností), přestože je předpokladem jakékoliv cílevědomé činnosti, nepodléhá této cílevědomé činnosti. Příklady, které by bylo možno proti této tezi postavit, vycházejí z jevové stránky, nikoliv z obsahu daného faktu. Pochopitelně tu vznikají a zanikají "funkční okruhy", ale každé jejich podřízení "řídícímu okruhu" znamená jejich postupný zánik.
Věda je mocná, ale není mocí. Vytváří možnosti cílevědomé činnosti, ale sama je živelná. Kdyby všechno bylo podřízeno funkci a cíli, vždycky se této podřízenosti vymkne. Je poslední a konečnou živelností a jako taková je obrazem nekonečnosti poznání. Je to výbušná nálož, která je povolána vždy znovu rozmetat "odkrýváním nových obzorů" trpělivou a dlouhodobou práci mnoha pokolení a miliónů lidí na vybudování "optimálně fungujících" společenských systémů.
Z hlediska vztahu objektivního a subjektivního: marxismus chápe vymycování živelného ze sféry života společnosti jako proces, kterým se vymaňuje společenský člověk z vazby přírodních zákonů. Vsunuje se tak na své dějinné místo jako subjektivní výtvor, vedle působení zákonů přírodních, zákony společenské, historické, kulturní. Z hlediska nejobecnějšího jsou tyto společenské zákony specifickou modifikací zákonů přírodních ("Kromě boha není boha" - "kromě přírody není přírody"). Společenský subjekt se v nich objektivizuje tak, že jeho výtvory působí objektivní silou - "navenek" i "dovnitř" společnosti a společenského člověka. Toto zpětné působení člověka na člověka a společnosti na společnost, musí být překonáváno novou intelektuální mobilitou člověka jako subjektu. Takto mobilizovaný intelekt společenského subjektu podlamuje objektivní působení fungujících zákonů a na nich založených systémů společenské organizace, struktury, institucionalizace. A tady už nejde jen o volbu a její optimalizaci - tady jde o nezávislé, ne mocenské vyhledávání nových řešení, možných řešení a jejich variant.
Jestliže předpokládáme, že do souhrnu základních vlastností člověka patří schopnost optimalizovat volbu řešení, pak je to ve sledu jeho základních vlastností poslední nejvyšší schopnost, kterou je možno funkčně podřídit a z toho hlediska i funkčně vyjádřit. Ale to, z čeho vybírat to, co vytváří možnosti takové volby, už nelze podřídit žádné mocenské pyramidě bez ohrožení celé budoucnosti lidské společnosti, protože zpravidla kromě jediného člověka není na počátku nikoho, kdo by mohl rozhodnout, zda jde nebo nejde o bláznovství nebo o skutečnou budoucnost lidstva, někdy tak vzdálenou, že to z funkčního společenského hlediska "nemá význam". Věda a umění tu působí jako permanentní živelnost, která opět a opět podlamuje řád, který předtím umožnila vytvořit.
Věc asi vypadá tak, že tohle všechno je obrana menšiny, která by mohla být zanedbána. Skutečně je tomu tak v tom smyslu, že tlak myšlení dané doby dovede vyvinout ohromnou sílu proti možnostem dalšího společenského vývoje, které jsou obsaženy ve špičkové vědě a ve špičkovém umění. Ve skutečnosti tu jde nikoliv o jednotlivce, ale také o možnost jejich živelného uplatnění, živelného vývoje, živelného konfliktu atd. atd. - bez čehož všeho věda a umění nemůže existovat, a dále jde o celou pyramidu lidského vědění, která teprve svým vrcholem realizuje sama sebe a seberealizuje společnost. Pyramidu, kterou zčásti lze a zčásti nelze zapojit do funkčního systému, ale která chce a musí žít chráněna před mocenskými vlivy a z nich plynoucími závislostmi.
Tento trvalý konflikt "živelného" a "neživelného" je faktem podmiňujícím existenci či neexistenci člověka a lidské společnosti, a je jí tak vlastní, že ho nutno považovat za. její základní vlastnost.
Chcete-li, smějte se bláznům, kteří se až po sebezničení vymykají fungující konvenci. Smějte se těm, kteří nepochopitelně, "zbytečně" trpí. Kteří sami svá utrpení strojí. Kteří chodí s obnaženými, a tak snadno zranitelnými city.
Ale co víte. O zrání světů, které se tak těžko rodí. Víte-li jen svůj smích, víte málo.