Hledisko stavu vymezuje odlišnost člověka od ostatních forem živé hmoty - především v protikladu k zoologické sféře života. Člověk mluví a myslí. Řeč není jen formou dorozumění o základních biologických potřebách nebo potřebách plynoucích z pospolitých forem života. Řeč je materializovaným projevem myšlení, které vyplynulo z obou uvedených potřeb, ale vyčlenilo se z ostatních známých forem srozumění tak, že jedno zkulturňuje druhé a naopak, řeč myšlení a myšlení řeč. Dialektika kultury, která se tu a takto zrodila, se v člověku objektivizovala do té míry, že kultura je základní vlastností člověka, vlastností, která ho odlišuje od ostatní živé přírody.
Hledisko vývoje odlišuje člověka od jeho předchozích forem a vývojových stádií. Je tedy srovnáváním mnoha stavů, které jsou vývojově zřetězeny v dynamickém sledu s progresivně dialektickou tendencí. I tady se člověk pohybuje v základních mezích, nebo na podložích uspokojování potřeb biologických a potřeb plynoucích z pospolitých forem života. V procesu vývoje se činnost směřující k uspokojení těchto základních potřeb vyvinula v práci. Práce je z hlediska stavu řádově vyšší formou činnosti a jako taková společně s myšlením a řečí tvoří základ lidské kultury ve smyslu jejího širokého vymezení. Práce jako činnost takto podmíněná a specifikovaná se v člověku objektivizovala do té míry, že kultura je z hlediska vývoje základní vlastností člověka.
Hledisko totožnosti, které obecně překrývá lidský druh a rod tak, že na rozdíl od předchozích dvou hledisek nediferencuje a nespecifikuje základní vlastnost člověka na rozdíl od ostatních forem živé přírody, naopak vymezuje obecnou totožnost s ostatní živou přírodou.
Tady se vyjevují dvě otázky: "kam až člověk chce jít" a - "kde ho zastaví míra jeho poznání?". Chce-li jít až tam, kam ho nutí jeho současná potřeba poznání a zastaví-li ho snad současná možnost lidského poznání, pak v této zobecňující a ztotožňující rovině dojde asi tam, kam se dostávají sociologičtí funkcionalisté v první části svého vymezení základní vlastnosti člověka, totiž, že "obecný spotřebitel (člověk) má tendenci maximálně uspokojovat svoje potřeby". Protože "obecným spotřebitelem" a "obecným výrobcem" je z hlediska kybernetického určení každý biologický druh (z hlediska parazitologického mohou být funkce "výrobce" a "spotřebitel" odděleny, ale i tady je zprostředkování dáno činností, která je v tomto hledisku rovna pojmu lidské práce), je i snaha po maximálním uspokojení potřeb obecnou vlastností biologických druhů "jako takových".
Druhový rozdíl tu ovšem je a platí: maximalizace potřeb se obecně biologicky může blížit stu procent svého naplnění. Tak je tomu i u člověka, pokud jsou jeho potřeby biologického rázu. Tam, kde jde o naplňování kulturních potřeb, lze jejich míru "zvyšovat nad sto", neboť člověk má vlastnost a schopnost překračovat sám sebe. To má za následek vývojové proměny lidského rodu, které postihují jednak člověka, jako jedinečného člověka, a člověka jako společenského člověka. Obecně ale platí: Je-li dosahována určitá, více méně "stejná" míra uspokojování potřeb daného druhu nebo jeho rodu po dostatečně dlouhou dobu, pak se vlastnosti daného druhu nebo jeho rodu přizpůsobují podmínkám daným mírou uspokojování jejich potřeb. Proces, který takto probíhá, je procesem adaptace.
Proces adaptace může dát vzniknout nové kvalitě, tedy i novému druhu nebo rodu. Neadaptivnost, obecně vzato, má za následek zánik druhu nebo rodu, který je výsledkem právě adaptability, která ale uzavírá další cestu vývoje; v tomto smyslu je degenerace procesem neschopnosti adaptace. Na druhé straně i proces adaptace neprobíhá jako jasný a zjevný, jednoznačný "proces pokroku"; vznikání nových kvalit, schopností a vlastností je provázeno otupováním až odumíráním jiných kvalit, schopností a vlastností atd. zpravidla "tradičního rázu". Přepjatá adaptabilita může tedy přivodit degenerativní regres. Tak i schopnost adaptace je podmíněna schopností degenerativní - vzato z hlediska axiologického nastává posuv hodnot a jejich smyslu.
Aplikováno na člověka: má-li společenský člověk stálou nebo dlouhodobě trvající schopnost maximalizovat svoje potřeby nad sto procent daných možností a tlačit tak jejich míru výše, pak tato tendence je vlastností společenského člověka, a to nikoliv jako tendence po maximalizaci (ta je obecná všemu živému), ale jako tendence po překračování maxima. V konkrétním světě to znamená schopnost přiřazovat k existujícím potřebám potřeby nové, vytvářet je, rozmnožovat. Z hlediska zkušenosti tisíciletého vývoje lidstva tato základní vlastnost platí. Z hlediska obecně teoretického předpokladu ale zdaleka platit nemusí - pokud není pojata jako trvalá podmínka existence lidství, tedy i jako plán dalšího vývoje lidství v jeho základní funkční podobě.
