Člověk určuje a poznává okolní svět. Jediné, co je schopen určit a poznat nejméně ze všeho, je on sám. Problém současného člověka se zauzluje do otázky: je možná věda o člověku? Je člověk skutečně nekonečně proměnný, nebo je nadán přirozeností, která by se přece jen dala vyjádřit jako jeho základní vlastnost? Jak pojmově uchopit celistvost nekonečně složité stavby, která je v proměnných a zvratných stavech jak objektem tak i subjektem - a jejíž jméno je člověk?
Své dílo staví člověk - i v sobě samém - nejprve vedle sebe a potom proti sobě. Objektivní logika začne pracovat naplno jakmile člověk a jeho dílo stojí proti sobě; střetají se, dílo jako objektivní faktor vítězí nad člověkem a člověk nad ním tím, že je nechává na sebe působit, pohlcovat se jím, aby konečně zvítězil tím, že je vstřebává do své lidské podstaty. "Mechanika božství" pracuje právě takovým způsobem.
Ale nečiší už ze samotné míry objektivity, vždy v nějaké míře nutné, protože objektivně dané - nečiší už z ní samé mrazivý pocit odcizení, který vnímavý subjekt nemůže nevnímat? A je tedy nejen pocit, ale i vztah odcizení, objektivně člověku daný, vztahem věčným? Vždyť člověk je do tohoto vztahu stavěn nejen vůči vnějšku, ale i vůči sobě samému, jako člověk vůči člověku, jako člověk vůči svému biologickému reprodukčnímu procesu, ale i jako člověk - generace vůči své společenské lidské minulosti a hlavně budoucnosti, ale i jako konkrétní člověk vůči své přírodní a přirozeně - lidské podstatě, své nestvořené i stvořené přírodě, kultuře, psychice, svému bytí i svému vědomí.
Všude tady probíhají procesy, v kterých se tak či onak objektivizuje subjekt, takto stvořený objekt je "vstřebáván", aby se podle zákonů času a vývojových potřeb znovu vracel jako subjekt do procesu objektivizace atd. atd. - přičemž se odhalují nové podstaty a formují další funkce k vytváření nových děl a nových lidí.
Mít odcizený pocit k tomu všemu, k totalitě těchto procesů a jejich nekončících proměn, znamená mít dříve či později odcizený nebo sebeodcizený poměr, vztah k životu, protože právě to je život. Je to možné? Ovšem že je to možné, ale není to možné vždycky, není to možné totálně a není to možné u každého. Protože kdyby to bylo možné vždycky, totálně, nebo u každého, pak by život musel skončit kolektivní sebevraždou.
Mít pocit odcizení k celku nebo části takto plynoucího života, podřízeného takovým zákonům, jejichž poznání není předpokladem pocitu odcizení, ale pocit odcizení už může být předpokladem poznání: nicméně v každém případě, není-li tušením, je aspoň předtuchou, je provokací, je zárodečnou formou, počínající mírou uvědomění - a v tomto smyslu předpokladem poznání.
Uvědomění si vztahu odcizení, zpravidla člověkem trýznivě prožívané jako sebeodcizení, je už danou mírou poznání, jako každé uvědomění v tom smyslu, že je "odhalen problém" jako otázka. Nutnost hledat a nacházet na ni odpověď ještě zdaleka neznamená, že už proto musí být nalezena odpověď, která "problém vyčerpává". Když už, tak zpravidla vyčerpává některou ze stránek problému - onu jeho řešitelnou, dozrálou část. Tak se otázky v dějinách vracejí, třeba i mnohokrát správně vyřešeny, a přece se vracejí do procesů řešení lidské a společenské praxe.
Jestliže se jeví po uzavření řešitelského procesu vyřešenými, poznanými a zvládnutými, pak tato fikce - vyplývající z možnosti aplikace - není fikcí co do možnosti využití společností a pro společnost, člověkem a pro člověka, ale je fikcí co do schopnosti zbýt se problému jednou pro vždy, vyrovnat se s ním v jeho totalitě: je sice pravda, že lidé vyřešili "definitivně" a "jednou provždy" problém lovu mamutů - tím, že je vyhubili, ale vyřešili tím problém uspokojování, sebeuspokojování potravou? Právě naopak.
