Richta projektově předpovídá a vymezuje možnosti dosažení stavu, kdy společenská výroba bude proměněna v koloběh látkové výměny mezi člověkem a přírodou. Podle Marxova předpokladu vstoupí člověk plně do říše svobody osvobozený od práce. Můžeme říci, že to bude tehdy, až se práce opět promění v činnost, a nutnost pracovat v činorodost.
K této proměně nás nutí katastrofická situace, v které se lidstvo nachází. Už jsme dříve zdůraznili, že tomu tak není poprvé. Budeme-li považovat náš současný stav za uzlový, ocitl se v něm člověk ve svém vývoji už nejméně dvakrát. Hned na svém počátku, při výstupu ze zoologické zóny, když z druhu vyrůstal rod, když se ze zoologického podloží měnil v člověka. Co nebylo schopno této přeměny, to zaniklo. Tak vznik člověka jako rodu byl podmíněn zánikem člověka jako jeho druhového základu. Rysem tohoto člověka byla už kultura i schopnost abstraktních forem existence. Socialita a individuálnost měla ještě silné rysy biologické sociality i individuálnosti. Nicméně, rozhodnutí se tu již subjektivizovala.
Druhou uzlovou krizi prodělal člověk, když se začal pod tlakem své vývojové nutnosti přetvářet ve společensky kulturního člověka. Formou zbožního a třídního odcizení rozvinul své síly, ale vystavil se hrozbě zanikání a ohrozil vývoj své kulturní individuálnosti: co nebylo schopno této přeměny, to v první fázi zaniklo, v druhé fázi bylo třídně zotročeno. Marxistický model třídně ekonomických formací je modelem tohoto procesu (i když modelem především platným pro západ zeměkoule) až k uzlové krizi současné.
Kdyby nedošlo k proměně druhu v rod, nebylo by člověka. Kdyby nedošlo ke změně prvotního kulturního člověka v člověka společenského a tedy ve zbožně a třídně odcizeného, nutně by došlo k zániku celého rodu. Vznik zbožního člověka byl de facto zánikem předzbožního člověka jako druhové základny nového rodu.
Fáze současných proměn je zpětná fázi předchozí jen jevově: člověk vystupuje z fáze své zbožní existence, odcizený společenský člověk se stává společenským člověkem fakticky i po zákonu svých vztahů. K abstraktní projekci přibývá schopnost konkrétní sebereflexe, ke schopnosti a právu žít jakožto průměrný člověk přistupuje schopnost, možnost a postupná nutnost být opět člověkem jedinečným.
I tento přerod z existující druhové základny do nové rodové formy probíhá opět pod hrozbou zániku celého druhu a možného rodu. Objekt se v této krizi subjektivizuje, vydává ze sebe síly, které rozhodují. Rozhodují subjektivně pod tlakem objektivity. Tak je tomu na straně, která hájí záchranu a nový přerod. Ale i na straně negace se objekt subjektivizuje. Jak tlak přírodních podmínek, tak revoluční konflikt jsou objektivní: rozhodnutí je věcí subjektu.
Nikdo, kromě těch, kteří ještě opravdu bojují za svou třídní svobodu, nemůže dnes plně a uspokojivě a s jistotou odpovědět na otázku po smyslu lidského bytí a poznání. Kolik je takových v západní Evropě a severní Americe? Proto je tak velkou lidskou nadějí revoluční pohyb "třetího světa", jeho obrovitý revoluční potenciál, který nakonec osvobodí polidštěnou opici západu. Nebo jí aspoň v sebeosvobození pomůže. Stranit revoluci není jenom morální, ale je to především rozumné. Stranit revoluci není jenom rozumné, ale je to především morální.