Kultura, která je spolu s biologickými základními vlastnostmi základní vlastností člověka, se dá do jisté míry vyjádřit zmíněnou maximalizací a zmíněnou minimalizací. Lafargue vysvětlil lenost a touhu po ní jako lidskou vlastnost, která může mít ve vývoji lidstva progresívnější úlohu než uklopocená pracovitost, protože byla trvalým - ve skutečnosti dlouhodobě působícím - impulsem pokroku, protože nutila člověka vymýšlet si postupy méně pracné, kratší, produktivnější apod. K tomu ale přistupuje schopnost volby daných možností - tedy optimalizace řešení jako třetí rys základní vlastnosti člověka, nebo jako třetí ze základních vlastností člověka, které ho jako společenského člověka určují.
Tedy za tři základní vlastnosti člověka můžeme považovat: jeho pospolitou biologickou formu existence, druhově odlišenou od ostatních forem života především kulturou jako specifickou vlastností člověka, z níž vyplývá schopnost se cílevědomě zdokonalovat jako třetí z jeho základních vlastností. Právo na vzpouru je tu právem na vývoj a nelze ho od základních vlastností oddělit.
Funkčně se tyto tři základní vlastnosti dají vyjádřit: snahou po maximálním uspokojování potřeb člověka za minimálně možného vynaložení námahy, přičemž se v tomto procesu uplatňuje dějinně omezená, ale daná (fungující) schopnost nacházet optimálně možná řešení realizace celého procesu (Halouzka). Důsledkem tohoto "funkčního systému" je probíhající proměna lidského rodu, která se projevuje v ontologické sféře proměnami až po ovlivnění základních vlastností člověka, čímž se kruh "uzavírá". Výhledově se změnami vlastností člověka dochází ke změnám jejich funkčního "vyjádření", tedy i ke změně funkce systému.
Tím ovšem řada základních vlastností nekončí, ale naopak teprve začíná. Teprve tam, kde se tyto vlastnosti dostanou do vzájemných a všeobecných vztahů - teprve tam se stávají skutečně živými a lidskými, a tedy i schopnými změny.
Kdyby nebyla vlastnost a nutnost změny, a její schopnost, obsažena v základních vlastnostech člověka, znamenal by každý funkční systém, za předpokladu jeho aplikace na celou lidskou společnost, sice uspokojení potřeb společnosti a tedy i člověka, ale současně vytvoření takových podmínek, v kterých by se další vývoj zastavil, protože "mocenská pyramida" by nedovolila a "vlastnost" by si nevynucovala změnu a tím i pokrok. Smysl života by se vyčerpal v existenci a existence by byla možná nejen při stoprocentním uspokojování potřeb, protože by se další potřeby nerozvíjely, ale dejme tomu i při šedesátiprocentním nebo čtyřicetiprocentním uspokojování potřeb, což je dobře možné nejen teoreticky, ale i prakticky!: do pohybu by se dostal proces adaptace obecně degenerativního rázu.
Tohle dobře vyjadřuje Fromm, když odmítá nejen teorii strnulé lidské přirozenosti, ale i teorii nekonečně proměnné lidské přirozenosti. Kdyby totiž (v protikladu k vlastnosti a nutnosti změny a její schopnosti) neexistovala jistá (značná!) míra tuhosti základních vlastností člověka, chcete-li tedy jeho přirozenosti, pak by vznikl stav jakékoliv adaptability: a to by se to mocným vládlo!
Pohyb se tu děje po ose napětí vztahu biologického a kulturního (tedy antropologické určení); kolem této osy se vytváří vztahové napětí, které usiluje všemi směry o odklon z vývojové dráhy. Soudobé semílání člověka na lidskou masu, jakmile překročí dějinně nutnou míru jeho socializace, mobilizuje sebeobranné síly jeho základních vlastností (přirozenosti) a vytváří výbušnou, agresivní protiváhu tomuto procesu. Lidský organismus odmítá se přemíře takového tlaku podřídit, odmítá neustále se zrychlující tempo adaptabilit, schopnost nepřizpůsobit se přichází ke slovu jako vlastnost výrazně progresivní, oponující mrzačícím, tedy nevývoje schopným formám existence. Je tu tak hájena perspektivní vývojová možnost kolektivit. Největší buřičské vzepětí prožívá lidstvo často těsně předtím, než má být svedeno a svrženo do propasti svých zániků, a málo tu platí řeči o zaostalosti, ať už jsou pronášeny z mocenských tužeb, nebo z oslepenosti vírou nebo vědou.
Člověk, který je podle našeho předpokladu schopen nekonečných proměn, odmítá nechat se zlomit. Zlomený člověk není adaptovaný člověk. Není to už člověk.
Nám se schopnost nekonečné proměnnosti jeví jako možná v závislosti na historickém čase člověka a nutná vzhledem nikoliv k libovůli proměn, ale vzhledem k možnosti a potřebě nekonečné existence lidského rodu a člověka. Neboť šance je dána a všechno závisí na tom, co s ní člověk udělá. Prozatím platí Richtův poznatek o tovární práci, a platí více méně všeobecně: tovární práce "místo adaptace výrobních prostředků vyhlásila jednoznačně program adaptace člověka (a dokonce jeho nemilosrdné selekce)".
Dosáhnout opaku je úkolem lidským.