Filosofie je utvářena ze zkušeností tisíciletí. Její platnost uvádějí v pochybnost staletí.
Sociologie je utvářena ze zkušeností staletí a podrobována je zkoušce časem, měřeným na desetiletí, někdy i jen roky.
"Dobrá filosofie" nemůže zestárnout za rok nebo desetiletí. Špatná sociologie nestárne, protože nepřivodila žádnou sociální změnu.
Teoretickým fundamentem sociologie může být, jak plyne z povahy věci samé, jedině filosofie jakožto světový názor. Protože světonázory "západu" neobstály v konfliktu s materialistickodialektickým marxismem, zůstává dosud jeho víceméně rovnocenným soupeřem světonázor teistický, postupně se adaptující i do dvacátého století. Protože "západní" věda ze známých důvodů s marxismem "nic společného mít nechtěla", a s teismem "nic společného mít nemohla", obešla se raději západní sociologie bez filosofického fundamentu po dlouhou dobu desítek let, zhruba až do doby, kdy z empirické sociologie měla opět vyrůst ucelená soustava chápající a projektující fungování celku lidské společnosti, jakožto spolehlivého, víceméně cílevědomého systému. Kybernetika, obecná teorie systémů, funkcionalismus a poučení z techniky nachází i v naší literatuře výraz v teoriích, jež nelze obejít a pominout. Největší pozornosti si zaslouží tam, kde se zabývají cílevědomou činností člověka. Funkcionální teorie,11) zejména tam, kde se dotýkají cílevědomé činnosti člověka, vycházejí obvykle ze čtyř předpokladů, které se ovlivňují a různě prostupují: ze zkušenosti politických podmínek uzavřených zpravidla na sociální skutečnosti západní pospolitosti nebo pospolitostí, z aplikačních možností kybernetiky, podložených zejména technickou zkušeností, z metodologických postupů sociologie zejména tam, kde se sbližují s axiomatickou metodologií přírodních věd, a ze samostatné (zpravidla utajované) aplikace některých poznatků marxismu (většinou silně zprostředkovaných), který zpravidla nijak nevystupuje na povrch věci, ale je tu obvykle přítomen.
Již předem se nelze vůči funkcionalismu tajit výhradami, i když teoretický význam funkcionálních teorií je značný a nelze před ním uhýbat.
V souvislosti s tím se vynořuje řada otázek, z nichž každá znamená samostatný problémový okruh. Tak například, když se vychází ze základní vlastnosti člověka, jíž je snaha po maximálním uspokojování potřeb. Potřeba (jejich množina), vstupuje do vztahu (průniku) s realizačními schopnostmi a závislostními vztahy. Smyslem teoretického úsilí tu pak je vytvořeni takových závislostních vztahů, které by optimalizovaly překrytí množiny potřeb množinou realizačních schopností. Za tím účelem lze konstruovat funkční okruhy poučené kybernetikou a technickými zkušenostmi. Metodicky tu je přítomen inženýr: jeho metoda je axiomatická a konstrukční, s důslednou snahou po matematickém vyjádření. Tato konstrukce, podobně jako více méně všechna funkcionální pojetí, vychází z priority uspokojování lidských potřeb - což zpětně znamená nutnost adaptace člověka vzhledem k jeho potřebám. Ale je tomu tak skutečně?
V závěru těchto postupů se takový systém nutně dostává k tomu, že funkční okruhy předpokládají řídící okruh: celek se skládá do mocenské pyramidy, jejíž vnitřní i vnější funkce a vývoj je zajištěn schopností člověka optimalizovat svou volbu. A tím i svou schopnost přizpůsobení.
Ale otázka zní: komu, čemu a proč se přizpůsobovat.