Vyřešení konkrétního problému, které se jeví jako řešení problému vůbec, je zpravidla konkrétně historickým řešením, přičemž obecná podstata trvá a předchozími řešeními se modifikuje do nových, netušených forem a tvarů. Předchozí proces řešení determinuje budoucí formu konfliktu nově se projevivšího rozporu, který může trvat v klidové podmínce až do nárazu nového impulsu, kterým je proces uveden do pohybu a spojuje se v novém okruhu od prvotné formy pocitu - předpoznání - k vztahu a jeho sebeuvědomění, po poznání jakožto výchozímu bodu přeměny objektu subjektem a jeho přeměnu v objektivizovanou sílu. Každá praxe je v tomto smyslu objektivačním procesem a je totožná s pojmem řešení, i kdyby to bylo řešení jediné stránky dané totality a probudilo tak k životu nekonečné množství ostatních stránek dané totality.
Řešení kteréhokoliv z problému, poznaného jako problém odcizení, se děje jako proces zlidštění tohoto problému a to i za cenu jeho přechodného odlidštění: dozrálý komplex faktů zmáhá společenský člověk dozrálým komplexem faktorů s cílem si je přisvojit a zlidštit je, učinit je upotřebitelnými z hlediska člověka. Jakmile se mu to podaří, vytváří tím nechtě nový komplex faktů a nový komplex faktorů, a tím i nové "netušené oblasti pro nutná lidská úsilí a zmáhání". Proces poznání tak sám sebou reprodukuje nové oblasti nepoznaného.
Tato reprodukce nepoznaného poznaným dává možnost vytvoření nekonečné řady poznání, ale tím i vývoje samého. Poznání se tak stává nejen možností bytí, předpokladem bytí, ale i podnětem, stimulem bytí, stimulem jsoucna, přičemž čím víc stimuluje poznání jako nejpregnantnější forma vědomí společenského bytí člověka, tím víc se posunuje hranice bytí do nekonečna. A hranice poznání, jeho možnost, nutnost a nepostradatelnost lidského života rovněž. Tak se život, takto jednou počatý a takto se reprodukující v této dialektické logice svého vývoje, jeví z hlediska tohoto procesu - vzájemně se stimulujícího bytí a vědomí, jsoucna a poznání - jako nevyčerpatelný, stále se rozšiřující a tedy nekonečný.
Upevňování vazby stále tužších závislostí mezi lidskou přírodou a přírodou, mezi člověkem a přírodou, mezi Zemí a kosmem, atd. se do lidských hlav promítá ve svém převráceném poměru - jako proces osvobozování se od přírody, jako proces vítězství nad přírodou, jako podřízení si přírody člověkem a pro člověka. Dojem, že forma existence lidského života je autonomním zavrcholením a "odtržením se" od ostatní přírody a existence života vzniká pohledem ze žabí louže, jak to rozpoznal Jan Neruda ve svých Písních kosmických. Přitom lze vývojový proces člověka a společnosti směrem od zoologické zóny, zónou působení zákonů přírodně historických teoreticky zavrcholit přechodem do zóny zákonů čistě kulturních, protože takové modelování vývoje může mít svůj teoretický význam - za předpokladu, že se mu nepropadne jako nové fikci na nové dějinné úrovni.
Život se může v rukách lidí změnit v zázračný bochník, kterého přibývá tím víc, čím víc se z něho ukrajuje. Přeměna této možnosti v přírodně společenský fakt je dána rozvojem poznání a jeho aplikací. Všechno, co směřuje proti rozvoji nemilosrdného poznání determinuje budoucí zpomalení vývoje bytí a vědomí, jsoucna a poznání. Protože se proces vývoje poznání, vědomí, bytí, jsoucna, řídí týmiž nejobecnějšími zákony vývoje uvnitř svých procesů, v jejich vzájemných vazbách, ve svých částech i ve svém celku, vně i uvnitř daných procesů a daného procesu přírody jako totality; a protože tím vzniká nekonečná síť vazeb a vztahů, jejichž vývoj neprobíhá souběžně, ale v každém svém vývojovém okamžiku nestejně, nerovnoměrně, protikladně a rozporně, protože dialektika svou "jednoduchostí" se prosazuje v konkrétnu svou nekonečnou složitostí - proto všechno společenský subjekt nikdy nemůže zcela přesně vědět, který ze vztahů, nebo které ze vztahů, ve svém souhrnu vystoupí kdy a za jakých podmínek jako primární, sekundární atd. Obecnost poznání je tu tedy vlastností poznání vůbec: této "obecnosti" se dá čelit snahou po "totalizaci" procesů poznání, především spojováním prvků procesů poznání vyšlých ze základů emotivního a racionálního, uměleckého a vědeckého apod.
Přitom ani věda, ani umění nejsou jenom formami poznání, ale současně formami proměn a vytváření jsoucna, bytí, onoho materiálna, kterým lidé jsou a kterým se stávají. Tak objektivace procesů, kterými se subjekt ovlivňuje k přetvoření, je celistvá a rozporná zároveň, je konkrétní i abstraktní zároveň, je zároveň vnitřní i vnější, je vždycky v nějaké míře dokončena a v nějaké míře nedokončená, je konečná i nekonečná zároveň. Ale v každém případě je nutná, nemá-li být síť života potrhána; pocit člověka, že se zmítá v oné síti je prostě pravdivý pocit, ale konečně i v síti se dá chovat různě.
Jestliže objektivace subjektu je nutná, je-li zákonitá, pak je nutná i odpovídající míra pocitu, vědomí, vztahu odcizení, jejichž konkrétní formy se mění, vyvíjejí, ale které tu v odpovídající rovině obecnosti zůstávají od té doby, co byly jako pocit, vědomí a vztah odcizení poznány. S tím musí napříště počítat člověk, který se vždycky bude snažit stav svého odcizení přemoci; musí s tím ale počítat především věda, která se člověkem zabývá.
Problematika vědy o člověku je ovšem složitá. Filosofická antropologie je tu trvalou a současně kompromisní disciplinou na hranici poznatelna. Sociologie se chová vůči člověku jako soustava speciálních věd o něm. I antropologie je užší než totalita člověka, a její parafráze jako "zvířecí antropologie" s její skutečnostní povahou souhlasí.
E. Fromm, po vzoru Lintonově,12) chápe pod pojmem vědy o člověku pojetí obsáhlejší než je konvenční pojetí antropologie. Syntetizováním filosofie mladého Marxe, výsledků psychoanalýzy a zenbuddhismu dochází k pozoruhodným závěrům o lidské přirozenosti a její negativitě a progresivní produktivitě. Jeho teoretická řešení jsou silně eticky akcentována a mají užitečný vliv na formování morálních a životních zásad těch, kteří uvěří. Nicméně neobsáhla celek lidské totality, i když postihují některé rozhodující průsečíky lidských vztahů tak, jak se vyjevují v jeho etické soustavě.
Schopnost být "aktivní bytostí, která svým vnitřním založením ostře reaguje na mocný tlak sociálních a kulturních poměrů", se vcelku Frommova pojetí vyjevuje jako lidská přirozenost, která člověka vede podle povahy okolností k reakcím na ně, k rozvíjení svých vlastností, a k formování struktur etických hodnot. Tyto procesy spočívají na určitých nezničitelných vlastnostech jeho přirozenosti, které ho nutí hledat bez ustání takové podmínky, které lépe odpovídají jeho vnitřním potřebám. Fromm odmítá teorii nekonečné proměnnosti člověka stejně radikálně, jako teorie strnulé lidské přirozenosti. Připamatujme si ho před dalším.